První díl
Na letošní pátek 16. října dle občanského kalendáře (15. a 18. tišri) připadají járcajty dvou velikánů pražské židovské obce poněkud přehlíženého – avšak zásadního – významu. Rabínů Josefa Šloma Delmediga, řečeného Jašar (1591 Kréta – 1655 Praha). Připomenutím Jašarova járcajtu bych tedy rád alespoň trochu poukázal na tuto skutečně výjimečnou pozdně renesanční osobnost a zkusil splatit, byť ždibíček dluhu, jenž vůči tomuto velikánovi (nejen) naše obec zjevně má.
Druhou, poněkud „odstrčenou“ osobností, pak je lvovský rodák a jeden z předních maskilů tehdejší Evropy, jeden ze zakladatelů Wissenschaft des Judentums, tzn. kritické vědy o židovství, vrchního pražského rabína Šloma Jehudy Rappaporta, řečeného Šir (1790 Lvov – 1867 Praha). I tato významná osobnost zůstává poněkud „ve stínu“ svých slavnějších kolegů a předchůdců.
Příběh první: Josef Šlomo Delmedigo, řečený Jašar
První den svátku Sukot roku 5416 podle židovského počtu připadl na šabat, tedy na sobotu 16. října 1655. V ten den zemřel v tehdejším pražském židovském ghettu rabín, lékař, filozof, matematik, astronom, zanícený bibliofil, zcestovalý globetrotter, polyhistor a jedna z nejvýznamnějších sefardských osobností v českých dějinách a svého času zřejmě také jeden z nejvzdělanějších Pražanů rabbi Josef Šelomo ben Elíja Delmedigo, řečený Cretensis. Byl znám také svým hebrejským akronymem יש“ר מקנדיא Jašar mi-Kandija.
Jašar je podobně, jako třeba Maharal, rabínský akrostych, složenina z prvních písmen Delmedigova jména „Josef Šlomo“ a povolání „Rofe“, tedy hebrejsky lékař.
Že Jašar „odešel do nebeské akademie“ přesně v době, kdy si během svátku stanů celý židovský svět sezením v suce připomíná mnohaleté putování Izraele po východu z Egypta, snad nemůže mít větší symboliku. Za svůj život Jašar (zemřel ve věku „pouhých“ čtyřiašedesáti let) stihl procestovat velkou část tehdejšího známého světa a skutečně byl po čtyři desetiletí takřka neustále na cestách. Někdy bývá v rámci svých nábožensko-filosofických postojů a jakési vnitřní neukotvenosti či liberalismu označován za “osvícence před osvícenstvím”. Jeho fascinující příběh a odkaz zůstává ve stínu dnes obecně daleko známějších osobností pohřbených na našem nejznámějším židovském hřbitově. Aby se člověk vůbec k Jašarově ohelu dostal, musí na hřbitově sejít z vyšlapané turistické cestičky a vydat se hledat do džungle náhrobků a zeleně. I to je symbolické.
Budoucí velikán se narodil do horkého středomořského léta dne 16. června 1591 na Krétě, tehdy známé jako Candia. Ta byla kdysi domovem jedné z nejstarších židovských komunit v Evropě, jejíž kořeny sahají až do období před zbořením Chrámu. Josefovi se dostalo patřičného vzdělání, odpovídajícího společenskému statutu rodiny, ze které pocházel. Jeho otec byl vrchním rabínem hlavního města Candia (dnes Herakléon). Rodina Delmedigo (d‘el Medico), která na Krétu přišla v 15. století přes Řím z Porýní, patřila do nejelitnější vrstvy vzdělanců, talmudistů, filozofů a politiků. Nejen na Krétě, ale v celém Středomoří, Itálii i Osmanské říši. K předkům Jašara patřili například Šmuel Mencahem Casta, roš ješiva v Padově, či Elija del Medigo, přední představitel tzv. averroismu, středověkého filozofického směru z oblasti Andalusie, vycházejícího z Aristotela, a zanícený maimonidovec. Delmedigové však nebyli rodinou původně sefardskou, nýbrž aškenázskou. V „exotickém“ středomořském prostředí se však beze zbytku etablovala.
