Pohled psychiatra

… „Střez svůj jazyk před zlobou a své rty před záludnými řečmi.“ (Žalm Davidův. Český ekumenický překlad.)

Slovo má velkou sílu. Konstruktivní… nebo destruktivní. Dokáže velmi citelně ublížit, ničit vztahy i změnit názor okolí na člověka. Proto je (měl by být) ve všech lidských společenstvích kladen velký důraz na etiku vyjadřování. Pomluva je trochu jako virus. Jednou vypuštěn, šíří se lavinovitě, může mutovat a mnoho lidí té nákaze podlehne. To prožíváme  v koronavirové době, bohužel, všichni na vlastní kůži. Obzvláště dobře se virům (i pomluvám) daří v úzce provázaných komunitách, kde se lidé navzájem znají a intenzivně se stýkají – na vesnicích, ve spolcích a také v náboženských kongregacích. V epidemiologii se tomu říká komunitní infekce. Tenhle termín by se dal dobře používat i pro pomluvy uvnitř komunity. Komunitní infekce pomluv a defamací v uzavřené skupině  probíhá zpravidla takto: z jednoho zdroje (tvořeného jednou či více osobami) začnou prosakovat určité řeči, které dotyčnému přisuzují nějaké negativní vlastnosti nebo činy. Oběť pomluv se o tom dlouho nemusí dozvědět, takže se ani včas nebrání. Jen pozoruje, že se atmosféra kolem ní mění, je cítit nejasné napětí, někteří lidé se chovají jinak než dřív. Až dotyčnému konečně někdo řekne nebo naznačí něco ve smyslu: „Víš, říká se o tobě, že…“ V té době už pomluva-virus nakazila více či méně mnoho lidí v komunitě. Někdy bývá dost těžké odhalit, odkud pomluva původně vzešla a proč. Někdy jde prostě o šíření „novinek“, které se mohou, ale nemusejí zakládat na pravdě. Často je důvodem pomlouvání antipatie, konkurenční zájmy či prostě potřeba vířit vodu a intrikovat. V judaismu je etice vyjadřování věnována velká pozornost. Jde totiž o závažný etický problém, který může mít na vztahy uvnitř komunity destruktivní účinky.

Pomluvy z hlediska judaismu

Judaismus rozlišuje tři stupně závažnosti pomluv, pro něž má speciální termíny: rechilut, lašon hara a moci šem ra. (Čeština bohužel  nabízí jen výraz pomluvy, klepy, event. drby, což zdaleka neumožňuje adekvátní překlad.). Nejmírnější formou jsou běžné nezávažné drby (rechilut), které v každé komunitě samozřejmě cirkulují. V naší virologické terminologii bychom je mohli přirovnat k obyčejné rýmě. Je to banální nemoc, kterou má občas každý a která zas tak moc neuškodí. Lidé se rádi baví o tom, co který člověk dělá, co umí, s kým se kamarádí apod. Tyhle řeči mohou samozřejmě obsahovat určité subjektivní (pozitivní či negativní) soudy, třeba i mírně zkreslené informace, ale v zásadě nemají v úmyslu uškodit a lidé se jimi spíš baví. Je to prostě lidská vlastnost, mluvit o svých bližních v jejich nepřítomnosti, i když se to nemá. Proti takovému „drbání“ není imunní skoro nikdo (čest výjimkám). Ani toto však není z hlediska judaistické etiky v pořádku.

Závažnějším stupněm pomluvy je lašon hara  לשון הרע (jidiš lošn hóre), tj. šíření negativních a diskreditujících informací o člověku, který není přítomen.  Důležité je, že lošn hóre může být i pravdivá informace, ale je šířena se zlým úmyslem a za zády pomlouvaného. A žid nemá mluvit o svých bližních za jejich zády, když se nemohou bránit. Proto Tóra moudře lašon hara zakazuje. Jedovatý jazyk je považován za nebezpečnou zbraň. Je přirovnáván k jedovatým šípům – jednou vystřeleny nejdou už vzít zpátky a zraňují na dálku (a dodejme – z úkrytu a do zad). „Kazuistik“, tedy případů lašon hara, najdeme v Tóře mnoho. Prvním závažným příkladem je Miriam, starší sestra Mojžíšova a Áronova. Ač velmi významná osobnost a prorokyně, byla Hospodinem potrestána malomocenstvím za to, že spolu s Áronem pomlouvala Mojžíše. (Obsah jejích řečí byl zčásti i pravdivý, ale jelikož Miriam porušila zákaz lašon hara, dočkala se exemplárního trestu – i když jen na omezenou dobu. Problematikou lašon hara se podrobně zabýval i takový myslitel jako Maimonides. Jistě věděl proč… Přirozený lidský sklon „klevetit“ musí být držen na uzdě etickým kodexem, jinak by mohl zcela otrávit vztahy uvnitř komunity.

