Tento měsíc jsme sáhli do polského kapesního vydání knížky anekdot Tylko bez cudów. Tento výbor sestavil Rajmund Florans a vyšel roku 1987 ve Varšavě v neuvěřitelném nákladu padesát tisíc výtisků! Zvláštností je, že knížečka malých rozměrů obsahuje delší úvodní slovo – a to velmi zasvěcené a vtipné – od jejího ilustrátora Szymona Kobylińského.
Jankiel a Hersz jedou vlakem do Varšavy za svými obchody. Najednou do kupé vrazí banditi a řvou: „Ruce vzhůru!“
Oba přátelé tedy zvednou ruce do výšky. Banditi se k nim vrhli a začali jim prohledávat tašky a kapsy. Jankiel se po chvíli obrátil na vetřelce a povídá: „Já jsem, prosím pěkně, nemocný. Mohl bych už dát ty ruce dolů?“
Banditi si ho prohlédli, zjistili, že ten starý Žid není nebezpečný, a souhlasně kývli.
V tu chvíli Jankiel rychle sáhl do kapsy, vytáhl tisíc zlotých a podává je Herszovi: „Tady máš těch tisíc zlotých, které ti dlužím!“
Při soudním jednání se ptají muže, který přistoupil k svědeckému pultíku: „Svědku Apfelmusi, jaké je vaše povolání?“
„Umělec…“
„A co konkrétně děláte?“
„Deštníky.“
„Cože?“ diví se soudce. „Ten, co vyrábí deštníky, je podle vás umělec?“
„No tak si zkuste vyrobit deštník…“
„Rapaporte,“ zavolá na varšavském rynku jeden Žid na druhého, „Kam se tak ženeš?“
„Já?“ zarazí se známý. „Ále… Do bordelu.“
„Teď? V sedm ráno!“
„Nojo, chci to už mít z hlavy,“ loučí se muž. „Kdo na to má celý den myslet!“
„Pane Stern, vy na mě působíte jako člověk sám se sebou velmi spokojený. Je vidět, že si věříte. Povedlo se vám snad dnes něco výjimečného?“
„Milý pane Jajtelesi, dnes jsem učinil šťastnými pět lidí!“ říká hrdě Stern.
„A jak se vám to podařilo?“
„Jak víte, jsem šadchen. A dnes se mi podařil parádní šiduch – dohodil jsem dvě manželství!“
„No počkejte,“ zarazí se Jajteles, „to jsou dohromady čtyři šťastní lidé! A kde je ten pátý?“
„A vy si snad myslíte, že to dělám zadarmo?!“
Moše Rabinovitz začal pracovat jako agent pojišťovny a přemlouvá Kohna, aby si dal pojistit zdraví. Takové pojištění přece přináší jen samé výhody.
„Pane Kohn, stačí jen, abyste cestou do rynku nešťastně uklouzl a zlomil si ruku – a hned vám vyplatíme tisíc zlotých!“
„To by bylo sice pěkné, ale…“ vykrucuje se Kohn.
„A kdybyste si náhodou zlámal nohu, tak už vyděláte rovných tisíc pět set!“ líčí Rabinovitz pojistku v těch nejrůžovějších barvách.
„No dobře, ale co když si zlámu najednou obě ruce i obě nohy? Co pak?“
„Ovšem, i to se může stát,“ zajásá Rabinovitz,“ a vy se tak rázem stanete boháčem!“
„Vážený příteli, jestlipak víte, že zítra vdávám svou dceru Sáru?“ ptá se Dawidowicz bohatého obchodníka Roubíčka.
„Ano, vím to.“
„A víte také, že ji mám dát jako věno dvacet tisíc?“
„Slyšel jsem o tom.“
„Jenže já mám pouze deset tisíc,“ tváří se Dawidowicz zkroušeně. „Nemohl byste mi těch druhých deset tisíc půjčit?“
„Na půjčování nemám,“ zavrtí Roubíček hlavou. „Ale mohu vám dát dobrou radu. To věno máte složit u notáře v Elektorální ulici?“
„Ano, jistě.“
„Tak těch deset tisíc položte na ten krb před zrcadlem,“ radí mu Roubíček. „Vašich deset tisíc před zrcadlem – a deset tisíc v zrcadle, to bude dohromady vypadat jako dvacet tisíc!“
„No, už jsem o tom taky přemýšlel,“ drbe si hlavu Dawidowicz. „Potíž je v tom, že já mám pouze těch deset tisíc v zrcadle!“
V chederu se melamed ptá žáka: „Leonku, představ si, že jsi na chvíli svým vlastním otcem a na období jednoho měsíce mi při úroku šest procent půjčíš pět set zlotých. Kolik ti mám po tom měsíci vrátit?“
„Osm set zlotých,“ řekne bez dlouhého přemýšlení Leon.
„Poslouchej,“ zlobí se učitel, „copak ty vůbec neumíš počítat úroky? To přece nemůže být osm set!“
„Jo, to neznáte mého otce,“ krčí chlapec rameny.
Do Kohnova obchodu s dětskou konfekcí přijde Abeles se synkem a požádá o námořnický obleček. Když si ho chlapec zkouší, ozve se otec: „Vypadá dobře, ale bojím se, aby se při praní nesrazil.“
Kohn zavrtí hlavou: „Kdepak, tenhle se zcela jistě nesrazí, to vám garantuju.“
Za měsíc spatří Kohn, jak se k jeho obchodu blíží Abeles se synem. Ten má na sobě narvaný ten námořnický obleček, který se neuvěřitelně srazil.
Už zdálky volá Kohn s údivem na otce se synem: „No to je ale hezký chlapeček! A jak nám rychle během toho měsíce vyrostl!“
Potká Hirsz Goldberga a ptá se: „Nemohl byste mi, milý příteli, půjčit sto zlotých?“
„Bohužel, nemám tolik peněz při sobě,“ vytáčí se Goldberg.
„No a co doma?“
„Doma? Děkuji za optání, všichni zdrávi!“
Moše potká Izáka a podivuje se: „Co ti je, že máš tak napuchlou tvář?“
„Ale, šíleně mě bolí zub!“ zasípe Izák.
„Víš, co já v takovém případě dělám?“ zatváří se Moše zkušeně. „Lehnu si vedle své ženy, přitulím se k ní – a teplo jejího těla mou bolest utiší.“
„Děkuju ti za dobrou radu,“ drží se Izák za tvář. „A je tvoje žena doma?“
Abram Goldstein a Rebeka Krausová jsou zasnoubeni. Svatba se má konat už za tři dny, ale Abram je přesto netrpělivý.
„Chtěla bys, má milovaná, být mou ženu už dnes v noci?
„Ne,“ zavrtí Rebeka odmítavě hlavou. „Zaprvé jsem slušné děvče a zadruhé mě potom vždycky bolí hlava.“
Překlad Lubor Falteisek
