Málokterá politická událost z poslední doby vzbudila takovou pozornost, jako zvýšená diplomatická aktivita mezi Státem Izrael a několika významnými arabskými zeměmi. Dlouholetí političtí rivalové se sešli za společným stolem na jednání, které přineslo až nečekaně pozitivní výsledky. Jak máme pohlížet na překvapivé sblížení stanovisek, které vyústilo v navázání diplomatických vztahů? Jak jim správně porozumět – a v neposlední řadě, co lze očekávat na tomto diplomatickém poli do budoucna?

O odpověď na tyto otázky a o podrobnější rozbor této až šokující situace jsme požádali zkušeného diplomata DANIELA KUMERMANNA, který kromě diplomatického postu v USA byl v letech 1999–2004 velvyslancem České republiky v Izraeli.

Jednou z možností, jak poměřovat váhu a dopad některých historických událostí, je zaměřit se na to, kdo, jak silně a jak promptně se proti této záležitosti vymezil. Takto nahlíženo dostala nedávno uzavřená mírová dohoda mezi Izraelem a Spojenými arabskými emiráty a Izraelem a Bahrajnem velmi vysoké hodnocení, když se proti ní ostře vyjádřili všichni, které bychom mohli přiřadit do pomyslné blízkovýchodní „kriminální galerky“ těch, kteří podněcují násilí nebo se na něm přímo podílejí.

Celkem oprávněně byli nejhlasitější Palestinci, jež dohoda zbavila jejich výsadního postavení elementu, který absolutně determinuje vztah Izraele k arabskému/islámskému světu. Mimořádně podrážděně ba výhrůžně reagoval Írán, který si ovšem v tomto vývoji zahrál roli nedobrovolného „šadchena“. Možná dokonce zásadnější než oficiální hlavní facilitátor, americký prezident Donald Trump. Hned za Íránem přispěchalo Turecko, které pod vedením prezidenta Erdogana již dávno vyměnilo své prozápadní směřování za úsilí stát se – prozatím alespoň neformálním – vůdcem muslimského světa. Toto své úsilí realizuje bezvýhradnou podporou palestinského radikalismu a čímkoli protiizraelským. O libanonské teroristické organizaci Hizballáh je asi zbytečné mluvit, neboť ta vždy ráda udělá, co svým íránským protektorům na očích vidí, a ještě o něco více.

Oblíbeným sportem pozorovatelů situace na Blízkém východě bývalo odhadování, který z arabských států by asi tak mohl být dalším mírovým partnerem Izraele po Egyptu a Jordánsku. Po jistou dobu se mluvilo o Maroku, někdy i o Tunisku, okrajově pak i o některých dalších zemích. Tyto úvahy pak vždy nakonec zmařila politika trvalého vyvolávání konfliktů praktikovaná palestinskou teroristickou organizací Hamás. Ta čas od času vyhrotila situaci tak, že donutila i pozitivněji naladěné arabské státy odvrátit se od zlepšování vztahů s Izraelem.

Emiráty se do role možných budoucích partnerů dostaly již před několika roky, když jejich reálné zájmy začaly převažovat nad ideologií arabské solidarity, která tvrdě vyžadovala vyřešení „palestinské otázky“ dříve, než bude možno se otevřít vůči Izraeli.

Jak již řečeno, jednou z hlavních hybných sil tohoto vývoje byl Írán a jeho agresivní konfliktní politika. Čtenářům Maskilu asi není nutno podrobně popisovat íránskou patologickou posedlost Izraelem. Neuplyne snad ani den, aby se nějaký jeho vysoký představitel nevyjádřil k potřebě vymazat židovský stát s povrchu zemského. Snad jen dodejme, že Izrael má již odedávna doktrínu, podle níž bere vše, co říkají jeho nepřátelé, smrtelně vážně. To doplňuji pro ty, kteří mají tendenci říkat o Íránu, že on jen tak planě vyhrožuje a nemyslí to doopravdy. Bohužel vše nasvědčuje tomu, že myslí.

