Sešel se rok s rokem a my jsme opět na prahu našeho osmidenního svátku Pesach, který slavíme od počátku 15. nisanu do konce 22. nisanu, tj. od konce šabatu 27. března do nedělního večera 4. dubna.
Podobně jako loni, tak i letos, budeme slavit Pesach, který nazýváme též svátkem svobody – חג החרות,v souladu s proticovidovými omezeními. Tyto restrikce jistě nejsou zrovna projevem svobody, ale na druhou stranu jsou nutné pro zachování zdraví a našich životů během pandemie, která zachvátila svět. V této souvislosti si připomeňme slova svaté Tóry (Dt 30,19):
…הַחַיִּים וְהַמָּוֶת נָתַתִּי לְפָנֶיךָ הַבְּרָכָה וְהַקְּלָלָה וּבָחַרְתָּ בַּחַיִּים לְמַעַן תִּחְיֶה אַתָּה וְזַרְעֶךָ.
…Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i zlořečení; vyvol si tedy život, abys byl živ ty i tvé potomstvo.
Pesachová hagada neboli Pesachové vyprávění již dlouhá staletí inspiruje iluminátory a malíře, kteří svými kresbami přiblížili čtenářům ony dramatické okamžiky, které předcházely, ale i následovaly po východu z Egypta.
Pesachová hagada byla též neméně inspirativním textem pro velké množství komentátorů, kteří se svými komentáři snažili o to, aby čtenář hagadu lépe, úplněji a do hloubky pochopil.
Podívejme se nyní na několik výňatků z textu pesachové hagady, které inspirovaly jednání některých učených rabínů:
הָא לַחְמָא עַנְיָא… כָּל דִכְפִין יֵיתֵי וְיֵיכֹל
Toto je chudý chléb… Každý, kdo je hladov, ať přijde a pojí…
Syn rabína Ze’eva Dova Čečika (1923–1980) z Jeruzaléma vyprávěl, že jednou, těsně před nástupem šabatu, zaklepal někdo u nich doma na dveře. „Otevřel jsem mu a zeptal se ho, co si přeje. Odvětil mi, že je hladový a chtěl by se najíst. Chtěl jsem mu říci, že je již téměř šabat a my jdeme do synagogy, ale když se vrátíme, dáme mu najíst a on okusí ze všech svátečních pokrmů. Otec, který mě však slyšel z druhého pokoje, rychle vstal, přišel ke dveřím a vlídně zval příchozího dál. Ihned nás všechny vybídl, abychom udělali netilat jadajim – umyli si před jídlem ruce, a poté sám prostřel stůl bílým ubrusem a na stůl přinesl vše, co naše šabatová kuchyně skýtala. Kromě toho našeho hosta obsluhoval až do birkat hamazon, do modlitby po jídle. Poté mu řekl, aby se po bohoslužbě zase vrátil. Když pak onen muž odešel, otec nám, synům řekl: „Co byste dělali, kdybych nebyl doma? Poslali byste ho pryč hladového s tím, že za hodinu, po bohoslužbě ať přijde a pak si teprve bude moci pochutnat na šabatové večeři. Podívejte, stejně jako já, by jednal i rabi Josef Dov Soloveitchik (1820–1892), protože jeho pohostinnost byla nezávislá na čase. Neotálel by ani minutu, aby takovému člověku dal najíst.“
אָמַר רַבִּי אֶלְעָזָר בֶּן עֲזַרְיָה: הֲרֵי אֲנִי כְבֶן שִׁבְעִים שָׁנָה…
Řekl rabi El’azar ben Azarja: Hle, já jsem jako sedmdesátiletý…
Text pesachové hagady převzal El’azarova slova z Talmudu, traktátu Brachot 28a, kde se uvádí, že když chtěli zvolit rabi El’azara ben Azarju předsedou Sanhedrinu, bylo mu teprve osmnáct let. Aby získal mezi učenci respekt, stal se zázrak a během jednoho dne mu zbělely vlasy a vousy.
Když se rabi Jonatan Eybeschütz (1690–1764) stal kazatelem a rabínem v Praze, bylo mu pouhých dvacet let. Jeho mládí vadilo některým vlivným mužům pražské obce a ti mu to také dávali patřičně znát. On jim na jejich jízlivé poznámky ohledně svého mládí odvětil: „Je-li mládí vada, pak je to jen vada dočasná, která časem zmizí.“
כְּנֶגֶד אַרְבָּעָה בָנִים דִּבְּרָה תּוֹרָה. אֶחָד חָכָם, וְאֶחָד רָשָׁע, וְאֶחָד תָּם, וְאֶחָד שֶׁאֵינוֹ יוֹדֵעַ לִשְׁאוֹל
Tóra nám dává návod, jak se mají poučit čtyři synové, z nichž každý má různou povahu: jeden je učený, jeden je vzpurný, jeden je naivní a jeden se ještě neumí zeptat.
