Životní inventura
Právě letos 20. března uplyne přesně 100 let od Petrova narození. U této příležitosti jsme se rozhodli zveřejnit text Evy Erbenové, který napsala v Aškelonu během jejich posledního společného léta v roce 2016, v němž vzpomíná na svůj i Petrův život.
Po posledním jednání divadelního představení je konec, opona padá. Obecenstvo tleská, herci se klaní, pak všichni odcházejí…
Ale není i sám život velkým divadlem? Kde každý hraje svou nejistou roli?
„Celý svět je jeviště,“ řekl kdosi…
Dnes ve věku 85 let dělám inventuru a připadá mi, že jsem v divadle svého života hrála v mnoha nejnemožnějších rolích – ani Shakespeare by je možná nevymyslel.
Zkusím zde tedy načrtnout, jak by mohla vypadat moje životní divadelní hra…
První jednání
Obraz první – městečko Podmokly u Děčína v Československu. Skály, lesy, procházky, slavnosti, Vánoce, narozeniny, panenky, cukroví, dárky… Dny se třpytí v křišťálovém paláci mého dětství, kde žiji v roli princezny obklopené láskou rodičů, příbuzných, přátel.
Ale tento děj končí po šesti letech. Sudety ve 30. letech 20. století nejsou pro lidi mluvící česky dobrým místem k životu.
Obraz druhý – městečko Volyně nedaleko Šumavy. Tatínek zde provozuje továrnu na výrobu gumového zboží. V továrním areálu je náš velký byt a všudypřítomná vůně benzinu. Na dvoře se batolí husy a slepice, ale na noc je domácí pomocnice Boženka zavírá do kurníku. Za městečkem táboří potulní cikáni, lidé se bojí, že kradou. Maminka mi hrozí, že když se nebudu chtít mýt a česat, cikáni si mě odvedou. Ale také říká, že kradou z hladu, a posílá za nimi Boženku s jídlem.
Již chodím do první třídy. Bohužel mě přepadají četné dětské nemoci, spála, spalničky, také operace slepého střeva… A neštěstí nakonec stihlo celou rodinu – továrna vyhořela a druhý obraz mé životní hry skončil.
Praha – Strašnice, Vilová ulice č. 453. Tam stojí naše vilka a tvoří hlavní kulisy třetího obrazu. Do nich patří i krásná školní budova nedaleko, jsem již v 2. třídě a pan učitel Pánek nám žáčkům s nadšením vypráví o české historii, o královském rodu Přemyslovců, o kněžně Libuši. Také s rodiči se procházíme Prahou, po stopách dávných časů, na Vyšehradě je hřbitov významných a slavných národních osobností, jako byli básníci Mácha nebo Neruda nebo skladatel Smetana, a maminka mi o nich vypravuje.
Okolo naší vilky vše kvete – zlatý déšť, hloh, šeřík, růže. S kamarádkami si hrajeme na zahradě. Maminka hraje na piano Schumannovo Snění. Tatínek pracuje na svém vynálezu, jezdí do Vysočan do továrny Baxlax.
Jednou týdně jedu s maminkou do centra města na nákupy a po nich se scházíme s tatínkem v kavárně Elektra. Rodiče pijí kávu, já dostanu zmrzlinu a pak již naší tatrovkou odjíždíme domů, kde čeká Boženka a stůl prostřený k večeři.
Naše dny plynou klidně a spokojeně. Nedělní výlety, letní toulky po lesích a sbírání borůvek a hub, v zimě lyžování v Krkonoších. Moje role dospívající holčičky nemůže být šťastnější.
Začíná však další výjev hry mého života. Odehrává se ještě ve stejných kulisách – v našem domě, ulici, ve městě Praze, ale je počátkem jiného, budoucího dramatu.
Je neděle, na konci naší ulice je cukrárna, po obědě tam chodívám pro zmrzlinu. Ale tentokrát na dveřích čtu ceduli „Židům a psům vstup zakázán!“
A pak se život mění závratnou rychlostí. Už nebydlíme v naší vilce, ale v přikázaném malém bytě, nemáme auto, na všech mých krásných šatičkách a kabátcích svítí přišitá žlutá hvězda s nápisem JUDE, nesmím chodit do školy, maminka smí nakupovat jen večer, kdy už je vše vyprodáno. Ale rodiče snášejí všechna příkoří statečně, tatínek je přesvědčen, že poměry se zase uklidní….