Nejde totiž jen o oběť pomluv, i když ta utrpí samozřejmě největší škody. Podle židovské tradice šíp pomluvy symbolicky „zabíjí“ nejméně tři lidi: oběť, toho, jenž pomluvě naslouchá a konečně i pomlouvače. Negativní a nepřátelské myšlení nikdy nevede k ničemu dobrému, protože způsobuje negativní společenské klima. Na to je dobré si vzpomenout, když se dozvíme nějaké zajímavé lošn hóre a máme tendenci ho honem šířit dál.

Nejhorším typem pomluvy je vyslovená lež – moci šem ra. Zatímco lašon hara může obsahovat  pravdivé informace, moci šem ra je od začátku do konce lež, která dotyčného nepravdivě hrubě uráží a může ho společensky či profesně zlikvidovat. Přechody mezi těmito třemi typy drbání a pomluv – rechilut, lašon hara a moci šem ra – mohou být plynulé a nenápadné. Co je ještě přijatelné? Co je lašon hara? A co už je sprosté moci šem ra? Hranice může být někdy tenká. Jaké jsou výjimky a zvláštní situace, kdy zákaz neplatí? Ne vždy je to v životě úplně jednoznačné. Od dob Maimonidových byla rabínskými autoritami zpracována celá řada pravidel a precedentů. Nejuznávanějším židovským etikem je nejspíše rabi Israel Meir Kagan (1838–1933), známý podle svého stěžejního díla jako Chofec Chaim חפץ חיים‎)

Pomluva z psychologicko-psychiatrického pohledu

Proč  většina lidí nedokáže odolat drbům?

Pravidlo „pokud nemůžeš o člověku říci nic dobrého, neříkej nic“ porušujeme v běžném životě neustále – někdy vědomě, někdy nevědomě. Málokdo asi o sobě může tvrdit, že se mu to nikdy nestává. Někteří autoři se dokonce domnívají, že je to jedna z nejobtížnějších micvot judaismu. Proč je mluvit o jiných tak svůdné, že to děláme téměř automaticky?

Podle evolučních psychologů je to proto, že to máme „v genech“. Mluvit o druhých je podle evoluční psychologie jednou z forem sociální komunikace, která se vyvinula uvnitř „lidské smečky“. Mít informace o poměrech a vztazích ve skupině znamenalo (a znamená stále) evoluční výhodu. Kdo se o řeči vůbec nezajímá, nedozví se řadu užitečných informací, což mu může přivodit různé životní komplikace. Typickým příkladem je třeba nástup do nového zaměstnání: Nikoho tam ještě neznáte a nevíte nic o neoficiálních vztazích mezi kolegy. Můžete tak velice snadno (a nechtěně) udělat řadu faux pas, která vám začlenění do týmu zkomplikují. Je proto dobré být co nejdříve informován, jak to na daném pracovišti chodí, kdo koho má/nemá rád apod. 

Další faktory, které nás vedou k pomlouvání druhých v jejich nepřítomnosti, můžeme objasnit na základě poznatků etologie a sociální psychologie. Uvnitř velké skupiny (smečky) se automaticky vytváří hierarchické uspořádání. Pozice v něm není nikdy úplně jistá, vedou se o ni průběžně více či méně skryté boje. Tyto střety jsou buď otevřené a agresivní, nebo spíše nepřímé a skrytější. Moderní lidská společnost otevřenou agresi potlačuje, o to víc však lidé používají způsoby nepřímé: sdružování do menších skupin v rámci skupiny velké, manipulace, uplácení (míněna jakákoliv odměna za určitý typ chování), pasivní agrese. Řeči o ostatních členech skupiny, vymezování se vůči nim a hledání spojenců také patří do této kategorie chování a máme je pevně zafixovány.

Kromě tohoto evolučně-sociálního nutkání ke sběru a využívání informací  jsou drby a pomluvy pro většinu lidí také zábava. Hraje v tom roli zvědavost,  bezpečná role pozorovatele (o mně se tu nemluví), někdy trochu škodolibosti, příjemný pocit spiklenectví s těmi, s nimiž drby sdílíme. To všechno jsou důvody, proč lidé drbům celkem rádi naslouchají a případně je šíří dál. Tuto svou přirozenou lidskou tendenci se musíme snažit kultivovat a ovládat. Právě proto je etika vyjadřování tak důležitá a v judaismu tak podrobně rozpracovaná.

