V minulých číslech Maskilu jsme publikovali výzvy pro dobrovolnickou pomoc v domovech sociální péče, především pak v DSP Hagibor, který se v druhé půli října potýkal s akutním nedostatkem personálu.
S Evou Kalhousovou, ředitelkou Domova pro seniory Elišky Purkyňové jsme si povídali o situaci v těchto zařízeních, o plném nasazení všech zaměstnanců v této nelehké době, a o nejrůznějších možnostech podpory a pomoci.
Všichni jsme tehdy doufali, že situace už se bude v budoucnu jen zlepšovat. V době uzávěrky aktuálního čísla Maskilu však v Česku platí částečný „lockdown“ a jsme svědky nového prudkého nárůstu počtu nakažených koronavirem v důsledku rychlého rozvolnění předchozích opatření…
Příběhy několika dobrovolníků, kteří se rozhodli věnovat svůj čas a energii na pomoc v DSP Hagibor měly být vzpomínkou, reportáží a sdíleným svědectvím. Situace určitě není dobrá, a jak se bude vyvíjet dál, záleží do jisté míry na nás všech. Pokud však znovu nastane chvíle, kdy bude potřeba akutní pomoci, mohou být nyní tyto rozhovory také jistou inspirací pro nás všechny.
Jedním z dobrovolníků byl i Michal Bejr, který působil od počátku listopadu při nočních službách na covidovém oddělení v DSP Hagibor.
Jak jste se k dobrovolnictví v DSP Hagibor dostal? Jste zdravotník?
Na Hagiboru jsem začal pomáhat někdy počátkem listopadu. Tehdy se otevírala covidová jednotka a objevila se naléhavá potřeba pomoci. O této potřebě jsem se dozvěděl skrze sociální sítě, kde se velice záhy začala výzva šířit a sdílet ve velkém. Pomáhal jsem pak asi do poloviny prosince, kdy se covidové oddělení zrušilo a situace se začala uklidňovat.
Zdravotník nejsem, ale absolvoval jsem zdravotnický a záchranářský kurz díky skautu a už od dob studií působím v nemocnici na nezdravotnické profesi. Mám už také nějakou praxi v ošetřovatelství a podobně.
Co bylo náplní vaší práce? Jak vypadala taková služba?
Protože přes den hodně pracuju, chodil jsem do DSP Hagibor na noční služby. Obecně ale jako dobrovolník jste prostě k ruce zkušeným ošetřovatelům a pomáháte jim, s čím je potřeba; s hygienou, s roznáškou jídla a pití, s desinfekcí povrchů apod. Ale jste také k dispozici klientům, třeba jednoduše jen proto, aby si s někým mohli popovídat. Noční služba je asi v mnohém specifická. Zahrnuje to třeba často také pomoc s ranní nebo večerní hygienou. Ale obecně děláte prostě to, co je momentálně potřeba… Takže ta činnost je pestrá.
Vybaví se vám nějaký konkrétní příběh nebo silná vzpomínka z období vaší dobrovolnické pomoci?
Určitě. Vlastně to souvisí s Hagiborem a jeho specifickou funkcí. Když se takhle v noci na covidové jednotce staráte o pacienta s koronavirem a vidíte při tom, jak má na paži vytetované číslo, uvědomíte si náhle, že za každým z těch lidí je dlouhý příběh a život plný nejrůznějších neskutečných událostí… Je to silný zážitek a člověk se pak snaží těmto lidem, kterým zrovna není moc dobře, pomoci a aspoň trochu jim ulevit.
Dotkl jste se specifičnosti DSP Hagibor, který se prioritně stará o přeživší šoa. Jak právě tito lidé, kteří v životě překonali třeba mnohem těžší události a horší věci, vnímají nebezpečí spojená s pandemií a jak případně snášejí izolaci?
To je dobrá otázka. Nicméně lidé jsou zde různí, jako všude jinde, a tak také na tuto otázku není jednoduchá odpověď. Někteří to vnímají více a jiní méně, taky s ohledem na to, v jakém jsou stavu a jak jsou schopni co vnímat a uvědomovat si. Asi nejčastější názor, který vesměs panuje, je ten, že jde o „hodně hnusnou chřipku“, přičemž si ti lidé uvědomují, že taková hnusná chřipka je pro ně prostě nebezpečná.
Osobně jsem měl ale pocit, že často to ohrožení nevnímají tak moc a silně, jako možná paradoxně my mladší, a že si z toho po tom všem a po dlouhém životě, co prožili, už zas tolik nedělají.
