„Když jsem se rozhodoval, čím budu, měl jsem o své budoucnosti často spory s mým tatou, nebo, jak bychom byli bývali tehdy v Brně řekli, s mým tatem. Ale pak jsem se mu v duchu omluvil, poněvadž jsem pochopil, že to se mnou myslel jen dobře. A pak jsem napsal povídky Tata a jeho syn. S maminkou jsem se nikdy nepřel, ta stála za mnou. Moje žena Petra mi vždycky říkala, proč taky nenapíšu něco o mamince (…)“ těmito slovy uvádí spisovatel, dramatik a herec Arnošt Goldflam svou novou knihu.

Po množství povídek a vyprávění věnovaných především tatínkovi nebo inspirovaných jeho osobou se tak známý autor rozhodl na popud své manželky psát tentokrát o mamince. A tak vznikla sbírka pětatřiceti vyprávění s ilustracemi autorovy manželky Petry Goldflamové Štětinové doplněná fotografiemi z rodinného alba. Arnošt Goldflam v knize však vzpomíná nejen na maminku, ale i na celou svou rodinu a najdeme zde i maminčiny vlastní vzpomínky a příběhy z jejího dětství. Některé povídky na sebe volně navazují a v celém vyprávění je patrná autorova tvůrčí fantazie – podobná snová fantazie, která vystupuje i ze zdařilých černobílých kreseb Petry Goldflamové.

Maminka Arnošta Goldflama ve svých čtyřiceti letech onemocněla rakovinou prsu a po několika letech boje nemoci podlehla. V té době mladý Arnošt končil střední školu a připravoval se na maturitu. I na tyto těžké časy v knize vzpomíná. Stejně jako na to, jak se v moravské domácnosti s babičkou a tetou mluvilo jidiš. Nebo na to, jak se u nich vařilo košer a jak mu nechutnalo šlachovité maso. A taky na to, jak v jejich brněnském činžáku zachraňovali paní domácí, pod níž se propadl balkon.

To a spoustu dalšího laskavého vyprávění si můžete přečíst v knize s názvem „Hlavně o mamince“, která vyšla nedávno v nakladatelství Větrné mlýny. Pro ty, kdo se ještě nedostali ke Goldflamově knize „Tata a jeho syn“ (nakladatelství Sefer) je pak dobrou zprávou, že je nyní dostupné druhé vydání této povídkové sbírky. Obě zmíněné publikace mají už také svou zvukovou podobu jako audioknihy, které načetl sám autor.

Ráchel Polohová

---

Příbuzný

Jednou jsem, místo společenské návštěvy příbuzných, kráčel nočním Tel Avivem, možná to byla Haifa, ta je, jak se jeví v mé paměti, taková evropštější, a tu se pojednou otevřel příklop kanálu. Dostal jsem trochu strach, a tu se za mnou ozvalo přidušené volání: „Rišo! Rišo!“

Zastavil jsem se, rozhlížím se kolem sebe, až jsem nahlédl dolů, do kanálu, ze kterého vyčuhovala hlava. Oči šmejdily sem a tam a jejich pohled byl upřen přímo na mě. „Volá mě někdo? Děje se něco?“

„No ano, já tě volám!“

„Kdo to je, já?“, zeptal jsem se.

„No já, tvůj příbuzný“, teď byla zase řada na mně, dotazovat se. „Jaký příbuzný, z kterého kolena, po kom jsi…jste můj příbuzný?“

„Po kom, po kom, po předcích!“

To mě trošku zaskočilo. „Po jakých předcích, po otcově rodině nebo po maminčině? Vždyť kdyby nezemřeli, teda většina z nich, byl bych měl příbuzných nepočítaně. Ani bych je možná všechny neznal. Je pravda, že jsem slyšel nebo četl různé historky, ti, co přežili, z obou rodin, byli zdatní a zapálení vypravěči. Tak například maminčina matka, moje babička, o které občas vyprávím, to byla velká pohádkářka. Můj strýc, zase z otcovy strany, jeho bratr lékař, byl milovníkem života a žen – a že jich nepoznal málo!

O mém prastrýci, také lékaři, kolovala řada historek. Říkalo se, dokonce jsem to i četl ve vzpomínkách slavného hudebníka Artura Rubinsztajna, Moje mlode lata, že prý ho tento můj prastrýc přivedl zpět k židovství a popsal také tzv. Goldflamovu nemoc, a tak se octl v lékařském slovníku! Do jaké míry, co oni všechno dodržovali, jak žili ve vztahu k víře, to jsem se nedozvěděl, ale píše se o tom, tak to na tom bude něco pravdy. A tak dál, já sám už si to všechno ani nepamatuju… Po pravdě řečeno si pamatuju velmi málo, jako bych měl v hlavě směs zážitků a příhod a dobrodružství, čehož jsem byl spíše pozorovatelem než účastníkem, ne-li aktérem. Ba dokonce čím jsem starší, tím víc se mi v hlavě mísí opravdové zážitky s fantazií a příhodami z četby. Pomalu už nejsem schopen rozeznat, co se skutečně přihodilo, co jsem doopravdy zažil a co jsem si vysnil. Možná ani tento rozhovor nebyl reálný, nejspíš to byl víc sen, fiktivní vzpomínka, fantazie, ani tento další příbuzný neexistoval, jako mnohé, co se mi honilo v hlavě. Popravdě řečeno, vždycky mi bylo milejší to, co jsem si vymyslel, vyfantazíroval než to, co se skutečně přihodilo.

Vtom se ozval řev, ostrý štěkot, jako když někoho honí velký a zlý pes. Z kanálu se rychle vysoukala moje maminka, ale ještě nedospělá, ještě dosti malá holčička. Z otevřené rány na lýtku se jí řinula krev, měla tam ránu, jak ji ten škaredý pes pokousal. Jeho hlava byla vystrčená z kanálu, tlama byla otevřená, ostré zuby vyceněny, cvakal jimi na všechny strany, po mamince, dokonce i po mně. Maminka křičela, bála se ho, já jsem taky křičel, sundal jsem si botu a praštil to psisko po hlavě. Pes zmlkl a zalezl. Já jsem se taky bál, jen ten příbuzný, ten nedával najevo žádný strach.

Zeptal jsem se:“ Jak to, že se nebojíš?

„Protože už dávno nejsem na živu!“, odpověděl mi.

„Já myslel, že jo!“, poznamenal jsem.

„Myslet si můžeš, co chceš. Ale je pravda, že tvou maminku za mlada, ještě když byla děcko, kousl pes a od té doby se ona psů bojí. A víš, jak se to mohlo stát, že už nejsem na živu?“

„Jak to mám vědět, když jsme se osobně nikdy nepoznali, ba ani nesetkali?“ odpověděl jsem. Nato s lehkým úsměškem odpověděl – a koneckonců, mohl jsem to čekat. „Poznali, nepoznali, příbuzný blízkého člověka pozná vždycky“, opáčil cizí rodinný příslušník. „No, počkej, já se mamince na tu nohu podívám, však jsem taky doktor.“ Odněkud zespodu vydoloval známou lékařskou brašnu a když se vysoukal ven, otevřel ji, vytáhl všelijaké medicinské náčiní a začal léčit.

(z knihy „Hlavně o mamince“, Arnošt Goldflam, Praha 2021, Větrné mlýny)

Foto archiv Arnošta Goldflama