Tehdejší židovská obec na čtvrtmiliónové Krétě čítala zhruba patnáct set duší. Největší z ostrovů v egejském moři však tehdy ovládala mocná Benátská republika a její pestrobarevné etnické složení, stejně jako význam ostrova coby (doslova) záchytného bodu ve Středomoří, křižovatkou cest a kultur mezi severem a jihem a východem a západem, se zákonitě otisklo i do charakteru místní židovské obce. Žili zde Židé z Řecka, Turecka, Sicíle, Egypta, Aškenázové, Mizrachim, samozřejmě Židé italští či sefardští vyhnanci, dokonce i množství marranos. Tedy násilně pokřtěných Židů, kteří se po emigraci otevřeně vrátili k judaismu (více viz Maskil 3/2020[1]). Moše Metz, jeden z Jašarových žáků, krétské Židy popsal slovy: „Jsou protřelí a světaznalí, a je mezi nimi mnoho skvělých učenců a většina z nich jsou Aškenázové.“ Tavící kotlík ostrova mezi těmito různými židovskými skupinami, jejichž počet ovšem nikdy nepřesáhl víc jak patnáct set, dal vzniknout i specifickému krétskému minhagu. Tzv. Takkanot Kandija syntetizuje sefardské a aškenázské vlivy. (Podrobně se tomuto tématu věnoval například Martin Borýsek).
Rabín a Kryštof Harant a Josefovy cesty
Z pohledu českého čtenáře také jistě není bez zajímavosti, že se zcela hypoteticky mohl mladičký budoucí rabín na Krétě setkat s jinou ojedinělou historickou osobností spjatou s renesančními Čechami: s Kryštofem Harantem z Polžic a Bezdružic. Ten přes ostrov cestoval do Svaté země v roce 1597, tedy když bylo mladému Josefovi ben Elijáhu asi šest let. Když se pak Jašar definitivně roku 1645 usazuje v Praze, je již Kryštof Harant čtvrt století po smrti, ale jeho hlava, sťatá na Staroměstském rynku katem Janem Mydlářem, ještě nedávno visela ze Staroměstské mostecké věže…
Jako patnáctiletý jinoch se Josef ocitá v Benátkách, odkud cestuje do nedaleké Padovy, jednoho z židovských center celého kraje. Zapsal se ke studiu medicíny na zdejší světově proslulé univerzitě, v tehdejší Evropě jediné, kde směli Židé studovat bez omezení. Věnuje se logice, fyzice, zejména ale medicíně, matematice a astronomii. Navštěvuje také přednášky Galilea Galileiho, o kterém pak ve svých spisech hovoří jako o „rabbim Galileovi“ . Zmiňuje jeho astronomická pozorování a dalekohled. Po úspěšném získání doktorátu po pěti letech odchází do nedalekých Benátek, kam už ostatně často dojížděl během svého pobytu v Padově. Zde na něj měli nesporný vliv další velikáni své doby, mj. Leon z Modeny či Šimon Luzzatto. Josef studuje například také v kroužku marranského lékaře a filozofa Elijáhu Montalta z Paříže, který se vypracoval až na osobního lékaře mocné rodiny Medici. Po usazení se v Benátkách konvertoval zpět k židovství a stal se z něj zanícený protikřesťanský polemik.
Po krátké zastávce zpět na rodné Krétě putuje Jašar obratem na východ. Putoval do Alexandrie a Káhiry, kde se mj. účastní veřejné matematické soutěže s místními muslimskými matematiky kterou vyhrál. Z Egypta odchází do Cařihradu , kde měl částečně yichus. Tady roku 1619 uskutečnil astronomické pozorování slavné komety. Z Istanbulu se vydal putovat po karaitských komunitách ve východní Evropě, procestoval Valašsko, Moldávii, Ukrajinu. V litevském Wilně (dnešní Vilnius) se na nějakou dobu usazuje a stává se osobním lékařem šlechtické rodiny Radziwiłłů, než definitivně zakotví v Krakově. Zde si opět prohlubuje své náboženské znalosti, věnuje se obsáhlé korespondenci s předními matematiky a vědci své doby, mj. s Keplerem. Dopisuje si však i s aškenázskými, sefardskými i karaitskými učenci, zejména ale pokračuje ve svých dvou největších zálibách: studiu matematiky a astronomie. Tehdejší Kazimierz, podobně jako Praha, byla studiu těchto přírodních věd v židovském prostředí velice nakloněna. Věnuje se také sbírání knih a tisků. Jak vynašel již prof. Sadek v Jašarových zápiscích: „I když nemám štěstí, co se týče synů a majetku, mám přece velké štěstí, co se týče získávání knih. Neboť jestliže jsem slyšel o tom, že ve světě leží nějaká vzácná kniha a zatoužil jsem po ní, nikdy se nestalo, že bych jí nezískal. A mnohokrát jsem šel mnoho a mnoho mil, putoval lodí a byl ve velkých nebezpečenstvích, abych spatřil nějakou malou knihu a nakonec jí vždy získal. I když se někdy mezi pěkné věci dostaly věci marné, poněvadž obsah knihy neodpovídal jejímu názvu.”
