Na Blízkém východě se odehrálo další dějství neukončeného konfliktu
Na Blízkém východě proběhlo další kolo konfliktu mezi Izraelem a islamistickou teroristickou organizaci Hamás. Na první pohled se toto střetnutí nijak zvlášť nelišilo od předchozích. Nejprve proběhlo několik dnů nepokojů a potyček, ve kterých bublala naštvanost jeruzalémských Arabů, že občanskoprávní spor o neplacení nájmu dopadl v neprospěch neplatičů spolu s rozčarováním z odkladu palestinských voleb, k tomu se přidala napjatá atmosféra konce ramadánu, jehož oslavy letos komplikovala nejrůznější opatření, frustrace z ekonomického propadu a k tomu se přiblížil Den Jeruzaléma, kdy si izraelské politické kruhy napravo od politického středu nenechají ujít příležitost ukázat arabským obyvatelům Jeruzaléma, kdo je tu pánem. To vše posloužilo Hamásu jako vítaná záminka k prudké eskalaci násilí, na kterou izraelská armáda podle očekávání zareagovala nasazením svých bojových prostředků. Mezinárodní společenství rovněž nezklamalo a zachovalo se zcela předvídatelně, když některé státy odsoudily konání Izraele a jeho obranu jako nepřiměřenou. Tradiční spojenci naopak zdůraznili jeho právo na sebeobranu a všichni politici svorně vyzývali obě strany k deeskalaci. Konflikt nakonec skončil vyhlášením příměří, které obě strany interpretovaly jako své vítězství.
Nezklamali ani podporovatelé Palestiny a antisemité, kteří se svorně scházeli k demonstracím v evropských městech (Praha nebyla výjimkou) a propagovali při tom hrdinný boj mezinárodně uznané teroristické organizace, případně provolávali hesla požadující zničení Izraele (ani v tom Praha nebyla výjimkou).
Kdo vyhrál?
Jak už to na blízkém východě bývá, většinou prohrál ten, kdo nejvíc vyhlašuje své vítězství. Na body Hamás samozřejmě žádného vítězství nedosáhl. V počtu mrtvých i množství škod se jednalo o naprosto zbytečný konflikt, který přinesl obyvatelům pásma Gazy pouze další dávku utrpení. Hamásu se nepodařilo dosáhnout žádného pokroku ve statu quo. Alespoň na první pohled. Na druhý pohled už je situace trochu komplikovanější. Hamás ukázal, že sedm let po skončení operace Ochranné ostří, během které se Izraeli podařilo Hamásu zasadit tvrdý úder, je opět při síle a při chuti. Podařilo se mu znovu vybudovat potřebnou infrastrukturu a nashromáždit impozantní arzenál raket nejrůznějších ráží, kvality a především doletu. Během patnácti dnů Hamás vypálil na Izrael 4 360 raket, z nichž 680 spadlo ještě v pásmu Gazy (pro srovnání poloh během Ochranného ostří vypálil Hamás 3 360 raket během padesáti dnů). Hamásu se nepodařilo obranný systém Iron dome zahltit (90–95 % ze 1 428 raket mířících na obydlené oblasti se podařilo zachytit), ale množství střel, stejně jako podíl raket, které mířily na metropolitní oblast Tel Avivu (17 %), bylo bezprecedentní a ukazuje, že pokud bude Hamás moci své kapacity dále tímto tempem nerušeně budovat a vylepšovat, bude v blízké budoucnosti představovat pro dosud téměř všemocný Iron dome velmi vážný problém. Kromě toho každé sestřelení jedné palestinské rakety vyjde na desítky tisíc dolarů.
Izraelská reakce se tentokrát obešla bez pozemní invaze – ta je koneckonců většinou brána až jako poslední možnost. Boje v husté zástavbě Gazy jsou pro každou armádu noční můrou, zvláště pak ve chvíli, kdy izraelskou vládu přijde draho každý padlý izraelský voják i arabský civilista. Ačkoli podle izraelské strany utrpěl Hamás těžké ztráty, pesimistické odhady již nyní hovoří o tom, že se jedná konflikt, který je možná pouze předehrou a testováním sil před rozsáhlejší konfrontací. Levantinský papiňák píská, ale do výbuchu je ještě daleko.
