Nedávno zesnulého Viktora Wellemína jsem poznal krátce po nástupu do dokumentace Výzkumného ústavu polygrafického v Pštrossově ulici v Praze, kde jsem s velkým štěstím dostal od 1. října 1970 místo po nedobrovolném odchodu z redakce ČTK, kde mne při prověrkách téhož roku označili za pravicového kontrarevolucionáře a de facto i za občana druhé ne-li třetí kategorie. Právě v dokumentaci VÚP pracovala i manželka pana Wellemína, údajně kdysi zaměstnankyně prvorepublikové policie, za níž její choť občas docházel. Zlé, ale asi dobře informované jazyky, o něm tu a tam utrousily poznámku, že prý je znám nejen jako statečný voják z druhé světové války, ale i jako velký ctitel žen neboli česky řečeno proutník a sukničkář. Nechtěl jsem této jeho pověsti zprvu věřit, neboť Viktor Wellemín svou zachmuřenou tváří a hustým obočím připomínal spíše člověka do sebe uzavřeného, než seladona po padesátce, stále se ohlížejícího za hezkými ženami. Někdy mi tak trochu připomínal tehdejšího vysokého sovětského činitele Kosygina, který byl přes svůj kormoutlivý výraz ve skutečnosti ještě agresivnější vůči Pražskému jaru 1968, než sám jeho šéf Brežněv. Ještě před zánikem VÚP jsem odešel jinam, z tohoto tak trochu zbytečného ústavu, kde se nic nevyzkoumalo, ale o to více se slavívalo, se později stala hospoda pod výmluvným názvem Nejistá sezóna, což byla nechtěně i ve skutečnosti i má osobní realita. Nejistou životní sezónu jsme totiž mnozí z nás, zejména Židé a někdejší bojovníci ze západní a paradoxně i východní fronty, prožívali již od roku 1948 a to po dlouhých 41 let. Až asi před rokem jsem jako již obyvatel penzionu Charlese Jordana opět po tolika letech znovu spatřil Viktora Wellemína, jenž přišel na jakési setkání s pamětníky. Hned jsem se mu připomněl a zdálo se, že i on si na mne vzpomněl. Neuvědomil jsem si, že tento, stále tak poněkud chmurně vyhlížející starý pán s šedým hustým obočím, má už dávno devadesátku za sebou a před sebou už jen asi rok života.

Jan Hála