Před druhou světovou válkou byla liberecká židovská obec velmi početnou a movitou komunitou s velkou synagogou a bohatým životem. Dnešní liberecká židovská obec má unikátní moderní synagogu a mladého rabína, ale potýká se s nedostatkem mladších členů, a tedy nejistou budoucností. V našem seriálu rozhovorů s předsedy židovských obcí v ČR pokračujeme tentokrát v Liberci s předsedou ŽO Michalem Hronem.

Představte židovskou obec v Liberci. Jaká je její historie a současnost? Čím je specifická?

Liberecká židovská obec je relativně mladá. První zmínky o židovské komunitě v Liberci jsou zhruba ze 17. století. Tehdy ale Liberec nebyl vůbec nijak velké ani významné město. Rozkvět židovské komunity spadá do období rozvoje Liberce, kdy se z malého městečka v Sudetech stalo svého času druhé největší město v Čechách v rámci Rakouska-Uherska. V 19. století sem započal rozkvět průmyslu, a tedy i místní židovské komunity. V roce 1889 se začala stavět synagoga, která měla 39 metrů vysokou věž, tedy svého času nejvyšší věž ve městě. Předtím zde byly jen menší modlitebny. Komunita tehdy měla kolem 1 500 členů a stavba byla velkou událostí pro celé město. Bohužel dlouho nevydržela. Byla vypálena za Křišťálové noci z 9. na 10. listopadu 1938 libereckými henleinovci. Liberec už v té době spadal pod Německo. Působil zde rabín Hoffmann. Tady na chodbu chceme přidat další panel, na kterém vzpomeneme liberecké rabíny. Po válce už tu působili jen kantoři. Rabín Hoffmann zde působil několik desetiletí, válku přežil a odešel do Palestiny. Našli jsme jeho vnučku a uvidíme, co z toho vyplyne za případnou spolupráci.

Z původní komunity se po válce do Liberce vrátilo asi 17 lidí. Ne všichni zahynuli, mnoha lidem se podařilo utéct do zahraničí. Komunita tedy začínala od začátku, ale přistěhovalo se sem dost židů ze Zakarpatské Ukrajiny, Slovenska i Rumunska a obec tedy měla pár let po válce asi 150 členů. Zajímavé je, že dnes jsou židovské obce v Sudetech, a ne ve vnitrozemí, v historicky českých městech. Myslím, že je to tím, že po válce se do Sudet, na místa vysídlených Němců, přesouvali noví obyvatelé, nabízelo se jim bydlení a práce a mnoho přeživších Židů toho využilo. Židé ze Zakarpatí i Slovenska ještě drželi tradice a tady v tom pokračovali. Jako náhradu za synagogu získali modlitebnu v Matoušově ulici. Odtamtud se však musela modlitebna vystěhovat a obec dostala dvě místnosti ve Slavíčkově ulici. Po listopadu 1989 jsme dům v Matoušově ulici dostali zpět. Vzpomínám si, že hlavní místnost byla určena jen mužům a ženy mohly být vedle v druhé místnosti za zavřenými dveřmi.

Město později darovalo pozemek po bývalé synagoze židovské obci, což byl významný posun. Na místě dnešní knihovny a nové synagogy bylo v 90. letech parkoviště a pro obec to byl tehdy zdroj příjmů. Když se později začala plánovat výstavba nové knihovny, začlenil se do návrhu i vznik synagogy a prostorů pro komunitu. Synagoga jako součást knihovny tedy patří kraji. Obci patří nadále pozemek pod knihovnou a synagogu užíváme za 1 korunu na dobu neurčitou. Vlastníme ještě pozemek v Jablonci nad Nisou, náhradou za pozemek po vypálené jablonecké synagoze, a dům v Matoušově ulici, nájemné z nich je důležitým zdrojem našich příjmů. To vše díky bývalému předsedovi panu Guttmannovi.

Když jsem se před 14 lety stal předsedou, snažil jsem se obec víc otevřít a nabídnout členům větší škálu aktivit. Začali jsme poskytovat i sociální služby a pořádat kulturní akce. Když zemřel kantor pan Weitzen, který vedl bohoslužby ortodoxním způsobem, snažili jsme se nadále udržet náboženský život. V roce 2007 přišel rabín Tomáš Kučera. Asi dva roky sem vždy jednou za měsíc dojel na bohoslužbu. A teprve tehdy jsme začali víc poznávat jádro židovské tradice. Dřív sem chodily dva typy starších lidí. Jedni byli především ti ze Zakarpatí, kteří měli tradici zažitou, sami všechno znali, ale nijak se o své znalosti nedělili a nic nevysvětlovali. Druhou skupinou byli lidé, kteří sem sice chodili, ale byli již z asimilovaných rodin. To byli většinou potomci původních obyvatel, protože místní liberečtí Židé před válkou mluvili německy a hlásili se k reformnímu nebo prostě neortodoxnímu judaismu. Byli to lidé, kteří chodili především na vysoké svátky a jinak moc ne. Například můj táta sice měl ještě bar micva, ale mně už tradici nepředal. Tomáš Kučera nás k té tradici přivedl. Navázali jsme kontakty s Bejt Simcha a s ŽLU. Dalším pilířem pak bylo pořádání koncertů, přednášek a podobných akcí.

Ve spolupráci s místní fakultou architektury jsme z bývalé obřadní místnosti hřbitova udělali památník obětem šoa. Na hřbitově se pohřbívá dodnes. Průběžně opravujeme na hřbitově náhrobky a udržujeme celý hřbitov. Vzhledem k tomu, že tady žily bohaté rodiny a nechávaly si zbudovat nákladné hrobky, je nákladná i ta současná údržba.