Stav je nadále takový, že Hamás nemá kapacity ke zničení Izraele, ale dokáže Izraelcům život pořádně znepříjemnit, zvláště pokud to bude pro jeho pohlaváry znamenat, že se udrží na svých postech a nebudou smeteni toutéž arabskou ulicí, která je k vynesla k moci. Kromě toho může skrze nejrůznější propalestinské rádoby lidskoprávní skupiny a iniciativy vyvíjet nátlak diplomatický, který pro Izrael znamená skutečné nebezpečí a existenční ohrožení.
Izrael vojenské kapacity má, ale za zničení Hamásu by zaplatil cenu, která mu nyní nejspíš přijde přemrštěná, a to jak co do lidských, tak především co do diplomatických a politických ztrát, které by takovou rozsáhlou operací jistě utrpěl. Ukončení konfliktu skrze likvidaci Hamásu je tak v nedohlednu – jedině snad, že by se o svržení Hamásu postarali gazanští Arabové sami, což je ovšem představa z říše snů.
Hamásu se zcela jistě povedlo na svou stranu strhnout pozornost a prezentovat se opět jako „ta jediná organizace, která proti Izraeli něco dělá.“ Výrazně mu v tom jeho snahu ulehčil Mahmúd Abbás, který odložil na neurčito všeobecné volby kvůli tomu, že se nemohou konat v Jeruzalémě (přičemž ví, že volby do Palestinské samosprávy v Jeruzalémě nikdy nepřicházely a nepřicházejí pro Izrael v úvahu). Na Západním břehu vypukly demonstrace, jejichž účastníci obviňovali Abbáse, že se jen snaží udržet ze všech sil u moci, neboť v případě konání voleb by je prohrál na celé čáře. Ve Fatahu panuje schizma poté, co Marwán Barghútí a Náser al-Qudwa postavili vlastní kandidátky proti Abbásovi. Politicky se samozřejmě snaží nejvíce z celé situace získat Hamás, který už Abbásovo jednání označil za „puč“, což vzhledem k chování Hamásu v Gaze připomíná situaci, kdy zloděj křičí „Chyťte zloděje!“.
Pro izraelskou veřejnost nebylo překvapením ani tak chování Hamásu, který se snažil využít příležitosti, jako spíše nepokoje, které vypukly v některých izraelských městech mezi izraelskými Araby a Židy. Jedná se pravděpodobně o nejzávažnější aspekt celé krize, který ukazuje na velmi vážné problémy uvnitř izraelské společnosti. O komplikovaném vztahu izraelských Arabů vůči Izraeli byla napsána a uveřejněna řada studií a analýz. Napětí mezi oběma stranami bylo hmatatelné již dlouho, během druhé libanonské války se v Izraeli objevovaly spekulace o tom, zdali by izraelští Arabové zůstali v případě ohrožení Izraele loajální svému státu, nebo by se postavili proti němu. Nepokoje, ke kterým došlo v Lodu a v dalších městech, jsou výstrahou a výzvou izraelské společnosti, aby se tomuto problému začala vážně věnovat dřív, než bude pozdě. Ať se to někomu líbí nebo ne, Arabové tvoří 21 % izraelské populace. Přitom jen část z nich se cítí být do této společnosti plně integrována a považuje se na prvním místě za Izraelce a teprve poté za Araby, muslimy, křesťany atd., a to i přesto, že si většina z nich uvědomuje, že se (zvláště pak za současného stavu věcí) se mají v Izraeli lépe, než by se měli v kterékoli arabské zemi. Jedná se každopádně o složitý problém, na který neexistují jednoduchá a snadná řešení, která někteří izraelští populisté sypou z rukávu. Jestli se ale Izrael nechce ocitnout na cestě ke svému Mnichovu, bude muset tento problém řešit.
Jiří Blažek
Foto Haaretz