A jak zvládají samotnou izolaci?
Musím předeslat, že na takové otázky mohu odpovědět jen reprodukovaně z toho, jak já sám jsem to na místě vnímal… Důležité je říct, že ti lidé nejsou nikdy zcela sami. I když jsou izolováni na covidovém oddělení, tak jsou tam s nimi ošetřovatelé, dobrovolníci apod. Ale samozřejmě pokud mluvíme o zákazu návštěv, tak jim nesporně jejich blízcí a rodina chyběli. Ptali se a mluvilo se o tom často, kdy zase budou návštěvy. Ale zase mi nepřipadalo, že by se kvůli tomu někdo utápěl v depresi. Pokud to nešlo jinak, tak byli v kontaktu s rodinou třeba prostřednictvím telefonních hovorů nebo i videohovorů (mimochodem – jednou z milých činností dobrovolníka je také hlídat, aby měli klienti nabitý telefon k dispozici pro hovory s rodinou). Samozřejmě, že není jednoduché vybalancovat celou situaci tak, aby nebyli klienti ohroženi, ale zároveň aby sociálně nestrádali.
Je podle vás ještě potřeba pomoci dobrovolníků? Nebo vidíte nějakou jinou akutní potřebu, kterou DSP Hagibor snad dnes má?
Pokud vím, tak nyní v DSP Hagibor covidová jednotka není a situace je klidnější. Nicméně, také proto, že pracuju v nemocnici a my zde můžeme vnímat jisté ukazatele toho, že se situace zase horší, domnívám se, že v průběhu ledna pomoc bude zase potřeba.
I z mých zkušeností v nemocnici mohu říct, že také DSP Hagibor se učil uvědomit si, že si může říct o pomoc zvenčí a jak to udělat. Ta situace je pro všechny stále nová a učíme se za pochodu, jak to organizačně nejlépe zvládat. Já si skutečně myslím, že bude brzy zase potřeba pomoci dobrovolníků. Co se týče hmotné pomoci, neznám třeba stav skladu ochranných pomůcek v DSP Hagibor, ale určitě je milou pomocí a pozorností pro pečovatele a zaměstnance také forma nějakých darů a dárku v podobě různých dobrot, sladkostí, kvalitního jídla apod. Je moc dobré vidět, že na vás okolí myslí, že oceňuje vaši práci, že nezapomíná. A také to pak může pomoci v komunikaci a usnadnit skutečně si o pomoc říct, když jí bude potřeba. Myslím, že si zaslouží jakoukoliv pozornost.
Určitě. Nelituju jediné minuty, kterou jsem tam věnoval a šel bych do toho znovu.
Každý má svůj život a svůj čas. Pro někoho to smysl má a pro někoho třeba ne. Pro mě to byl kousek takové té velké věci, znáte to – jak udělat svět lepším? Jednoduše musíte začít u sebe… Takže jednou místo toho, abyste koukali doma na televizi nebo na Netflix, se prostě zvednete a jdete pomáhat, kde je to potřeba. A tato potřeba je v dnešní době i v dalších domovech nebo nemocnicích. Pro ty, kdo prodělali koronavirus a mají protilátky je pak také třeba dobrým tipem darovat plazmu.
Cítil jste, že vaše práce má smysl? A co dala vám?
V tu chvíli najednou vidíte ten život z úplně jiného úhlu pohledu než třeba běžně u sebe v práci nebo v rodině. A tohle člověka z pravidla posune dál.
Mimo jiné také posouváte své limity – když po celodenní práci jdete na noční a nespíte víc než 24 hodin. Při tom je dobrovolnická služba takový druh práce, že vás to nabíjí energií a ani to nevnímáte, protože v tom spatřujete hluboký smysl – aspoň já jsem to tak měl.
Nakonec také potkáte spoustu zajímavých a skvělých lidí – jak mezi dobrovolníky, tak mezi personálem. Tato práce toho dává spoustu jak vám samotným, tak jiným.
Jako dobrovolníci se rozhodli v DSP Hagibor pomáhat také manželé Debora a Michal Koneční. Přesto, že jejich profese nemají se zdravotnictvím nic společného a nejsou profesionální pečovatelé (Debora je muzikantka a učitelka hudby a Michal stavař), rozhodli se zužitkovat fakt, že již nákazu koronavirem prodělali, a měli by být tedy aspoň do jisté míry chráněni protilátkami.