Končí první jednání, opona padá!
Druhé jednání
První obraz. Terezín v severních Čechách. Město – pevnost. Koncentrační tábor. Divné dobrodružství pro desetiletou rozmazlenou holčičku a tisíce dalších dětí. Ale dospělí vězňové si dokázali udržet vysokou morální úroveň a víru v přežití a tento postoj vštěpovali i nám dětem.
Dnes vidím optimismus, vynalézavost, obětavost a statečnost terezínských vězňů zralým pohledem a jsem hrdá, že jsem mohla takové lidi poznat a být členkou jejich společenství. Ale bylo to členství, za které se draze platilo a které zanechalo stopy na celý život.
Kromě nenahraditelných ztrát jsme ale také něco získali – sílu, houževnatost, odolnost a úctu k životu.
Když moje pravnučka slavila dvanácté narozeniny, vzpomněla jsem si na den těch svých. Maminka mi dala stříbrnou čajovou lžičku a Jarda Rind mně z ní udělal přívěsek, který jsem nosila na krku na tkaničce od bot. Jarda se po válce stal zlatníkem a žil v Austrálii, můj přívěsek skončil v Osvětimi…
Tam se odehrává druhý obraz jednání, je to obraz plný plamenů, kouře, křiku, štěkotu psů, chaosu. Dnes mi připadá, že jsem osvětimské dny prožila jakoby v narkóze, tak málo detailů si pamatuji. Teprve po čtyřiceti letech, když jsem o této době začala mluvit s dětmi, se mi vrátilo více střípků vzpomínek.
Ale zatím jsem s maminkou stále v tom pekle, válka trvá již příliš dlouho, je hrozná zima, leden roku 1945, a v průvodu tisíců žen se musíme vydat na nekonečný pochod.
Maminka umřela.
Opona padá.
Třetí jednání.
Obraz první. Scenérii tvoří západočeská krajina na počátku jara. Jsem v ním sama, čtrnáctiletá, živá jen napůl.
A pak najednou ležím v posteli v selské světničce, neznámé tváře venkovských lidí se nade mnou sklánějí. Moji zachránci. Rodina Jahnova a další lidé z Postřekova. Prostí lidé, kteří pro mě riskovali život.
Je konec války, vesnicí projíždějí američtí vojáci. Jsem oblečena v chodském kroji jako místní děvčata, chodím s nimi na pole, ale nepracuji, Jahnovi o mě pečují a já se pomalu zotavuji tělesně i psychicky. Na louce voní seno, kvetou chrpy a kopretiny, bzučí čmeláci.
Vzduch těžkne před bouřkou, honem naložit žebřiňák a rychle do stodoly, sedím nahoře na kopě sena a vezu se, dýchám a žiji jen přítomností.
Přišel podzim, začal druhý obraz tohoto dějství. Našla mě příbuzná – teta Vlasta a odvezla do Heřmanova Městce ve východních Čechách. Poskytla mi přístřeší a živobytí, ale citů žádných jako by nebyla schopna. Ve velké vile jsem přenechána sama sobě, nevím, co se mnou bude, tak hledám oporu v knihách, čtu Jih proti Severu, Vojnu a mír, Annu Kareninu.
Také chodím do školy, ale pravidla chování pro děti mi připadají směšná, po všem, co jsem prožila. Mou rolí je osamělost a nejistota. Trpím hlubokou depresí, aniž bych svůj stav tehdy takto dovedla pojmenovat.
S koncem školního roku končí i toto dějství mé životní hry. Odcházím do Prahy.
Opona padá.