Kolik má nyní obec členů a jaké je věkové složení?

Máme zhruba 60 členů. Průměrný věk bude kolem 50 let. Máme jak děti, tak i devadesátileté seniory. Většinu členské základny už dnes netvoří přeživší, ale moje generace, tedy sedmdesátníci. Už jsme taky staří. Je to čím dál větší problém, obec držíme, ale bez Židů to jde ztuha.

Jak funguje péče o seniory a přeživší?

Napojili jsme se na systém FŽO. Naše tajemnice je zároveň i sociální pracovnicí. Přeživších se týká financování z Claims Conference, z Nadačního fondu obětem holocaustu financujeme pomoc i druhé generaci. V současnosti máme 13 klientů z řad přeživších. To už jsou velmi staří lidé a potřebují pečovatelské služby. Postupně zprostředkováváme služby i dalším lidem, druhá generace už ale nemá nárok na odškodné a začíná být problém služby financovat.

A jaký je program pro rodiny s dětmi a nejmladší generaci?

Holokaust tady způsobil bod nespojitosti, jak se říká v matematice. Židovství se předávalo z generace na generaci, žilo se v rodinách, ledor vador se ctilo. Po holokaustu a komunistickém režimu, to je taky důležité zmínit, se tradice nezískávala v rodinách. Nebo ojediněle. Například ta generace přeživších ze Zakarpatí tradici znala, něco svým dětem předala, ale ty děti již svým dětem skoro nic. Já jsem také v rodině nic nezískal a svým dětem tak nic nepředal. Jsme na tom s jistou nadsázkou jako v době Abraháma. Musíme Boha sami poznat, abychom si své židovství uvědomili. To je i důvod, proč se kloním k progresivnímu judaismu, neboť ten více pamatuje na nás navrátilce znovu nalezence. V ortodoxní tradici se předpokládá, že vše znáte z rodiny. Progresivní směr s tím tolik nepočítá a s obnovením tradice spoléhá více na komunitu.

Ale rodiny s dětmi máme. Chodí sem moje dcera s dětmi, minulou sobotu měly bat micva. Před tím si tzv. upravily vztah, což je forma konverze, protože jejich matka není židovka a tak dcera měla bat micva ve 45 letech a nejstarší vnučka skoro v osmnácti. A bylo to upřímné a hezké. Postupně si k tomu samy našly cestu. Někteří mladší lidé s dětmi jsou sice členové, ale aktivně se náboženského života příliš nezúčastňují. Nejsme misijní. Když mi lidé řeknou, že sice jsou Židé, ale nemají k tomu vztah a nechtějí být členy nebo aktivními členy, tak je nijak nepřemlouvám. Já jsem si k tomu také našel cestu až v padesáti.

O jaký program či aktivity mají lidé největší zájem?

Samozřejmě o oslavy svátků. Slavíme Purim, Pesach, Chanuku jako hlavní nosné svátky a také na Jom Kipur a Roš ha-šana přijde víc lidí. Také stavíme suku.

Jak funguje pravidelný náboženský život?

Snažím se celou dobu, co jsem ve funkci, aby minimálně jednou týdně byla bohoslužba. Aspoň kabalat šabat, aby vždy byl. Už dřív, ještě za pana Weitzena, se dělal kabalat šabat, ale nikdy se v sobotu nečetlo z Tóry, aspoň já jsem to nikdy nezažil. To se změnilo s příchodem rabína Tomáše Kučery, který vždy přijel na víkend, v pátek jsme měli kabalat šabat a v sobotu šachrit. To jsme po dlouhé době mohli číst z Tóry. Když Tomáš Kučera u nás skončil, nahrál mi všechny melodie a já jsem se je během jedné dovolené naučil. Chodil jsem u moře v Chorvatsku s přehrávačem a pouštěl jsem si to pořád dokola. Od toho roku 2010 tedy vedu bohoslužby, pokud tu není nikdo jiný. Už během studia sem začal dojíždět David Maxa a stal se naším rabínem poté, co loni dostudoval.

Kdo může být členem a jaké gijury akceptujete?

Členství máme jako všechny obce v republice, s výjimkou Prahy, podle práva návratu, tedy minimálně jeden prarodič musí být halachický žid. Do minjanu počítáme účastníky, kteří mají židovskou matku nebo kteří mají gijur, i reformní, nebo kteří si takzvaně upravili vztah, což se týká tatínkovců. V těchto věcech se obracíme na bejt din, který zprostředkovává Tomáš Kučera. Když se uchazeč o členství prokazuje jakýmkoliv gijurem, rozhoduje o jeho uznání rabín, dříve Tomáš Kučera a nyní David Maxa.

Co je aktuálně v liberecké obci největším problémem k řešení?

Fatální je nedostatek židů i Židů. Otázkou je, co dělat, aby se to změnilo. Židi by tu byli, kdyby tu byly rodiny s dětmi a děti k nám chodily. Ale těch je tu pár, vím snad jen o dvou nebo třech rodinách. Jsem realista a nedělám z toho tragédii. Tak to v židovské tradici chodí, chvilku někde jsme a chvilku zas nejsme. A jestli by někdy v budoucnu klesl počet členů pod určitou míru, přidružíme se k nějaké jiné fungující obci.

Druhým problémem je současný výpadek peněz z Židovského muzea kvůli covidu. Ale vlastně na tom vidím i něco pozitivního. Nedostatek peněz nás donutí se zamýšlet nad hranicí mezi věcmi zbytnými a nezbytnými.

Ptala se Kateřina Mikulcová

Foto: MiS