Kdy jste působili jako dobrovolníci?
Na přelomu října a listopadu 2020.
Jak jste se k tomu dostali?
D: Říkala jsem si, že se stupňujícím se výskytem nákazy, obzvlášť mezi seniory, bude každá ruka dobrá. Ve stejnou dobu iniciovala naše milá paní doktorka a kamarádka Karin Taussig výzvu, na kterou jsme reagovali a s jistou samozřejmostí jsme se s manželem přihlásili na infekční oddělení, bleskově zřizované v DSP Hagibor.
M: Sami jsme koronavirus prodělali v září, takže když jsme se dozvěděli, že situace na Hagiboru je kritická a hledají dobrovolníky, tak to bylo jasné… My už jsme protilátky měli.
D: Péče o druhé mě z podstaty naplňuje. Brzy to bude 25 let, co mi předčasně zemřel tatínek Zeno Dostál. On se jako předseda ŽOP mj. zaměřil na péči o přeživší a seniory, pod jeho vedením byl realizován Domov pro seniory v Janovského ulici a v ulici Milady Horákové. V devadesátých letech začal přemýšlet o budoucí realizaci domova seniorů právě na Hagiboru, zpětně si uvědomuji, že tuto službu mohu brát i jako malé zadostiučinění.
Co bylo náplní vaší práce? Jak vypadala vaše běžná služba?
D: Hned první den jsme připravovali, omývali a desinfikovali lůžka a chystali oddělení pro převoz pozitivních pacientů, které jsme tak mohli ještě ten večer přestěhovat z jejich pokojů.
Další dny jsme z počátku okoukávali, co je důležité a efektivní, abychom byli využiti co nejlépe. Bylo potřeba pomáhat stařenky krmit, převlékat, ošetřovat, omývat, přetáčet, aby se jim leželo co nejpohodlněji, ulehčovat od kašle, prostě se o ně starat se vším všudy.
M: Následující dny jsme byli s pacienty na izolaci. Zpravidla jsme se ráno okolo osmé převlékli do ochranných obleků. Soběstačnost i stav jednotlivých klientů byly odlišné. Kdo potřeboval, tomu jsme pomáhali s pitím, krmením, hygienou, polohováním apod. Po obědě asi dvě hodiny pauza a pak do nového obleku. Odcházeli jsme po večerních hygienách.
D: Protože musela být dodržována přísná hygienická opatření, museli jsme se před každou službou (tedy i po přestávce) obléci do nových jednorázových obleků, ochranných pomůcek a štítů. Až v dalších dnech jsme zjistili, že pod ně nemáme mít mnoho oblečení, protože jsou neprodyšné a opravdu zahřejí… A také to, že přestávky alespoň na pití, by se měly udělat častěji, např. po dvou hodinách, abychom vydrželi bez bolesti hlavy nebo malátnosti dostatečně dlouho pracovat.
Máte nějaký konkrétní příběh nebo silnou vzpomínku ze služby?
D: Několik. Ocitnout se v tomto prostředí bylo samo o sobě velmi silným zážitkem. První noc jsem i po 10 hodinové službě nemohla usnout, nová zkušenost mi doslova rozjitřila myšlenky a emoce. Vytetovaná čísla na předloktích, absurdita komunikace s přeživšími ve „skafandrech“, jakási bezmoc a zároveň potřeba se za žádnou cenu nevzdat se vám honí v hlavě, ačkoli víte, že druhý den zase chcete brzo ráno vstát a spěchat pomáhat.
Postupem času jsme navázali se všemi velmi blízký vztah. Povídali jsme si, vyslechli spousty krutých i smířených příběhů, poznávali na dálku z vyprávění příbuzné až po pravnoučata, místa dětství, ztráty a nejvzácnější vzpomínky. Jelikož se průměrný věk pacientek pohyboval kolem 95 let, mnohé ztratily sluch, paměť nebo pojem o čase. V něčem se taková věc zdála milosrdnou, byla pochopitelnou a přirozenou.
Mě zasáhla zkušenost, kdy mi jedna paní, po celý život lékařka, klidným, důstojným až vizionářským hlasem převyprávěla osudový moment, jak přežila díky prozřetelnosti své matky a nenastoupily proto do transportu z Terezína do Osvětimi. Ta emocionální chvíle pro mě ale nastala tehdy, když začala na konci příběhu vyprávět znovu a znovu a znovu… stejnými slovy a gesty, jakoby to bylo poprvé. Zastavila se jednoduše v čase, v pro ni nejdůležitějším zlomu svého života a její mozek a duše jej sdělovaly stále dokola.
