Prvním impulsem k záměru poznat blíže židovské památky na Slovensku byly dva díly Kóšer podcastu Deníku N o roadtripu po židovském Spiši. Díky informacím z projektu Synagógy Slovenska a mimo jiné také koronakrizi se pak cesta po Slovensku, které neznamená jenom Tatry nebo Bojnický zámek, ukázala pro naši rodinnou dovolenou jako přímo ideální. Vydali jsme se tak za ztracenou, mnohdy zapomenutou, ale přesto velmi důležitou a zajímavou součástí historie Slovenska.
Většina dodnes zachovaných židovských památek na Slovensku vznikla podobně jako i ve zbytku bývalého Rakousko-Uherska za velkého stavebního boomu synagog v 19. století. V této době se už etablovala početná generace mladých a talentovaných židovských architektů, kteří se rádi chopili jejich realizace v duchu nejmodernějších trendů. Díky tomu můžeme v současnosti obdivovat řadu všemožných stylů od monumentálního a pro synagogy nezvyklého klasicismu v Liptovském Mikuláši, přes historizující, nejčastěji maurský styl například v Prešově, až po secesi nebo dokonce kubismus a funkcionalismus v Bratislavě, Košicích a Žilině. Není proto divu, že se synagogy na mnoha místech staly výraznými dominantami a ozdobami měst, a pokud se jim podařilo přežít nepokojné 20. století, jsou jimi dodnes, ač v často absurdním kontextu nebo ve zkarikované podobě. V tomto ohledu je však potřeba dodat, že i na Slovensku se situace zlepšuje a synagogy se díky občanské aktivitě postupně obnovují a oživují. Vyplatí se však navštívit i ty, jež na rekonstrukci ještě čekají, a to už jenom kvůli příběhům, které se k těmto místům váží, nebo specificky melancholické estetice ruin.
Pět masivních pískovcových sloupů a červená zeď s kubistickými okny – to je první věc, kterou uvidíte z nenápadné budovy poslední zachované bratislavské synagogy, jež je zároveň jedinou kubistickou synagogou na světě. Právě nenápadnost ji pravděpodobně zachránila před osudem jejích dvou sester v historickém centru města. I proto ji jako jednu z mála může využívat židovská obec, která je v Bratislavě největší na Slovensku. Je zde také malé muzeum, kde nám po informaci, že chodíme na Lauderovy školy, nabídli komentovanou prohlídku zdarma.
Sedmdesátitisícová Trnava s dobře zachovaným historickým centrem vyniká nebývalou hustotou sakrálních staveb. A to nejen katolických – zdejší dvě synagogy jsou od sebe vzdáleny ani ne sto metrů. I když to může dnes působit zvláštně, důvod byl prostý – v Trnavě byla kromě ortodoxní komunity také skupina hlásící se ke směru status quo ante. Obě synagogy jsou v současnosti zrekonstruovány a patří spolu s městskou věží, bazilikou sv. Mikuláše nebo vodojemem od slavného architekta E. Belluše mezi neodlučitelné symboly města. Ani jedna však neslouží původnímu účelu. Zatímco v synagoze status quo ante je galerie, pro starší, ortodoxní synagogu se našlo mnohem kurióznější využití, a sice stylová kavárna. Pokud jste se po této informaci zděsili, je potřeba říct, že budova byla pro tento účel adaptována velmi citlivě k původní architektuře a atmosféře místa, díky čemuž jde podle jisté ankety o druhou nejkrásnější kavárnu na Slovensku. Každopádně je to velmi zvláštní pocit, jíst a pít na místě, kde kdysi probíhaly náboženské obřady.
