Požehnaný jsi, Hospodine, Bože náš, králi všehomíra, že jsi mě neučinil otrokem.

Když Jáchym odešel po skončeném pátečním vyučování z kabinetu učitelky Vlčkové, ta se rozhodla zavolat jeho matce. Přála si probrat celý Jáchymův problém s oběma jeho rodiči. Jitka souhlasila, že ji společně navštíví s Jirkou hned v pondělí v podvečer.

Víkend uběhl u Herinků doma v napjatém klidu. Všichni věděli, že někde za závěsem číhá velký problém, nikdo však netušil, z jaké strany na něj jít, a tak bylo pro všechny jednodušší tvářit, jako by se nic moc nedělo. Nejspíš proto byli Jáchymovi rodiče svolní sejít se s Vlčkovou tak brzy.

Čas do pondělního podvečera se nekonečně vlekl. V pět hodin zaťukali Jitka a Jirka na dveře školního kabinetu. Ona v bezvadně padnoucím béžovém kostýmku, on ve značkovém sportovním tričku těsně obepínajícím jeho vysportované tělo a v šedivých kostkovaných kalhotách. Oba byli dost nesví.

Hned na uvítanou jim učitelka Vlčková podala čaj. Na stole, u kterého seděli, leželo větší množství výtvarných prací. Vlčková s oběma mluvila se sebevědomou uvolněností, uvnitř však cítila nejistotu a zranitelnost. Tihle dokonale vypadající rodiče… Nebo spíš jen manželé, kteří mají rodičovskou roli v žebříčku svých priorit v nejlepším případě až někde na desátém místě?

„To podstatné, kvůli čemu jsem si přála s vámi oběma hovořit osobně,“ řekla, když měli za sebou úvodní formality, „leží zde na stole. Je to výběr z toho, co váš syn vytvořil během hodin výtvarné výchovy. Jáchym má nesporný talent, a to nejen řemeslný, ale i co se týče samotných nápadů a toho, co do svých výtvorů vkládá.“

„Zajímavé. Myslel jsem, že jsme tu kvůli průšvihu mého syna, a ne kvůli jeho talentu,“ skočil jí do řeči Jirka, který začínal být netrpělivý. Od šesti běžel v televizi přímý přenos basketbalového utkání jeho oblíbeného týmu.

„To s tím úzce souvisí,“ nenechala se odbýt Vlčková. „Váš syn má vážný problém. To video je jen špičkou ledovce. Podívejte se prosím oba na ty obrázky. Pokud jsou na nich děti a dospělí, dospělí jsou vždy ve značné vzdálenosti od dětí. A sami dospělí také mezi sebou udržují určitou vzdálenost. Když jsou tam zvířata, jsou naopak téměř vždy velmi blízko u sebe.“

„Pozorně vás poslouchám, paní učitelko, a nejsem z toho vůbec moudrý.“

„Pokud Jáchym maluje děti daleko od dospělých, dává tím najevo, že dospělí, které má ve svém okolí, jsou mu značně vzdálení. Pokud zároveň maluje zvířata v těsné blízkosti vedle sebe, ve vzájemném kontaktu, vypovídá to něco o tom, že si přeje zažívat takovou blízkost. U lidí ji nezná, tak ji umisťuje do světa zvířat.“

Mezitím Jitka několikrát nervózně vytáhla z kabelky zrcátko a rtěnkou si přejela rty.

„Myslím, že máte, paní učitelko, velmi bujnou fantazii,“ podotkl k tomu lehce podrážděným tónem Jirka. „To, co nám tady říkáte, nemá žádný exaktní základ. Samé bláboly lidí, kteří jsou zblblí svým humanitním vzděláním, které nedává člověku nic užitečného do života. Chcete snad tím říci, že se o Jáchyma špatně staráme? Že se o něj nezajímáme?! Je dobře zaopatřený, dohlížíme na to, aby se na školu vždy řádně připravoval, platíme mu kroužky, jezdíme s ním na výlety. A vy, vy jedna …, si troufáte říct na základě nějakých dětských malůvek, že jsme špatní rodiče?! Já nehodlám být otrokem nějakých vašich humanitních nesmyslů, to tedy rozhodně ne! Já nevím jak ty, Jitko, ale já odcházím.“

„Promiňte,“ omluvila se Jitka za manžela po tom, co za ním bouchly dveře. „On je někdy horká hlava. Ale s těmi obrázky mi to taky přijde dost přitažené za vlasy. Vždyť na Jáchymovi nešetříme penězi, ani časem.“

„O tom nepochybuji, paní Herinková,“ řekla smířlivě Vlčková. „Všechno ale poukazuje na to, že na něm šetříte city.“

„Tak o to vám jde, udělat ze mě špatnou matku?! Jestli mě chcete přesvědčit, tak rozhodně něčím pádnějším než vágně podloženými domněnkami. Jsme racionální lidé a v tomhle není rozumu ani zbla.“

„V tom je nejspíš jádro pudla. Váš syn zdaleka není tak racionálně založený jako vy a váš muž. Má daleko větší citové a emoční potřeby. Možná si to neuvědomujete, protože jste sami otroky toho, na co jste zvyklí ze svého vlastního dětství.“

„To už stačilo! Měla jsem odejít s Jiřím. Tohle nikam nevede. Samé nepodložené kecy a domněnky!“

Když Jitka odešla, usedla Táňa pomalu ztěžka zamyšleně na židli. Jak s takovými lidmi mluvit? Jak je přesvědčit o tom, co je správné, když jejich životní paradigma je tak vzdálené tomu jejímu vlastnímu? Jak se může sama oprostit od uvažování, které mezi ni a je vztyčuje zeď? Chce, aby se ti dva kvůli Jáchymovi změnili, ale zatím se ani ona nebyla schopna změnit tak, aby pomohla ke změně jim. Bůh mě ale neučinil otrokem mých osobních návyků, řekla si, takže to můžu změnit a taky to změním!

JAN DAVID REITSCHLÄGER