וְאֶחָד רָשָׁע
Jeden je vzpurný
V době, kdy rabín Elijáhu Lopian (1876–1970) stál v čele ješivy pro mladé studenty v litevském Kelmé (קלם), učili se tam dva mladíci, kteří časem odešli studovat na gymnázium. Neuplynulo mnoho času a oba se chtěli vrátit zpět do ješivy. Rabínu Lopianovi se nechtělo je přijmout zpět do ješivy, a proto si pomohl „losem Vilenského Gaona“ – vzal TaNaCh a otevřel jej na náhodné straně. Tam byl Žalm 41, jehož devátý verš praví: „Ať na něj dolehne slovo Ničemníka; ulehl, už nepovstane.“ Tento verš mu napověděl, že by nebylo dobré je přijmout zpět do ješivy. Zatím jim však nic neřekl. Za několik dní je viděl, jak sedí v trejfe hospodě a jedí zakázané pokrmy.
תָּם מָה הוּא אוֹמֵר
Naivní, co ten řekne?
Jednou seděl jeruzalémský rabín Šmuel Salant (1816–1909) na zasedání učených žáků, když tam naráz vešla jakási žena a zeptala se ho: „Na polici jsem položila kus nevysoleného masa, tu přiběhl kocour a maso sežral. Jaký zákon se vztahuje na toho kocoura?“ V tu chvíli všichni přítomní chtěli vyprsknout smíchy. Rabi Salant jim však dal najevo, aby zdrželi své emoce a s nimi spojený smích. Potom otevřel jednu z knih, které ležely před ním na stole a zahloubal se do textu a pak řekl: „Kocour je trejfe, ale ty podruhé nenechávej nevykošerované maso bez dozoru, abys neuvedla na kocoura hřích.“ Žena rabínu Salantovi poděkovala a odešla. Rabi Salant řekl přítomným žákům: „Když se v Hagadě ptal naivní syn, otec ho neodbyl, ale zevrubně mu odpověděl na jeho otázku. Tazatel cítí, jak se stavíme k jeho dotazu. Když by poznal, že jeho dotaz nebereme vážně, podruhé by se nás již nechtěl na nic zeptat.“
בְּמִצְרַיִם לָקוּ חֲמִשִּׁים מַכּוֹת וְעַל הַיָּם לָקוּ חֲמִשִּׁים וּמָאתַיִם מַכּוֹת
V Egyptě byli biti padesáti ranami a na moři byli biti dvěma sty a padesáti ranami!
Rabín Jehošua Jicchak Šapira (1801–1873), zvaný pro svůj bystrý rozum Eizel Harif ze Slonimu neměl rád dlouhá kázání, kterými někteří kazatelé – daršani – „oblažovali“ věřící v synagogách. Po jednom takovém předlouhém kázání se rabín obrátil ke kazateli a řekl mu: „Pane, vy jste lepší než umírající.“ Kazatel se nechápavě podíval na rabína a řekl: „Jak to myslíte?“ On mu odvětil: „Když umírání skončí a člověk zemře, všichni pláčou. Vy, když skončíte, všichni se radují.“
Jednoho dne měl začít ma’ariv, ale rabi Eizel Harif se nemohl začít modlit večerní modlitbu, neboť jeden daršan stále kázal, kázal a kázal. Uplynuly dlouhé minuty plné kazatelových bezobsažných slov. Když konečně přestal kázat, rabín k němu přistoupil a řekl mu: „Je známo, že Egypt stihlo deset ran. Naši učitelé zmnohonásobili počet ran a říkali, že Egypt stihlo padesát, dvě stě, ba dokonce dvě stě padesát ran. Proč Hospodin mezi ty všechny rány nepřidal také ránu kázání?“
Kazatel mlčel a rabi Eizel mu odvětil: „S vaším dovolením, já vám to prozradím. Protože, kdyby mezi nimi byla ještě tato rána, tak by tam kazatel kázal, kázal a kázal a nikdy by neskončil a my, naši synové a synové našich synů bychom byli dodnes otroky v Egyptě.“
נָתַן לָנוּ אֶת הַשַׁבָּת
Daroval nám šabat