Čtvrté jednání
Kulisou prvního obrazu je sirotčinec v Belgické ulici č. 25. Velká dvoupatrová budova, dole pokoje děvčat, nahoře bydlí chlapci, celkem je nás okolo třiceti dětí. Všichni se stejným osudem. Kdysi jsme si mysleli, že se po válce vrátíme domů a vše bude jako dřív…
V pokoji bydlím s Martou, známe se už z Osvětimi. Stávají se z nás nerozlučné přítelkyně a naše přátelství trvá dodnes. Dostáváme od Židovské obce měsíční kapesné 200 korun. Je léto, prázdniny, touláme se Prahou – a o minulosti nepromluvíme slovo. Žijeme přítomností, přemýšlíme o budoucnosti. Na klinice prof. Neuwirta se otevírá kurz pro zubní instrumentářky a my jsme obě přijaty! Můžeme snad již začít normálně žít? Bude mou rolí to, co mi patří, tedy role mladé dívky hledající své nové místo v životě?
Marta dostala práci ještě před ukončením kurzu u zubaře dr. Fialy, pobírá skromný plat ale dělí se se mnou, utrácíme za lístky do divadla a knihy a také třeba za chlebíčky u lahůdkáře Vaňhy – jsme pořád hladové.
Já jsem po skončení kurzu práci hned nenašla, tak pilně pokračuji v dalších různých kurzech, učím se stenografovat, angličtinu, chodím na různé přednášky.
Pak získám doporučení k doktoru Neumannovi do Letenské ulice č. 7. Pro příjem pacientů slouží čekárna, ordinace a speciální sálky, hned vedle je doktorův byt o třech pokojích.
Ukazuje se, že jsem v Terezíně znala jeho dceru Jiřinku, zemřela na tyfus, byly jsme stejně staré. Také její maminka, doktorova žena, tam zemřela. Zůstala mu dcera Eva, nyní studentka medicíny. Domácnost vede hospodyně Žofinka, rezolutní starší žena.
U dr. Neumanna jsem nalezla nejen možnost obživy, ale také otcovskou péči, ochotu poradit, vyřešit problém, pomoc zorientovat se v životě.
V práci jsem nevyužila znalosti zubní instrumentářky, neboť dr. Neumann léčil choroby kožní a pohlavní, ale uplatnila jsem se i jako všeobecná zdravotní asistentka a se svou první pracovní rolí jsem byla velmi spokojena. Dr. Neumann neměl nouzi o pacienty, kteří pro své choulostivé potíže potřebovali naprostou diskrétnost – bohatí a slavní lidé, a ti za mimořádný přístup rádi odměnili i mě.
Později, když už jsem nežila v Československu, se dr. Neumann znovu oženil. S jeho paní Elou jsme si dopisovaly až do jeho smrti koncem šedesátých let. Paní Ela pak emigrovala do New Yorku, kde jsme se v r. 1980 setkaly. Po r. 1989 jsem v Praze našla doktorův hrob, neudržovaný, zarostlý plevelem. Vyplela jsem ho a zasadila květiny.
Ale zpět do r. 1948. Dne 15. května byl vyhlášen Stát Izrael a na večírku jsem potkala Petra.
Začíná druhý obraz tohoto jednání. Jeho scenérie se táhne od Prahy přes Francii a Středozemní moře až do Haify.
Opět se pro nás naše rodná země stala nebezpečnou. Tentokrát nepřišlo nebezpečí ze západu, z Německa, ale od východu, z Ruska, a hlavně od jeho domácích sluhů – komunistů. Nezbývá než přijmout těžkou roli emigrantů. Po všelijakých peripetiích odjíždíme s Petrem do Paříže a 30. října 1948 si na tamní radnici říkáme ANO. Máme v úmyslu emigrovat do Austrálie, ale po šesti měsících čekání se rozhodujeme pro Izrael. Jsem těhotná a přeji si porodit dítě v zemi, ze které nebude muset utíkat. Kde nebude vyhnáno ze školy, nepřišijí mu na kabátek žlutou hvězdu a kde jeho údělem bude jen to, co bude úděl všech. Dne 6. března 1949 v Marseille nastupujeme na loď Transylvania a 11. března se na obzoru objevuje Haifa. Jsme doma.
Opona padá.