Chomejníovský převrat, který v Íránu nastolil radikální islamistický režim, oživil i tradiční ší’itsko-sunnitský rozkol. Ten se dnes promítá do všech konfliktů, které v regionu probíhají. Je tak celkem přirozené, že malá, ale bohatá konzervativní sunnitská země jako Spojené arabské emiráty, která je od Íránu oddělena jen relativně úzkým pásem Perského zálivu, se cítí ohrožena. Obzvláště, je-li jím vnímána jako věrný spojenec západu a především USA. Svou roli sehrála i nešťastná politika prezidenta Obamy, který byl tak posedlý svou snahou o dosažení dohody – jakékoli, i špatné dohody – s Íránem, že doslova hodil arabské země Zálivu, jakož i Izrael, přes palubu.

Vedle sdílené hrozby je i řada sdílených pozitivních, hlavně ekonomických zájmů. Mnohé se týkají podobného aridního klimatu – jde hlavně o izraelskou expertizu v oblasti vodního hospodářství. Emiráty také disponují obrovským volným investičním kapitálem a Izrael množstvím „start-upů“ hledajících investiční kapitál. Svou roli hraje i skutečnost, že SAE dokážou dostatečný díl svého bohatství distribuovat mezi populaci, aby ji uspokojili, a ona tak snadněji přijala skutečnost, že jejich vládcové „zradili“ arabskou politickou ikonu, tedy Palestince.

Většina z výše uvedeného platí i pro Bahrajn – s jednou výjimkou, a to, že tu vedení země muselo projevit větší dávku odvahy než Emiráty. Většina bahrajnské populace je totiž ší’itská (jedna za tří zemí regionu s touto většinou) a íránská radikalizace zde má větší dopad než v SAE.

V takto připravené půdě se pak snadno ujal spletenec dalších individuálních zájmů, které vedly k tomu, že již existující neoficiální spolupráce mezi Izraelem a dvěma arabskými státy Zálivu byla 15. září 2020 přetavena do konkrétní mírové dohody. Z nich uveďme jen ty nejzřejmější: na prvním místě samozřejmě vrchního facilitátora – amerického prezidenta Trumpa, který se jen týdny před relativně vyrovnanými volbami může vykázat zásadním mírotvorným a dokonce dvojitým úspěchem, něčím, co jeho „mírumilovně“ snaživý předchůdce nikdy nedokázal.

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu získal prostor pro ústup od svých předvolebních slibů – anektování částí Západního břehu, obzvláště poté, co se dostal do kleští, když ho z jedné strany tlačila izraelská pravice do okamžité anexe a z druhé mu Spojené státy jasně signalizovaly, že teď rozhodně ne… Nyní tedy může deklarovat, že takticky (samozřejmě ne strategicky!) ustoupil a směnil anexi za další mírové dohody. Navíc s poměrně reálným příslibem dalších dohod v budoucnu. Opomenout nelze ani to, že Bibi vede mimořádně nestabilní koaliční vládu, která se navíc nedokáže – přinejmenším v očích veřejnosti – vyrovnat se současnou pandemií, jakož i jeho ryze osobní problémy se stíháním v několika korupčních kauzách.

Vynořila se i řada hlasů, které se snažily obě dohody marginalizovat s tím, že tu Izrael vlastně uzavřel jakousi pseudo-mírovou dohodu se zeměmi, s nimiž v historii nikdy neválčil; že se tu jen jaksi formalizovalo to, co již tak jako tak aktivně funguje, a to i bez potřeby nějakých podpisových trachtací v Bílém domě; že se tu především jen odvádí pozornost od osobních trablů zúčastněných atd. Pravda, takto nahlíženo nešlo o nic zásadního. Co však většina kritiků cíleně přehlíží, je to, co bylo zmíněno již na počátku tohoto textu: zásadní změna blízkovýchodního politického paradigmatu. Změna, která dosud není ukončena a nikdo v současnosti nedohlédne, kam až povede.

