Požehnaný jsi, Hospodine, Bože náš, králi všehomíra, jenž otvíráš oči slepým

Bylo úterý odpoledne – od okamžiku, kdy se na YouTube objevilo nešťastné video, na kterém Jáchym Herink zesměšnil a ponížil spolužačku Stoupovou, uplynulo již osm dní. Zatímco Jáchym byl tou dobou u své třídní učitelky a bavil se s ní o tom, co to znamená být učiněn k obrazu Božímu, jeho otec Jirka seděl ve své kanceláři a od rána měl stále co dělat. Byl ekonomickým ředitelem jedné velké stavební firmy a zabýval se finančním plánem pro následující rok. Práce ho tak dokonale pohltila, že zapomněl na všechny nepříjemnosti posledních dní, že mu ani na moment nepřišel na mysl Jáchymův průšvih a že se mu zcela vypařila z hlavy vzpomínka na předešlé odpoledne, kdy se jemu a jeho manželce snažila Jáchymova třídní naznačit, že zpackali svou rodičovskou roli.

Náhle Jirkovi zazvonil mobil. Na displeji svítilo jediné slovo: Matka. Zároveň byl rád, že mu volá, zároveň mu někde vzadu v hlavě zablikala červená kontrolka. Jak byl v jejím případě navyklý, mobil bez váhání zvedl.

„Co VY to tam zase v tý Praze VYVÁDÍTE!?“ vystartovala na Jirku tónem, že kdyby mohl zabíjet, Jirka by byl na místě mrtev.

„Jak, co vyvádíme? Zabil ti snad někdo z naší firmy psa?“

Vůbec v tu chvíli netušil, na co jeho matka poukazuje.

„Nedělej si ze mě srandu! Ne, když jde o tak vážnou věc!!!“

„Můžeš mi prosím jasně říct, kvůli čemu voláš?“

„Já, já jsem viděla to video. Kamarádka Jaruš mi ho ukazovala. Já jsem nemohla uvěřit svým vlastním očím. MŮJ vlastní vnuk že dělá tohle? Já jsem z toho měla ze samé hanby málem infarkt! Tohleto mě, Jiří, dělat nemůžete!!!“

„Ach tak – ta politováníhodná věc s Jáchymem. Mami, můžu tě ubezpečit, že z toho pro něj vyvodíme přísné závěry.“

„Vyvodíme přísné závěry – můj syn mluví jak zápis ze stranické schůze. Neměli jste ho tak rozmazlovat, spratka! Tak jako jsme my nerozmalovali tebe. Jenom ti to prospělo. Nebýt nás, nikdy by ses nedostal v životě tak daleko. Takže teď se zkus laskavě zamyslet a řekni mi konkrétně, jaké hodláte s Jitkou podniknout kroky, aby se již nikdy nic podobného neopakovalo.“

Jirka vnitřně zamrzl. Najednou měl v sobě příliš mnoho vjemů a impulzů, které šly vzájemně proti sobě. Připadal si jako bezmyšlenkovitý automat, když ukončil hovor a přepnul mobil na tichý režim, aby nemohl slyšet, až se mu matka bude snažit znovu dovolat. Měl v tu chvíli pocit, že má zároveň v hlavě pusto a prázdno a zároveň, že tam má strašně moc přeplněno. Asi hodinu se nezmohl vůbec na nic. Pak se odhodlal zavolat Jitce. Ta byla pro něj v tu chvíli jediným spojencem.

Vylíčil jí, co se seběhlo, načež se ho Jitka zeptala: „A proč jsi tu starou čarodějnici neposlal někam?“

„O mojí matce se takhle vyjadřovat nebudeš! Je to skvělá žena, v životě mi mnoho obětovala a jenom jí to občas ujede.“

„Zajisté máš pravdu, miláčku. Tvoje matka je tak naprosto dokonalá, že se s ní vůbec nedá vydržet!“

„Ano, moje matka je skvělý rodič! Její kvality se nedají zpochybnit.“

Jirka se zarazil. Dosud strnulá směs dojmů a vjemů se v něm začala dávat do pohybu. Jak mohla být matka tak dokonalý rodič, když ho už tolikrát a opakovaně dokázala úplně rozhodit? Co když…? Co když Vlčková, když zpochybňovala jeho rodičovské kvality… Do čeho se to pouští? To jsou přece absurdity. Jirkovi se nechtělo zacházet v myšlenkách dál.

„Jirko, jsi tam?“ ozval se z mobilu Jitčin hlas.

„Promiň, najednou mě začaly napadat takové věci… Ale to jsou pitomosti. Měl jsem dobré dětství a matka mi poskytla kvalitní výchovu.“

„Tak proč se potom vůbec nezmiňuješ o otci?“

„Otec měl jiné starosti. Uživit rodinu a tak.“

„Uživit rodinu a tak… Ty tomu věříš? Proč neřekneš rovnou, že jste mu byli ukradení? Otevři už konečně oči! Možná měla Vlčková pravdu. Možná nejsi tak dobrý rodič, jak si myslíš. Protože tvoji rodiče rozhodně nejsou tak dobří, jak se mi snažíš namluvit. Nebo sám sobě.“

„Jitko, promiň, zase mi volá máma.“

S tím zavěsil. Vůbec si nevymýšlel. Ale teď se mu to hodilo, protože se už dál nemínil bavit na dané téma. Od matky měl sedm nepřijatých hovorů.

„Šma Jisroel, tomu říkáš úcta k matce, když mi vůbec nebereš telefon!?“

„Mami, promiň, mám teď naléhavější starosti.“

„Co může být naléhavějšího, než aby z tvého syna vyrostl řádný člověk? Už jsi vymyslel, čím ho potrestáš?“

„Zatím mě nic nenapadlo.“

„Tak já ti pomůžu. Vzpomínáš, jak se u nás doma ztratila ta památeční šperkovnice, když ti bylo deset? Všichni jsme si mysleli, že za to může tvůj otec. Kdyby tomu tak bylo, rozvedla bych se s ním a on by skončil s holým zadkem. Nakonec se naštěstí ukázalo, žes ji ukradl ty. A jak jsem tě za to potrestala? Čtrnáct dní jsem na tebe nepromluvila, aby sis navždy zapamatoval, že se takové věci nedělají!“

Jirka si uvědomil, že tuhle příhodu raději úplně vymazal z paměti. Po dlouhých letech si vybavil, jaká to byla tenkrát strašlivá křivda. Šperky ve skutečnosti ukradl jeho otec, jednou zaslechl, že kvůli milence, ale pro záchranu manželství se rozhodli obětovat Jirku. Jak mohli být tak nespravedliví a tak bezohlední!? V tu chvíli se v něm něco zlomilo. Jako by se mu otevřely oči. Celá spořádanost jeho rodiny – jenom líbivá fasáda, která skrývala rozpadající se zdivo.

JAN DAVID REITSCHLÄGER