Ve střední Evropě jen málokdy narazíte na synagogu ve stylu funkcionalismu. Elegantní budova bývalé neologické synagogy v Žilině od slavného německého architekta P. Behrense je jednou z nich. Byla postavena v roce 1931, a tudíž svému účelu sloužila jenom osm let. Poté fungovala postupně jako sklad nábytku a obilí, dům osvěty, park kultury a oddechu, aula dopravní školy a kino až donedávna, kdy jí byla při náročné rekonstrukci navrácena původní neokázalá krása. V současnosti se využívá jako nekonvenční výstavní prostor. V době naší návštěvy se sice žádná výstava nekonala, zato jsme si mohli plně užít jedinečnou atmosféru interiéru s původními expresionistickými prvky i vnějšku budovy, jež díky kamennému obložení a třené omítce značně připomíná architekturu izraelských měst.
Kousek od hlavního náměstí v Liptovském Mikuláši stojí antický chrám. Na tympanonu se však kdysi místo hlavy medúzy vyjímal hebrejský nápis. Po vstupu dovnitř už o monoteistickém původu stavby nebudete pochybovat. Vnější monumentální jednoduchost budovy synagogy se uvnitř mění na bohatou kombinaci symbolů judaismu s hebrejskými citáty a klasicistními ornamenty, zdobícími obrovský trojlodní prostor s galeriemi po bocích, zaklenutý barevnou prosklenou kopulí. To všechno se postupně vynořuje zpod několika vrstev odlupující se omítky a hromad porozbíjené štukové výzdoby, připomínkami období, kdy synagoga sloužila jako sklad potravin. Budova je zakonzervována, takže nechátrá, a dokonce si ji můžete prohlédnout i zevnitř, kde je expozice zaměřená na bohatou židovskou minulost města.
Bardejov je malebné historické městečko zapsané na seznamu dědictví UNESCO a v turistických průvodcích je často popisováno jako nejgotičtější město Slovenska. Je však zároveň i jedním z nejžidovštějších – zdejší silně ortodoxní, částečně dokonce chasidská komunita tvořila v období před válkou skoro třetinu veškerého obyvatelstva. Její někdejší slávu do současné doby připomíná řada památek v čele s místní raritou a jedním z důvodů zápisu na seznam světového dědictví – židovským suburbiem. Jedná se o jakousi miniaturní čtvrť, která sloužila pro vše, co nějak souvisí s náboženskými rituály nebo povinnostmi, od dvou velkých synagog se školou, přes mikve až po košer řeznictví. Celé suburbium má zvláštní archaickou atmosféru, částečně i díky své dlouholeté zanedbanosti a až steampunkovým zákoutím s kompozicemi zrezivělých trubek a kotlů v mikve. Díky zapsání do UNESCO se tento unikátní komplex postupně rekonstruuje, a to velmi citlivým způsobem, který mu ponechává genius loci a zároveň navrací původní krásu. Při stavbě velké silniční křižovatky před suburbiem byla kdysi jeho velká část zbořena. Připomínku této části města i zdejších obyvatel, kteří byli obětí šoa, se na tomto místě povedlo realizovat velmi originálním způsobem. Zvenčí památník působí jako nenápadná hmota řemeslnických domků, které jsou však odlity ze syrového betonu a mají zaslepená okna. Za touto zdí, jako hranicí rušného světa venku, se nachází pietní zahrada s obřími černými žulovými tabulemi, na nichž stojí 3300 jmen místních Židů, kteří odjeli do neznáma a už se nikdy nevrátili. Jeden z nejzajímavějších klenotů židovského Slovenska je však mimo suburbium v centru města kousek od rynku. Je ním nejzachovalejší synagoga, která kdysi sloužila dobročinnému spolku Bikur Cholim a od 30. nebyla nijak využívána, přestavována, a jako by zázrakem se jí vyhnulo i vyplenění, takže je prakticky v úplně původním stavu. Když vstoupíte dovnitř, máte pocit, jako byste se vrátili v čase o osmdesát let zpátky, jako by v ozdobném, spoře osvětleném prostoru synagogy právě skončily modlitby a z přiléhající školy se starobylou knihovnou právě odešli studenti.