Pokud přijmeme tvrzení, že mluvit o ostatních je nám od přírody vlastní, pak je asi pochopitelné, že i normální slušný člověk si občas „zdrbne“ (rechilut). Nedělá to ale příliš často a nevyžívá se v tom. Občas se k nám také samozřejmě dostane nějaký ten lošn hóre – a měli bychom se vědomě bránit tomu ho poslouchat a šířit. A pokud se nám to už stane, uvědomit si to a příště se více hlídat. Morálka není člověku vrozena, je to celoživotní práce  na sobě, o niž se většina slušných lidí snaží. Někteří to ale mají jinak. Existují manipulativní osobnosti, které baví a příjemně vzrušuje sbírat informace o ostatních a posílat je dál. A nejraději samozřejmě informace negativní. Pomlouvač je obvykle neempatický a nezabývá se příliš tím, jak moc dotyčnému svými řečmi uškodí. Nebo je mu to jedno. V horším případě ho těší někomu škodit, nebo má nějaké postranní úmysly. Závist, zahořklost, pocit nedocenění a podobné negativní emoce bývají velmi silným palivem pro lašon hara. A někdy jde prostě o patologickou potřebu intrikovat a rozeštvávat lidi kolem sebe. Pomlouvač tím posiluje svoje ego, dělá se zajímavý a pletichaří (já mám informace… já umím lidi prokouknout… podle mě by se mělo…). Těší ho pocit důležitosti a (iluzorní) moci nad životy jiných. To už není žádná rýma, to je velmi patogenní virus, který může postupně rozložit i dobře fungující zdravé společenství.

V nejhorším případě šíří pomlouvač úplné výmysly a lží – moci šem ra. („Paní XY je alkoholička“… „Pan AB má nemanželské dítě s…“ apod.) Ve skutečnosti ani jedno z toho není pravda, ale, jak praví klasik, „mohla by být“.  A semínko jedovaté pomluvy je zaseto. Proč tohle lidé dělají? Proč pouštějí do oběhu vyslovené lži? Možnosti jsou v zásadě dvě: 1. Jsou to skutečně zlí, charakterově pokřivení lidé, kteří si pomluvy vymýšlejí za nějakým účelem. Většinou je to snaha o nějaký vlastní prospěch (pomluvíme protistranu, to zvýší naše vlastní šance). Tito lidé dobře vědí, že lžou (i když to samozřejmě nikdy nepřiznají). 2. Druhou skupinu tvoří rovněž lidé s poruchami osobnosti, ale jiného druhu. Ti jsou schopni vyfabulovat fantastická obvinění, kterým i sami uvěří, takže lžou de facto nevědomě – a o to věrohodněji a neústupněji. Nejsou o nic méně nebezpeční než skupina první. K tomuto typu patří obvykle lidé egocentričtí, s histrionskými nebo paranoidními rysy a potlačovanou agresivitou. Někdy je tento typ pomlouvače stižen tzv. spasitelským komplexem: cítí se jako jediný spravedlivý, který vidí „nepravosti“ (neexistující nebo zcela minimální, v jeho mysli extrémně přehnané) a podle svých zkreslených představ koná. Výsledky takových aktivit jsou obvykle katastrofální a je v zájmu okolí zastavit je co nejdříve.

Jak se bránit pomluvám?

Jednotný návod asi neexistuje, každá situace je specifická. V zásadě platí, že jde-li o pomluvu slabého kalibru, která vás osobně nějak zásadně nepoškozuje, je lepší nechat to být. Časem to vyšumí. Pokud byste z celé věci dělali aféru, jen jí dodáte na významu. Když však zjistíte, že vás někdo pomlouvá závažným způsobem, je dobré tohoto člověka přímo konfrontovat. „Říkáš o mně to a to. Jak jsi na to přišel? Není to pravda a mně to škodí. Buď tak laskav a přestaň s tím, jinak podniknu další kroky. “Pomlouvači jsou obvykle zbabělí a přímému konfliktu se vyhýbají. Je možné, že se vám ani nepodaří s nimi o té věci promluvit, protože budou všechno popírat. Ale často stačí, aby k ním nějakým způsobem dorazila informace „Dej si pozor, budu se bránit!“

A ještě jedno upozornění pro ty, kteří rádi lošn-hórenikům naslouchají a tvoří s nimi spiklenecké skupinky. Je vám jasné, že pokud někdo před vámi pomlouvá společného známého, bude pravděpodobně někde jinde nebo časem pro změnu pomlouvat vás? Kromě toho pomluvy zanechávají v člověku a kolem něj cosi jako negativní psychickou energii, i když jim jenom naslouchá. Lašon hara, i když se nás osobně netýká, kazí naše vztahy a škodí nám všem.

Zuzana Krausová

Poděkování: Děkuji panu rabínu Davidu Peterovi za konzultaci a rady k pasáži „Pomluvy z hlediska judaismu“