Páté jednání
První obraz. Písek, písek a zase písek. Dřevěný domek v kraji blízko pouště, zpočátku bez elektřiny a tekoucí vody. Petr pracuje v továrně na výrobu vodovodních rour a také náš domek se vodovodu dočká, elektriku zajišťuje několik hodin denně generátor. Dny jsou náročné, životní podmínky velmi jednoduché. Z emigrantů jsme se stali pionýry. Ale během let se ukáže, že emigrace je nemoc, chronická nemoc. Člověk se nikdy neuzdraví, recidivy smutku jsou časté. Hlodá touha po ztracené identitě. Ale člověk se musí přizpůsobit, a hlavně doufá a je ochoten přinést každou oběť, aby zajistil budoucnost dětem.
Naše první dítě, dcera, se narodila r. 1949 a v r. 1953 přibyl do našeho domku syn. Přišli další emigranti, naše osada v Aškelonu se rozrůstala. Provádí se parcelace půdy, která tisíce let ležela ladem, u moře se staví malé domky. Petr si bere od zaměstnavatele půlroční zálohu na plat, kupuje pozemek a začíná sám stavět náš dům.
Negev se osidluje novými přistěhovalci z arabských zemí, kteří trpí všemožnými nemocemi. Svěřuji své děti jemenské chůvě a jdu pracovat jako zdravotnice do terénu. Navštěvuji malé usedlosti, chodím od domku k domku a snažím se přinést civilizaci a zdravý život do prostředí, kde vládnou primitivní pověry, nemoci z podvýživy a z neznalost hygieny.
Petr po práci v továrně pokračuje ve stavbě našeho domu, vlastníma rukama, cihlu po cihle.
Moje role v tomto obrazu života jsou matka, manželka, zdravotní sestra, pomocnice na stavbě. Na podzim roku 1957 opouštíme dřevěný domek a stěhujeme se do opravdového vlastního domu. Po patnácti letech máme konečně opět svůj domov.
Začal druhý obraz tohoto dějství. Již nechodím do práce, plně mě zaměstnává péče o rodinu a dům. Sázím stromy, keře, břečťan u zdi domu, tak jak to bývalo v naší vilce ve Strašnicích. Snažím se zúrodnit písečnou půdu. Získala jsem životní jistotu, již nejsem vydána napospas druhým, sama mohu řídit svůj život. Tatínek mi kdysi napsal do památníku „S klidem a rozvahou vládni životem“. Byla jsem zklamaná, vůbec jsem tomu věnování nerozuměla – pochopila jsem ho až mnohem později. (Památníček ale skončil v Osvětimi, jako vše, co nám patřilo.)
Teď ale v novém domě se svou rodinou intenzivně žiji přítomností, ještě mé myšlenky nebloudí do minulosti…
Opona padá za šťastným dějstvím.
Šesté jednání
Náš dům i Izrael jsou magnetem. Přátelé, s kterými jsme prožili Terezín a dnes jsou roztroušeni po celém světě, přijíždějí na návštěvu. A také my jsem zváni k návštěvám. První naše cesta vede do Dánska a mimo jiné je to i dar pro našeho syna k jeho třináctým narozeninám.
Projíždíme Evropou a jsme nadšeni. Na zpáteční cestě ze Skandinávie jedeme přes Německo. Praha je blízko, a tak Petr mění směr a jedeme k československé hranici – snad nás pustí! Podařilo se – jsme v Praze! Po téměř dvaceti letech! Děti poznávají naši vlast a všichni jsme nadšeni. Ale do Strašnic nejedeme.
A zázračná cesta pokračuje. Míříme na Plzeň k hraničnímu přechodu a najednou cedule – Postřekov! Petr je udiven, proč tam chci jet, nikdy jsem o svém tamním pobytu nemluvila. A tak 30. června 1966 přijíždím do vesnice, kde mi před koncem války místní lidé zachránili život. A poznávají mě hned, nezapomněli na mě! Cítím se s nimi hluboce spojena, prostředí je stejně láskyplné jako tehdy. Dva dny zůstáváme a slibujeme si, že některé příští léto přijedeme na prázdniny. Ale opět vstoupila do našeho života politika. Ruská okupace r. 1968 znemožnila nejen prázdninový pobyt, ale na dlouhou dobu i jakýkoli můj kontakt s Postřekovem.
