Když vám někdo ukradne brýle, nevzbudí to velkou pozornost. Koupíte si nové. Ale když někdo opakovaně ukradne kovové brýle soše sira Nicholase Wintona, kterého si váží celý svět, je to v negativním smyslu událost, která poukazuje na absenci zdravého rozumu pachatele… Ale ještě větší událostí, a to v pozitivním smyslu, bylo, když v neděli 13. září dostala Wintonova socha na pražském Hlavním nádraží brýle nové. Můžeme to chápat jako symbol, že zlo nikdy nezvítězí natrvalo.

Setkání při znovuodhalení opravené sochy na prvním nástupišti Hlavního nádraží v Praze mělo velmi slavnostní ráz. Winton, britský makléř a humanitární pracovník, který před druhou světovou válkou zachránil 669 převážně židovských dětí, když jim zajistil včasný odjezd do Anglie, je celosvětově uznávanou osobnosti Jako by za svůj statečný či na prahu 2. světové války dostal i dar „shůry“ – dlouhověkost: dožil se neuvěřitelných 106 let!

Slavnostní odhalení sousoší už s novými bronzovými brýlemi se mělo původně konat 19. května, v den Wintonových nedožitých 111. narozenin (narodil se 19. května 1909 v Londýně a zemřel 1. července 2015 ve Sloughu), kvůli koronaviru však bylo odloženo na pozdější dobu. 

Neznámý vandal si ukradenými brýlemi, které musel od sochy odtrhnut, nikoliv pouze sundat, si krádeží moc nepomohl. K nošení se nehodí – i když sám dobrovolný organizátor opravy Pavel Schreiber si je na okamžik „vyzkoušel“ – a ve sběrných surovinách mu za to dají pár korun. Těžko tedy najít motiv, který k poškození sochy kohosi vedl. Oprava naopak vyšla na třináct tisíc korun – a Pavel David Schreiber, který je nechal vyrobit, peníze na opravu získal z dobrovolné veřejné sbírky, kterou vyhlásil. „V lednu jsem přijel sem na první nástupiště, a když jsem si všiml, že brýle soše chybí – a nikdo si toho nevšímá, rozhodl jsem se zjednat nápravu sám,“ řekl Schreiber.

Zní to neuvěřitelně, ale charakteristické kulaté brýle se od odhalení sochy před jedenácti lety ze sousoší ztratily celkem třikrát! Naposledy siru Wintonovy chyběly asi pět let. Ale bylo to, doufejme, už naposled. Jak nám řekl Pavel Schreiber, „v rámci rekonstrukce nástupiště je zde nyní umístěna kamera, aby si žádný vandal už nemohl takový čin dovolit.“

Na setkání, které bylo především vzpomínkou na Nicholase Wintona, byla pozvaná i jeho dcera, přijet však nemohla. Zato se organizátorům podařilo zajistit účast samotné sochařky a majitelky sochy Flory Kent, která sousoší Wintona s dětmi vytvořila. Pochází z Venezuely, ale žije nyní v Londýně. Na slavnosti měl vedle velvyslance Izraele Daniela Merona projev i předseda FŽO Petr Papoušek, v kulturním programu jsme mohli zatleskat židovským písním Hany Frejkové a Josefa Gušlbauera. Organizátor revitalizace sochy Pavel David Schreiber pak přednesl svou emotivní báseň věnovanou siru Wintonovi:

Na perónu

Maminko, pročpak měl ten pán
kulaté brejličky orosené?
Maminko, a proč jsem tu sám
ve vlaku, který se nocí žene?
Pročpak ses loučila tak honem
a v čem je ten vlak tolik jiný?
Zmizela světla nad perónem…
To nejedeme na prázdniny?
Viděl jsem smutek gesta,
když z perónu jsi mávala
a vlak už vyjel z města
Na nádraží jsi zůstala…
Je mnohem delší cesta,
na kterou Ty ses vydala…

Příběh Nicholase Wintona a jeho dětí je dobře známý, to ale neznamená, že bychom jeho hrdinský čin neměli připomínat. Při odchodu z končící slavnosti jsem se zeptal náhodné kolemjdoucí, jestli si všimly sochy drobného muže s dítětem v náručí a s větší dívkou stojící opodál. Žena, která také vedla za ruku sotva desetiletou dceru, se na okamžik zastavila, prohlédla si z několika metrů skupinku z bronzu a s pohledem na těžký kufr stojící vedle sousoší řekla: „Nevím, asi nějací cestující. Jsme přece na nádraží, ne? Každý někam odjíždí.“ Je jistě dobře, že děsivé události války už děti nemusí prožívat…

Lubor Falteisek

Foto autor