Čtenářům Maskilu jsem již jednou představila náš rodinný život během epidemie Covid-19 ve Vídni a pokračuji ve své úvaze a doufám, že už další pokračování nebude potřeba.

Změnilo se něco za poslední měsíce od uveřejnění úvah? Objektivně řečeno ne a realita nás ubíjí. V Rakousku vládne lockdown, neptejte se mě který… druhý, třetí… Poznat se dá podle toho, že kromě trafik, lékáren a potravin je všechno zavřené. Mám pocit, jako by se zákaz vycházení lidí už netýkal, metro je často přeplněné a lidé sedí vedle sebe v respirátorech. Rozestupy dva metry… To je jen pro smích. Dokonce jsem si všimla, že lidé se víc pozorují, možná v naději, že pod respirátorem poznají přátele či příbuzné, často se mi také stalo, že se mužská část populace pokouší flirtovat a zpestřit tak cestování. Zákaz vycházení večer nepozoruji, lidé chodí po ulici jako vždy, zdá se mi, že se lidé prostě prochází, nemají totiž na výběr, není místo, kde by si člověk sedl, restaurace jsou až do května zavřené. Je možné si koupit jídlo domů nebo si ho nechat dovézt, mně takhle jídlo nechutná, chybí mi atmosféra restaurace.

Naše rodina se musela naučit, že jsme mnohem víc spolu, víc spolu diskutujeme, vaříme a plány jsou jen krátkodobé, maximálně na týden. Neplánujeme žádné cesty, dovolenou, žádné léto u moře. Cestu na Slovensko (v normálních časech max. 1 hodina autem z Vídně) přirovnáváme k cestě kolem světa. Máme se dát testovat, nevíme, jakým testem, půjdeme do karantény, nepůjdeme, potřebujeme potvrzení, jaké, od koho? Otázky…

Synové jsou po x-té doma na homeschoolingu, ráno vstávají v deset, sotva stíhají Zoom setkání s učiteli, motivace chybí. Doufáme, že do školy budou chodit, od poloviny dubna na dvě směny, dva dny v týdnu škola a tři dny doma, ve škole se musí denně testovat. Tento školní rok nepatří k vědomostně nejlepším, doma bude co dohánět. Synům chybí spolužáci, denní rutina a odpoledne hrají aspoň basketball za domem, aby úplně nezlenivěli. Můj mladší syn začal kreslit animované filmy, hodiny se zabývá pohybem svých hrdinů, v normálních časech nepatřil mezi trpělivé jedince, covid ho přinutil.

Nemám ráda obchody a vaření. Během covidu se velký týdenní nákup stal naší největší rodinnou událostí, na kterou se připravujeme několik dní ve formě nákupního seznamu. Přesně sestavujeme a demokraticky odhlasujeme jídelní lístek na celý týden, podle toho nakoupíme a já jsem dokonce začala vařit podle různých receptů, které najdu na internetu. Dětem z legrace říkám, že si po covidu otevřu restauraci, zatím mě od toho odrazují, asi se jim moje kuchyně úplně nezdá.

Pracuji zde víc než dvacet let ve zdravotnictví a poprvé v životě se těším do práce, která mi poskytuje změnu od domácnosti, muže a dětí. Potkáme se s kolegy, zasmějeme se, s našimi svěřenci chodíme na dlouhé procházky do přírody, snažíme se žít zdánlivě normálním životem, který ale normální není. Největší událostí minulého měsíce bylo první očkování pro zaměstnance a klienty našeho domova vakcínou Moderna. Skoro každý z nás zaměstnanců prodělal vedlejší příznaky a leželi jsme doma s teplotou. Naši klienti vedlejší účinky téměř nepostřehli a jen málokdo z nich trpěl teplotou. Sázeli jsme se s kolegy, kdo skončí v posteli po druhém očkování, bude víc zaměstnanců nebo klientů?

Přestala jsem číst noviny a sledovat televizi, nechci denně vidět počty nakažených a mrtvých. Ne každý nakažený trpí příznaky, ne každý s příznaky končí na intenzivní péči. Lidé umírají také na jiné diagnózy, kvůli covidu funguje rakouské zdravotnictví na minimu, odkládají se plánované operace, na termíny se čeká měsíce, v případě onkologického onemocnění může každý odklad uspíšit smrt. Dokdy máme čekat a na co?

Přejme si všichni společně, aby se čekání na normalitu se zvyšujícím se počtem očkovaných rychle na tu normalitu už přeměnilo, aby se přeměnilo na život, který jsme žili před covidem a doufejme, zase žít budeme.

Jana Graff-Löwbeer