Sklizeň 2020
Přes všechen koronavirus, karantény a zákazy, se svátkem Sukot začíná v Izraeli moje oblíbené období, olivová sklizeň. Zaslíbená země poslední dobou připomíná rozbouřený lágr, ale osvobozující práce v zemědělství je naštěstí povolena, a tak se mohu účastnit už své šesté sezóny. Pod strom se natáhne plachta, obklopí se ze všech stran a hudba padajících oliv, zvuk připomínající déšť, může začít. První déšť, zvaný jore, po půlroční pauze je nejlepší čas se sběrem začít.
Letos se ale nebesa ne a ne otevřít a tak sklizeň začala i bez deště. Teplota už klesla z 44 stupňů na přelomu srpna a září k příjemným třiceti a na kamenitých svazích se jak bílé meče tyčí mořské cibule, chacavim, poslové izraelského podzimu. Idyla ale v Judsku a Samaří vládne ještě méně než jindy a ještě více než jindy to tu připomíná divoký západ. Začínají každoroční boje o nárok na půdu. Nejčastějším útočníkem jsou bohužel mladí židovští radikálové s přesvědčením, že na půdu mají nárok od Hospodina a jejich úkolem je vyčistit jí od gójů jakýmikoliv prostředky. Zapalují a porážejí staré olivovníky, ničí zemědělské stroje, útočí kameny a holemi na palestinské farmáře. Jedná se o natolik chronický jev, že na sklizeň každoročně dohlíží armáda a na nejžhavějších místech bývá vynucován takzvaný tijum neboli koordinace. Dopoledne například mají povoleno sbírat na sousedících pozemcích pouze židovští osadníci, odpoledne pak Palestinci. Při nedodržení koordinace pak mohou být vlastníci půdy ze svých olivových plantáží armádou vykázáni. “Zákony” zde platí velmi nahodile, to je jedna z věcí, která nejvíc ztěžuje každodenní život.
V izraelské názorově pluralitní společnosti se ale najdou i „levicový zrádci“, kteří spolupracují s palestinskými zemědělci, dokumentují násilné události, napomáhají při komunikaci s armádou a dalšími orgány a…ukájejí se svou představou, že napomáhají mírovému procesu na Blízkém východě. Zapojují se buď individuálně nebo hromadně v rámci hnutí a organizací jako Lochamim le-šalom (Bojovníci za mír), Tajuš (Koexistence) nebo Rabanim le-zchujot adam (Rabíni za lidská práva). Tito mírotvůrci se dělí na „starou levici“, ostřílené pamětníky, kteří vyrostli v kibucech, zažili izraelskou pospolitost počátečních let i hořkost z třísek, které při tom létaly. Obvykle si stále zachovali jistou míru sionismu. Zažili všechno, viděli všechno a cokoliv vám rádi poradí. Mezi „mladou levicí“ je dost cizinců ze západu, odpíračů armády z Tel Avivu, feministek, antisionistů, anarchistů, neomarxistů, veganů a dalších, kteří jsou pro průměrného palestinského zemědělce bizarním zpestřením dne. Na některé západní vymoženosti se dívají s pozdviženým obočím, na některé, s obdivem. V tradiční společnosti se přes všechnu její pastorální romantiku občas obtížně dýchá.
Konverzace probíhá vždy ve stejném duchu, ptají se na rodinný stav, počet dětí, zvlášť synů, zvlášť dcer, povolání a zda manželům nevadí, že teď nejsme doma. Pak se navzájem ujistíme, že dobří lidé jsou mezi Araby i Židy a že všichni chceme mír, jen ti zkorumpovaní politici na obou stranách nám v tom brání. Úvodní i závěrečná mantra, bez které se žádný den společné sklizně neobejde. Na hlubší konverzaci obvykle Palestincům schází hebrejština a mírotvůrcům arabština. Farmáři také jako všude na světě vydrží pracovat, pokuřovat i popíjet čaj bez neustálého projevování názorů a vyluzování zvuků. Pro městské Židy je to jako přestat dýchat kyslík a tak rytmický zvuk oliv, dopadajících na plachtu, doprovází nepřerušované štěbetání, kde udělal soudruh Ben Gurion chybu, o událostech na Balfouru, religiozitě sekulárních a sekularitě religiózních,…letos k těmto rétorickým kolotočům přibylo ještě téma Covid-19 s názorovým zastoupením od naprostých konspiračních popíračů až po jakési covid-charedim, úzkostlivě dodržujících všechna nařízení a doporučení.
Obědváme na poli, všichni společně, káva voní kardamonem, čaj šalvějí, pita zátarem, přikusujeme olivy z loňska, baladi, drobné, ale velmi intenzivní a pronikavé chuti. Mír prochází žaludkem.
Z Jeruzaléma Pavla Špinarová