Podobně jako v Bardějově se i v Prešově nachází náboženské suburbium. Zde je však situace o dost jiná, jelikož tady ještě stále funguje židovská obec. Obrovská budova synagogy s jednoduchou fasádou, jež svým neorománským ztvárněním připomíná spíše industriální stavby, vás zevnitř ohromí. Tento bohatě a detailně zdobený interiér v maursko-secesním stylu s neorenesančními litinovými sloupy, ne nepodobný s pražskou jubilejní synagogou, je bezpochyby jednou z nejkrásnějších připomínek židovské historie na Slovensku. Je v něm výstava sbírky místního nadšence a mecenáše E. Bárkánye. Ten značnou část života věnoval sbírání artefaktů pro místní židovské muzeum, jež sám založil již ve 20. letech minulého století.
V Košicích jsou synagogy tři, ale navštívili jsme pouze tu na Puškinově ulici. Díky majestátně pojaté odsazené fasádě ve stylu geometrické secese ji nejde přehlédnout mezi nižšími činžáky tvořícími zbytek ulice. Interiér, do nějž vchází tlumené barevné světlo přes vitráže s rostlinnými motivy, upoutá pozornost modrou kopulí s dokola prořezanými kruhovými okny a monumentálními červenými terazzovými sloupy. Velmi nás tady zaujal výklad naší známé ze zdejší židovské obce Jany Teššerové, která nás provedla synagogou a také nám řekla o několika zajímavých detailech, příbězích i současnosti zdejší komunity, jež žije i díky izraelským studentům Košické univerzity. Součástí synagogy je i malá galerie umělce, člena místní komunity, a díky svému nízkému vzrůstu i charakteristické postavy Košic, Ľudovíta Felda. Byl přeživším šoa a ve svém díle tak často velmi silným způsobem znázorňoval hrůzy transportů a koncentračních táborů.
Jako blesk z čistého nebe nebo studna uprostřed pouště, tak na vás zapůsobí po příjezdu do metropole Novohradu Lučence místní pozdně secesní synagoga, jež je největší na Slovensku. Stojí uprostřed velkého nezastavěného, respektive vybouraného prostoru, jenž je obestavěn částečně paneláky podivných barevných kombinací z konce osmdesátých let, a druhým dílem až absurdně nevkusnými a kýčovými věžáky developerského projektu z devadesátých let. Ještě před nedávnem k této neutěšené situaci přispíval zubožený stav budovy synagogy. Při něm se jeví velmi povedená první fáze rekonstrukce přinejmenším jako zázrak. I když je synagoga zvenčí podstatě jen zakonzervovaná a dotvoření původního stavu fasád ji teprve čeká, interiér je už dokončený a plnohodnotně využívaný jako galerie současného umění. Návštěvníka ohromí povznášející atmosférou, svou prosvětleností i obrovskými reliéfními vitrážemi, jež svým vzhledem připomínají akvarelové malby.
Cestu po slovenských synagogách jsme doplňovali výlety do přírody a i za jinými památkami, kterých je na Slovensku spousta. Za dva týdny putování se nám podařilo navštívit jen část stále existujících synagog. Za zmínku by také jistě stála ta v Malackách od architekta W. Stiassného, krásně opravená synagoga v Šamoríně a Nitře nebo velká synagoga v Trenčíně, která zdálky připomíná mešitu. Každopádně, i když se nám nepodařilo navštívit všechno, bylo velmi zajímavé prozkoumat místa a dozvědět se o příbězích, které často i přes jejich velký význam nikdo nezná. Za mě osobně byl za celou cestu nejsilnější pocit ztráty. Ztráty lidí, kteří zde žili, měli rodiny, živobytí, vlastní kulturu a společenství. To všechno nenávratně a tragicky zmizelo spolu s duněním kol transportních vlaků.
Tex a foto: Filip Meszaros