Opona padá.
Sedmé jednání
První obraz. Nová nemocnice v Aškelonu. Ředitel je Čech, primář gynekologie také. Nabízejí mi zaměstnání – práci na výzkumném projektu. Ráda přijímám. A tak třikrát týdně sedím v pěkné pracovně a přijímám ženy, které dostávají nový lék, a vedu protokoly o jejich stavu.
Náš rodinný život je šťastný, ale poměry v zemi ne: Izrael je stále terčem nenávisti a válečných útoků sousedních států a národů. Po každé vyhrané válce si myslím, že už konečně nastane mír. Naše dcera Dani, již dvacetiletá, studuje v Jeruzalémě, syn Alon se připravuje na vojenskou službu, je mu sedmnáct let. A já zjišťuji, že jsem těhotná.
Končím s prací v nemocnici a v r. 1970 přichází na svět naše třetí dítě, syn Amir.
Další obraz této etapy už je soustředěn jen do světa mé rodiny a domu. Moje mateřství běží po dvou kolejích – jsem matka vojáka a matka nemluvněte. Ale je namístě spokojenost: vrátili jsme si vše, co nám minulost vzala: máme rodinu, domov, zajišťujeme budoucnost našim dětem. Snad se dočkáme i míru.
Po léta jsem nedovolovala stínům minulosti vkrádat se do přítomnosti, přítomnost byla příliš náročná, byla jsem mladá a mládí směřuje kupředu. Chtěla jsem zapomenout, vymazat z paměti, nestála jsem o lítost. A prezentace šoa v celé jeho nahotě pro mě byla nesnesitelná: plyn, oheň, mrtvoly, psi, klacky a biče v rukou ďábelských lidí, mlácení, zima, hlad, špína. Důsledky toho pekla s jeho koncem však neskončily, a jsou to důsledky, o kterých se moc nepíše.
Když jsem v r. 1949 porodila své první dítě v nemocnici Rambam v Haifě, okolo mě ležely rodičky, za kterými chodily jejich matky. Tajně jsem plakala lítostí. Lékař si toho všiml, konstatoval poporodní depresi a podal mi lék. Co jsem měla vysvětlovat? Kdo by mi rozuměl? A stejně tak, když sepisovali moji rodinnou anamnézu: Žijí rodiče? Na co zemřeli?
Jsem navždy jiná a je to nesdělitelné…
Nemám ráda psy. Ale syn Alon by tak rád měl psa. Náš známý zvěrolékař mu k narozeninám jednoho přinesl – je to německý ovčák, Wolfshund! Všecko ve mně křičí ne, ne, ne! Ale syn je šťastný a já sbírám rozum: Což za to ten pes může? A proč by kluk nemohl mít psa? Jen kvůli tomu, že v Osvětimi… Tak nakonec prostě máme psa. Ale i tohle je šoa.
S Petrem o té době nemluvíme ani nic nevyprávíme dětem. Když se ptají, proč nemají babičky a dědečky, říkáme jen, že umřeli za války. Dcera si prohlíží moje rodinné album, které se zachránilo, opatrně odlepí fotku mé maminky, své babičky, a dá si ji pod polštář. Album jsem zamkla do skříně. Až po čtyřiceti letech jsem byla schopna zarámovat fotografie rodičů. A tak jsme mnoho let drželi minulost v šachu.
Opona padá.
Osmé jednání
V roce 1982 jsem o minulosti poprvé trochu vyprávěla dětem ve škole. Výsledkem byla také malá knížka později vydaná i v ČR pod názvem Mámo, povídej, tys tam byla.