V Ponevěži (lit. Panevéžys) byl jeden holič, který na šabat nezavíral své holičství. Rabín Josef Šlomo Kahaneman (1888–1969), známý jako Ponevežer Rav, vždy, když šel o šabatu do synagogy vešel po cestě do holičství onoho Žida a smutně, avšak nahlas jej pozdravil: „Gut šábes!“ Tak to neúnavně dělal každý šabat s úmyslem, že holiče jeho „milé“ šabatové návštěvy přestanou bavit a ten, že konečně svou živnost na šabat zavře. To se však nestalo. Jednoho šabatu se holič na rabína obořil: „Tak už dost, rebe! Já už takhle dál nemůžu! Vy mě nakonec donutíte k tomu, že se nechám pokřtít, a pak už nebudete moci ke mně chodit s vaším šábesem!“ Rabi mu na to
odvětil: „Nemysli si, že mě svými slovy zastrašíš, naopak! Když ti bude chybět trochu peněz, aby sis koupil kříž, přijď ke mně, já ti je dám, ale aby ti bylo jasno, žádný Žid u nás nebude mít na šabat otevřeno!“
Je známo, že vždy před Pesachem či o Pesachu se v mnoha zemích objevovala falešná obvinění z rituálních vražd, která vyvěrala z iracionální pověry, že Židé používají do macesů krev křesťanů či křesťanských panen. Kvůli těmto falešným obviněním byly krvavé pogromy a mnoho set nevinných Židů bylo upáleno na hranicích. Dokonce i u nás, v Čechách roku 1899, po zavraždění Anežky Hrůzové v Polné proběhla odporná antisemitská kampaň známá jako hilsneriáda. Proti bludům o rituálních vraždách tehdy na straně pravdy a zdravého rozumu vystoupil profesor T. G. Masaryk.
דְּצַ“ךְ עַדַ“שׁ בְּאַחַ“ב
Deset egyptských ran
Zkratky všech deseti egyptských ran, které z jejich počátečních písmen pro lepší zapamatování utvořil rabi Jehuda (dam, cefardea, kinim | arov, dever, šchin | barad, arbe, chošech, bechorot).
Jednou se konalo v Petrohradu shromáždění rabínů, na kterém měli jeho účastníci posoudit aktuální otázky židovského náboženského života. Mezi shromážděnými rabíny byl i rabi Jicchak z Voložinu (1780–1849). Shromáždění rabíni museli vyslechnout úřady jim vnuceného „hosta“, kterým byl jakýsi pravoslavný kněz nenávidějící Židy, jehož úkolem bylo dokázat pravdivost nařčení o rituálních vraždách. Zpod kněžského oděvu vyndal pesachovou hagadu a začal číst: „Rabi Jehuda dělal z jejich začátečních písmen zkratky – .דְּצַ“ךְ עַדַ“שׁ בְּאַחַ“ב Co se skrývá pod zkratkou דְּצַ“ךְ? Já vám to povím. Zkratka דְּצַ“ךְ znamená צריכיםכולנו דם neboli krev potřebujeme všichni. V ten okamžik rabíni nevěděli, jak reagovat na tento knězův zcestný a nebezpečný výklad. Tu povstal rabi Jicchak z Voložinu a řekl: „Je-li toto význam zkratky דְּצַ“ךְ, jaký je význam dalších zkratek בְּאַחַ“ב a עַדַ“שׁ? Částečný výklad není žádný výklad! Já vám tedy objasním význam všech zkratek דְּצַ“ךְ עַדַ“שׁ בְּאַחַ“ב: דְּצַ“ךְ – כזב צוררינו דברי – slova našich utlačovatelů jsou lež; עַדַ“שׁ – עלילת דםשקר – krvavé nařčení je lež; בְּאַחַ“ב – בני אברהם חלילה בזאת – Abrahamovi potomci, chraň Bůh, aby se toho účastnili!“
Takto rabi Jicchak z Voložinu odpověděl na knězovy výmysly o rituálních vraždách. Jakmile „učený“ kněz slyšel jeho slova, sklopil hlavu a zahanbeně co nejrychleji opustil shromáždění rabínů. Netřeba zdůrazňovat, že k velké radosti všech přítomných. (Příklady z díla הגדה של פסח – מעשה רב, Benej Brak 5761).
Všem čtenářům a příznivcům Maskilu přeji חג פסח כשר ושמח a zvláště v této nelehké době přeji všem pevné zdraví, a abychom se v příštím roce opět všichni setkali ve znovuvybudovaném Jeruzalémě!
בשנה הבאה בירושלים הבנויה!
Rabín Daniel Mayer