Další silnou chvílí byla samozřejmě úmrtí pacientek. Před nedávnem jste je převlékli a pohladili před usnutím a do auta cestou domů vám přijde zpráva, že už nejsou. To potom bilancujete: „Má to všechno smysl?“ Vždycky ale dojdete k závěru, že má. Alespoň pro mne ano.
M: Jedna milá paní, se kterou jsme na sebe pořád mrkali, (nic víc než oči nám není v těch kosmonautských oblecích vidět), mi jednou řekla: „Já tě miluju!“. Když jsem přišel pozítří, už tam byla jen prázdná postel…
Jak podle vás zvládají klienti v DSP Hagibor izolaci (v době zákazu návštěv)? A jak vůbec vnímají právě tito lidé, kteří v životě překonali třeba mnohem těžší události a horší věci (často jde přeživší šoa…), nebezpečí spojená s pandemií a s případnou nákazou?
D: Podle mě brali celou situaci smířeně a spíš trpělivě. „Když je člověk nemocen, musí to vyležet.“ Ke spokojenosti jim stačily maličkosti všedního rázu. Personál, sestřičky i pečovatelky a pečovatelé se navíc starali nadstandardním způsobem, profesionálně a empaticky, i to jistě pomohlo ke zdárnému překonání situace a pobytu v izolaci.
M: Ti lidé už toho hodně viděli a mají nadhled. Většina z nich to brala tak, jak to je. Ani se moc nepozastavovali nad těmi obleky. Často dělali vtipy… Myslím, že hůř to snášejí příbuzní. Navíc, počáteční přesun do izolace po pozitivních testech byl dost bleskový, tudíž si někteří zprovoznili své telefony až za den nebo dva a rodina se s nimi tak nemohla hned spojit.
Máte dojem, že je ještě potřeba pomoci dobrovolníků? Jaká případně jiná pomoc je podle vás potřeba v DSP Hagibor?
D: Určitě v kritických chvílích, kdy musí být personál v karanténě. Doufejme ale, že se podaří koronavirus udržet nadále pod pokličkou a nebude to tolik potřeba.
Nejvíce se ptaly pacientky na nějaký program, vyplnění jejich dnů na sklonku života něčím zábavným, zajímavým, rozptylujícím nebo i kosmetikou a samozřejmě návštěvami příbuzných…
M: Co jsem měl možnost vidět, zaměstnanci Hagiboru jsou srdcaři a dělají svou práci opravdu dobře. Určitě je za normálního stavu péče pokryta. Domnívám se, že dobrovolnicky je prostor pro psychické vzpruhy klientů, jako je povídání, hraní her, doprovod nebo jakákoliv zábava.
Pokud by bylo ještě v DSP Hagibor potřeba pomoci, šli byste do toho znovu? A doporučili byste to ostatním?
D: Určitě. Zde není co doporučovat. Obdivuji ošetřovatele, kteří mají toto zaměstnání na plný úvazek. Je to poslání a pokud máte tu potřebu a čas, budete jen obohaceni.
M: Šel bych do toho znovu, ale doufám, že podobná situace nenastane. Ostatním bych to doporučil. Svým způsobem to člověka posílí. Můj obrovský obdiv mají zaměstnanci, kteří tam pracují denně, dlouhodobě a stále to neberou jen jako práci.
Cítili jste, že vaše práce má smysl? A co dala tato zkušenost vám?
D: Smysl má jednoznačně. Věřím, že trochu ulehčí život všem zúčastněným. Od personálu jsme pocítili zpětnou vazbu, která nás až překvapila a dojala. Dalo mi to nová přátelství, příběhy, zručnost v péči o seniory, sebepoznání, připomenutí opravdových životních hodnot… a mnoho dalšího.
M: Jednoznačně. Pro mě měla tato zkušenost ještě jednu dimenzi. Většina těch klientů byla za války na stejných místech jako moji příbuzní. Často dokonce ve stejných deportačních vlacích… Někteří z nich nám části svých osudů vyprávěli, takže mě to do jisté míry propojilo s předky, se kterými jsem se nikdy nemohl setkat…
PTALA SE RÁCHEL POLOHOVÁ
Foto archiv dobrovolníků