Odkud pocházela vaše maminka? V knize zmiňujete, že mluvila jidiš.

Maminka pocházela od Lvova, ze Sokalu. Žila u nás v Brně i její maminka, tedy moje babička, a spolu mluvily i jidiš, případně polsky. Taky jsem se to trochu naučil, protože babička česky nemluvila. Tak u nás byla taková rodina „multijazyková“ – ony mluvily takto, tata zase česky a německy, já česky za použití různých slov z těch jejich jazyků. Takový jazykový mišmaš.

Co se vám vybaví jako první, když se řekne maminka?

Na to slova nestačí. Maminka byla nekonečně hodná, laskavá, se mnou nikdy nemluvila rozkazovačným tónem ani nijak příkře. Já jsem ji miloval, a tak i zůstala dodnes v mé paměti. Líbal jsem ji na předloktí a čichal její vůni. Ráno, když jsem vstal, už byla vzhůru, chystala snídani a starala se o domácnost. Ráda četla zamilované romány.

A co vás napadne, když slyšíte „tatínek“?

My jsme doma říkali krátce „tata“. On když sám o sobě se mnou mluvil, tak se nazýval „tatýnek“. Byl přísný, chtěl, abych se dobře učil a nerad viděl, když jsem si jen tak četl. Nutil mě pracovat na zahrádce, ovšem jen ty protivné práce. To jsem mu zazlíval. Ale díky jeho přísnosti jsem se od něho naučil spolehlivosti, zodpovědnosti a pořádkumilovnosti, za což mu nikdy nemůžu být dost vděčen!

Říkáte, že jste zprvu necítil potřebu psát o mamince, protože s maminkou jste neměl spory. Bylo pro vás tedy psaní nějakým způsobem terapie?

Rozhodně. O tatovi v knížce Tata a jeho syn jsem psal proto, abych se mu omluvil za svou letitou nepoučitelnost a vzpurnost a dodatečně ho poprosil za odpuštění, a o mamince zase proto, abych na ni s láskou vzpomněl. Ovšem pravdy je ve všech těch povídkách tak 10 %, zbytek je fantazie a výmysl.

A máte dojem, že se váš vztah vůči rodičům nějak změnil poté, co jste o nich napsal knihy?

Ne, nezměnil. Ale rád na ně čím dál víc vzpomínám a takto jsem je snad uchoval ve svém srdci.

Máte ještě v hlavě nějaké jiné vzpomínky na své rodiče, z nichž by mohla vzniknout třeba další kniha? Něco, co se do těch dosavadních nevešlo?

Asi už ne. Možná ale v dalších knížkách použiji nějaký detail z těch vzpomínek, ovšem v jiné souvislosti. Konec konců, ta knížka už je taky víceméně napsaná – jmenuje se Brno, ty město mých snů, ale budu na ní ještě pracovat a snad tedy vyjde příští rok. Většinu mých knížek ilustruje moje žena Petra, ale tuto bude ilustrovat můj syn Otto Antonín.

Napadlo vás někdy, že by váš syn nebo někdo z vašich dětí jednou mohl napsat povídky o vás?

Moje děti mají různé moje charakteristické vlastnosti, ovšem budou-li psát, to je zatím ve hvězdách. Nepostrádají však jistý humor a třeba mě někde právem zkarikují. Mně by to nevadilo, jestli se toho ovšem dožiji…

Ptala se Ráchel Polohová