Cesta na severozápad
Roku 1625 se neposedný duch Jašarův opět vydává na cestu. Přes Dánsko, severní Německo (s krátkou zastávkou v Hamburku, kde působí mj. jako av bejt din), se opět na nějaký čas usazuje kolem roku 1629 v Amsterdamu. Opět působí jako lékař, matematik, astronom, ale také jako rabín, kazatel a poradce místních bohatých měšťanů a nizozemské šlechty. Zde také vydává své nejznámější dílo Sefer Elim u známého sefardského nakladatele, původně taktéž (portugalského) marrana, Menaše ben Israele.
Sefer Elim jsou hebrejsky psaná responza karaitovi Zerachovi ben Natanovi z Troků, která jsou v narážce putování dětí Izraele po východu z Egypta narážkou na Num 33:9: „Vytáhli z Mary a přišli do Élimu. V Élimu bylo dvanáct pramenů a sedmdesát palem; tam se utábořili,“. Jsou rozdělena na 12 obecných a 70 konkrétních dotazů náboženského i vědeckého charakteru. Vinou cenzury se však nakonec v knize objevily pouze čtyři z původních dvanácti okruhů. Jašar zde přirozeně píše o astronomii, fyzice, matematice a medicíně, ale také třeba o hudbě: věnuje se akustice, rozebírá principy ozvěny, rytmu, proporcí, intervalů, zaobírá se harmonií, konsonancí či disonancí. V lecčems jeho přístup připomíná jiného vynikajícího učence pozdní renesance – pražského Davida Ganse.
Ani v Amsterdamu však Jašar nezůstává napořád a po nějaké době se opět stěhuje. Přijímá finančně velmi solidní nabídku na pozici vrchního lékaře ve zbožné německé obci ve Frankfurtu nad Mohanem.
Příště doputujeme s Jašarem až do Prahy.
Příběh druhý: Šlomo Jehuda Lejb Rapoport, řečený שי“ר Šir
Vznik známého židovského příjmení Rapaport bývá často vysvětlován tak, že pochází z období vypovězení Židů z Portugalského království roku 1497. Potomci vypovězenců „vrchního rava Porta“ (v ladino „rabino do Porto“), tehdejšího hlavního města království, údajně přijali toto jméno, aby si uchovali odkaz ke staré vlasti (o vyhnání z Iberského poloostrova viz též Maskil 3/2020). Druhá, o něco více „aškenázocentrická“ teorie praví, že se jedná o hebrejskou zkomoleninu odkazující k bavorskému Fürthu (פורט – Port). Jedná se dva poměrně populární, avšak zcela mylné narativy.
Příjmení Rapaport se poprvé objevuje už v průběhu 15. století v severoitalské Mantově, spojením rodiny Rapa (Rabe, tj. německy „vrána“) s rodinou Porto. Kořeny první rodiny sahají do středověké Mohuče v Porýní a do Itálie přišla přes Benátsko. Rodina Porto, se poprvé objevuje v 16. století v severoitalské Lombardii a svůj původ odvozuje od městečka Porto Mantovano u Mantovy. Ve stejném období se jedna z větví rodiny objevuje i ve střední Evropě, o čemž svědčí například náhrobky s tímto jménem na Starém židovském hřbitově v Praze z konce 16. století. (Porta v roce 1589 a Port v roce 1598). Není bez zajímavosti, že příjmení se historicky objevuje i v přesmyčce jako Portorapa.
Osvícentsví
Avšak přenesme se nyní v čase o dvě století dále. Renesance již je nedostižnou historickou epizodou, dokonce již vrcholí a odkvétá barok. O slovo se hlásí nový, zcela moderní a radikální světonázor: osvícenství. Ve střední Evropě jej přímo ztělesňuje jeho císařská milost Josef II. Ve stejném roce, kdy v hlavním městě Svaté říše římské panovník umírá, přichází na svět v haličském Lvově, tehdy Lemberku dítě, které si v budoucnu bude v okruhu svých soukmenovců počínat podobně radikálně a novátorsky, jako si počínal Josef II. Při obřízce dostává od svého otce, reba Aharona Chajima Rapoporta, váženého rabína a (תלמיד חכם) zdejší obce, jméno po staviteli Prvního chrámu, králi Šalamounovi. Jeho otec se nadlouho stává i jeho hlavním učitelem. Jméno odkazující k moudrému a vzdělanému králi bylo vskutku vybráno vhodně, neboť velmi záhy začíná mladičký Šlomo projevovat prvky geniality. Již od dětských let studuje a zná nazpaměť celou Mišnu, věnuje se též důkladnému studiu halachy. Až do svatby ve svých dvaceti letech se takřka vůbec nevěnuje jiným oborům. V duchu zdejší přísné ultraortodoxie bylo nemyslitelné, se byť jen zajímat o obory mimo židovské prostředí!
David Kraus
Pokračování příště
[1] http://www.maskil.online/2020/04/06/31-brezna-1492-vyhnani-zidu-ze-spanelska/