Byla vydána také v němčině. Zájem projevil Goethe-Institut a já začala být zvána na čtení a besedy s veřejností. Do Německa se mi nechtělo. Ale v té době se v izraelské veřejnosti začalo o šoa více mluvit. Druhá generace už byla ve věku, kdy ji zajímaly důvody záhadného mlčení rodičů. Ve sdělovacích prostředcích hovořili pamětníci, podávali svědectví, ale způsobem těžce stravitelným pro nezasvěceného posluchače: to bědování, ta demonstrace ubohosti! Velice mě to zlobilo. Ano, byli jsme oběti, ale akcentování pouze utrpení mě uráželo. Ti zavraždění nebyli ubožáci! Bylo mezi nimi tolik významných a slavných osobností, kteří za svého života obohatili lidstvo, jen jejich jedinou „vinou“ bylo, že byli Židé!
A tak jsem do Německa jela. V roli spisovatelky a svědkyně minulosti. První beseda byla ve Frankfurtu u příležitosti německého vydání mé knížky pod názvem Mich hat man vergessen. Účastnilo se asi dvě stě studentů, učitelé a duchovní. Zeptala jsem se, zda někdo rozumí hebrejsky. V publiku se zvedá mladá žena. V rozhovoru se ukázalo neuvěřitelné – známe se! Jmenuje se Bilha, narodila se v Aškelonu, rodiče přišli z Polska, vybudovali si malé hospodářství a já jsem od nich kupovala dětem mléko! Překládáme vše publiku, které se dobře baví. A já končím besedu slovy: Takhle s námi točí osud. Polsko – Osvětim – Aškelon – Frankfurt, kde malá knížka s velkým obsahem slaví své zrození.
Moje cesty za čtenáři a posluchači pokračovaly a během dvaceti let jsem poznala mnoho dětí, studentů, odpověděla na bezpočet otázek – a snažila jsem se tím všem těm pronásledovaným a zavražděným vrátit jejich lidskou identitu.
Terezínem prošlo 15 000 dětí, přežilo 100 a já jsem jedna z nich. Pokládám za svou povinnost o nich a jejich rodičích vyprávět. Ale mohla jsem s tím začít až po mnoha letech, až ustoupila bolest a přehlušil ji vztek! Ten ale mým mladým čtenářům a posluchačům nikdy nebyl adresován, ti za své rodiče a prarodiče nenesou žádnou vinu.
Opona padá.
Deváté jednání
Je po sametové revoluci a my jsme zase v Praze. Máme zde malý byt, a tak po padesáti letech zase mohu ve svém městě spát ve vlastní posteli! Na definitivní návrat do staré vlasti je ale již pozdě, děti jsou zakotveny v Izraeli a my s Petrem již nejsme dost mladí na zásadní životní změny. A tak pobýváme v Praze dvakrát do roka, zajíždíme do Postřekova, setkáváme se se starými i novými přáteli.
Ale opona ještě nepadá, hra mého – našeho života pokračuje….
V Aškelonu, v létě 2016, Eva Erbenová
Petr Erben se narodil roku 1921 jako Petr Eisenberg v Ostravě a dětství prožil ve Frýdku, kde vlastnil jeho otec stáčírnu piva. Pravděpodobně ovlivněn svou sionisticky založenou maminkou, začal už ve 12 letech Petr aktivně působit v sionistické organizaci Tchelet Lavan ve Frýdku. V roce 1936 začal studovat v Brně průmyslovou školu a odmaturoval v roce 1940. O dva roky později, v září 1942, byl deportován do Terezína. V terezínském ghettu Petr prožil celé dva roky a věnoval se práci s mládeží. Na podzim roku 1944 byl pak deportován do Osvětimi, avšak tábor v Osvětimi se o několik měsíců později evakuoval a Petr skončil v Mauthausenu. Krátce na to byl přeřazen na práce do tábora Gusen, kde se dočkal osvobození v květnu 1945. Petr Erben žil od léta 1945 v Praze, kde studoval na pražské technické škole a aktivně se věnoval sionistickému hnutí. V roce 1948 potkal Petr svou budoucí manželku Evu Löwidtovou (Erbenovou). Brzy se vzali, emigrovali do Francie a později do nově vzniklého státu Izrael, kde Petr Erben začal pracovat ve stavebnictví. Spolu s manželkou se usadili v Aškelonu, vychovali tři děti a bydleli zde spolu až do Petrovy smrti v dubnu 2017.