Uvedený posun nepřišel jako blesk z čistého nebe, ale postupně se pro něj připravovaly základy. Když se před lety řeklo „blízkovýchodní konflikt“, bylo každému jasné, že se tím myslí výhradně relace Izrael–Palestinci. Stejně tak se pokládalo za dané to, že jakékoli případné zlepšení vztahů mezi arabským světem a Izraelem je plně závislé na vyřešení palestinské otázky – tedy na vzniku palestinského státu. Jestli vedle Izraele, nebo na jeho místě, pak bylo předmětem debaty. Tato pozice se promítla i do tzv. Arabské mírové iniciativy z roku 2002 (respektive 2007). Palestinci tím získali reálné právo veta na jakékoli zlepšení izraelsko-arabských vztahů.

Tzv. arabské jaro spojené s množstvím krvavých střetů, mnohem krvavějších, než jsou ty, které občas vypuknou na izraelské hranici, zásadně změnilo perspektivu. S jistou zlomyslností můžeme říci, že tato změna dochází dokonce i (některým) politikům Evropské unie, kteří si, jakkoli neochotně, začínají uvědomovat, že v regionu existují možná i závažnější problémy, než jsou Palestinci a jejich státnost. Že i kdyby se tento konkrétní konflikt nějak vyřešil, pravděpodobně by to nevedlo automaticky k bukolickému míru v celé oblasti Blízkého východu a potažmo na celém světě. A že nakonec Evropa je dopady ostatních konfliktů v regionu ohrožována daleko více než tím mezi Izraelem a Palestinci.

Paralelně s tím také mnohým v arabském světě dochází, že Palestinci možná nejsou až tak mírumilovní. Že svou politikou efektivně blokující jakoukoli možnost míru s Izraelem v podstatě drží celý arabský svět jako rukojmí a znemožňují mu realizovat své zájmy tam, kde je těmito zájmy zlepšení izraelské relace. K tomu připočtěme rozhádanou a zkorumpovanou palestinskou reprezentaci či palestinské schizma (Hamás x Fatáh), které se jeví jako ještě neřešitelnější než izraelsko-palestinské vztahy. Abychom nebyli k Palestincům nespravedliví, dodejme, že i na jejich straně se ozývají hlasy kritizující jejich představitele za to, že se svým politikařením dostali do slepé uličky. Doposud jsou však daleko od potřebného kritického množství, které by mohlo vést ke změně.

Jak již řečeno výše, mírová dohoda mezi Izraelem a dvěma státy Zálivu symbolizuje významnou změnu, jejíž dopady nelze úplně dohlédnout. Nejvíce kladená otázka bývá, kdo je další na řadě. Nejčastěji se mluví o Ománu a Súdánu – obzvláště v druhém případě by dohoda měla veliký symbolický význam, protože by do jisté míry anulovala ona ikonická „tři ne z Chartúmu“ ze srpna 1967. Možná se nového trendu chytí dříve předpokládané Maroko a Tunisko. Mluví se i o Saúdské Arábii. Ta si však tak radikální krok nebude vzhledem ke své vnitropolitické zkušenosti asi moci dovolit a pouze zintenzivní svou dosavadní nedeklarovanou kooperaci s Izraelem.

Mírová dohoda a to, co z ní vyplývá, nabízí i potenciál pro vývoj na izraelsko-palestinské frontě: jakkoli hrdinsky se palestinské vedení tváří a jakkoli silná je jeho rétorika, mnozí z nich si určitě uvědomují, že prohrávají a že tedy musí na svém přístupu něco změnit.

 Objevují se některé nové tváře, ba i staré – na scénu se například podle všeho vrací vyhoštěný soupeř prezidenta Abbáse Mohamed Dachlán, protežovaný právě Emiráty. Palestinská slabost nabízí Izraeli možnost učinit řadu viditelných a často i nenáročných vstřícných gest, která by mohla zlepšit ovzduší a arabskému světu ukázat, že Izrael opravdu usiluje o mír i s Palestinci. Jednou z velkých otázek příštích dní je, zda se izraelští politici k něčemu takovému pozvednou, nebo zareagují intuitivně a ještě si přisadí.

Daniel KUMERMANN
Ilustrační foto Lubor Falteisek