Trh velkoobchodníků v Givat Shaul s ovocem a zeleninou, fungující od roku 1958, je mezistupněm, kam zemědělci přiváží svoje produkty překupníkům. Ti je zde skladují a prodávají do většiny obchodů a stánků v Jeruzalém,ě včetně známého trhu Machane Jehuda. Denně se zde otočí přibližně 450 nákladních vozů. Trh má svojí skládku. Zboží, které se neprodá včas, končí většinou tam. Denně v průměru 15 tun. Jeruzalém nemá nouzi o humanitární spolky a dobrovolníky všeho druhu. Propracovaný systém potravinových bank a dalších odběratelů produktů, jejichž datum doporučené spotřeby se nezadržitelně blíží nebo právě pominulo, však stále čeká na své hrdiny.
Ješivu nám zavřeli, tak jsem byla nucena hledat mystiku jinde. A nalezla. Na trh jsem se dostala jako dobrovolník v rámci sběru potravin, které by jinak obchodníci vyhodili, protože jsou těžko prodatelné v obchodě, kde si zákazník prohlédne každé rajče zvlášť, než za ně dá své drahocenné šekely. Rajče s drobnou skvrnkou je sice neprodejné, ale konzumovatelné úplně stejně jako to bez skvrny. A takových je, jen na tomto konkrétním místě, denně několik tun. Oči tomu časem přivyknou, ale každý kdo přijde poprvé, zažívá ten samý šok. Projde hlavní bránou a nadšeně sebere tu spadlou cibuli, tu citron, oželí kousky, které právě přejel vysokozdvižný vozík (ještěrka), než přijde ke království odpadu, kde se tyčí velehory ovoce a zeleniny určené k likvidaci.
Každé takové království má svoje scavengery, kteří si hájí postavení, a jakkoliv se počínání naší skupiny může zdát bohulibé, trhoví domorodci si na nás musí nejprve zvyknout. Nejtěžší je to právě s těmi, co jsou v potravním řetězci nejníže – za úklid tržiště odpovědným králem odpadu Ofirem a partou jeho polobezdomovců, kteří byli po léta zvyklí, že mají nárok na nejlepší kousky jako první. Níže už jsou jen etiopští zametači, které jsem za půl roku neslyšela promluvit. Když projíždí policejní hlídka, nejsou nejen slyšet, ale ani vidět.
Řidiči ještěrek jsou téměř všichni hebronští Arabové z jednoho rodinného klanu. Humanisti, mezi nimiž je spousta mladých děvčat, jsou pro ně vítaným prvkem na pracovišti. Plat mají zhruba třikrát vyšší, než by měli jinde, ale svůj chléb jedí v potu tváře. Práci začínají ve tři ráno, pak odpočinek od dvanácti do pěti a druhá směna od pěti do devíti večer. A takhle 20–30 let. Teď během lockdownu jim byl znemožněn přejezd přes checkpoint za rodinou i o víkendu. Většina však raději prožila zákaz vycházení v práci než doma. Přes týden bydlí v prostorách nad skladišti, kde si na improvizovaných verandičkách po poledni vykouří svojí vodní dýmku. Stavba je původní z roku 1958–60, evidentně nezamýšlená jako prostor k trvalému obývání se všemi typickými prvky zdejší architektury, jako je abstraktní až surrealistické vynořování a zanořování vodovodních trubek a elektrického vedení na zcela neotřelých místech.
Jejich zaměstnavatelé, jsou převážně Židé orientálního původu, taktéž z rodinných klanů překupujících zeleninu po generace. Jméno majitele obchodních sítí Rami Levi, který nakupuje rovnu od zemědělců, je pro ně synonymem ztělesněného arciďábla. Se svými zaměstnanci pracují převážně v harmonické symbióze. Kšeft je kšeft. Překupník Naftali v černobílé ultraortodoxní uniformě nezvedá oči od svých tabulek a kalkulačky, zatímco kolem hraje z reproduktorů dělníkům arabský turbofolk. “Ali, odvez jí ty papriky,” volá, sotva mě vidí. Už mě zná a spolupracuje beze slov. “Tyhle ne, to je ma’aser.” Desátek. Další specifikum místního trhu. Ze všeho se odděluje desátek kohenům, aby plody vzešlé z Erec Jisrael byly košer. Chrám je ale momentálně mimo provoz, takže se desátky buď vyhazují, nebo odváží do zoologické zahrady, kterou vlastní nějaký pan Kohen.
“Vemte si roušky! Dělejte, roušky!” projíždí kolem ještěrkář a upozorňuje na kroužící policii. Ti tu jsou pravidelně i bez korony, protože bratranci s pracovním povolením občas hostí ty bez pracovního povolení. Někdy se také na něčem neshodnou a nůž místo do dýně sklouzne jinam. Zelináři jsou ostří hoši nabití testosteronem a ještěrky řídí jak divoké hřebce. Proto jsme i jako dobrovolníci byli přinuceni k pojištění. Vedení trhu nám dokonce přidělilo čestné místo, nahnilý sklad ve svahu, který léta letoucí nikdo nepoužíval. Naše postavení trvalých obyvatel tohoto mikrosvěta tak bylo ukotveno a to smrduté doupě jsme nadšeně vyklidili a vymalovali pastelovými barvami. Jaké však máme vize do budoucna? Jde nám pouze o záchranu potravin dnes, hic et nunc? Nebo nám jde i o zvýšení všeobecného povědomí v této problematice? A jakým komunitám by se ty potlučené kedlubny měli dodávat? Výhradně potřebným? Nebo je eticky přípustné je rozdávat i v cool hipsterkavárně uprostřed lepší čtvrti Mošava Germanit? Zelináři nám radili, abychom si pořídili nějaký odlišovací prvek, aby poznali intelektuální humanisty od běžných socek. Ušili jsme si tedy vestičky z recyklovaného textilu s nápisem Záchranáři potravin. Naše skupina však kráčí v tradici žida na pustém ostrově, který si postaví tři synagogy nebo Spolků na záchranu Judeje z filmu Život Briana. Po týdnech ideologické agónie jsme museli přistoupit k bolestivému řešení. Skupina nemůže nadále fungovat jako jeden celek. Kromě vestiček Záchranáři potravin bylo třeba přidělat vestičky Fronta humanismu. „S kym seš ty? S Losnou nebo s Mažňákem?“ Ptá se mě jeden z ještěrkářů, když kolem něj projíždím s rudlíkem. Ukazuju mu na záda, kde mám na své vestičce název vlastní frakce Jídlo zdarma.
Pavla Špinarová
