Synagoga ve Starých Splavech je jednoduchá oprýskaná nízká budova z konce minulého století. Jakkoli je malá, zcela dostačuje svému účelu, neboť také místní obec je malá a rok od roku se zmenšuje. Už nyní je obci zatěžko pokrýt náklady na udržení synagogy a jsou i tací, kteří veřejně říkají, že by postačovalo pronajmout si pro bohoslužby jen malou místnost.
V naší synagoze žije zvíře asi tak velikosti kuny. Je velmi často dobře vidět, dovolí člověku přiblížit se až na dva metry. Jeho barva je světle modrozelená. Jeho srsti se ještě nikdo nedotkl, nelze o ní proto nic říci, dokonce by se dalo tvrdit, že její skutečná barva je vlastně neznámá, možná pochází její viditelná část jen z prachu a malty, které se na ní zachytily a podobá se tak omítce interiéru synagogy, je jen o něco světlejší. Odhlédnuto od jeho bázlivosti, zvíře je to neobyčejně klidné a usedlé; nebýt toho, že jej stále někdo plaší, jistě by nikam neutíkalo, jeho oblíbeným místem je mříž ženského oddělení, s viditelnou rozkoší se proplete jejími oky, natáhne se a pozoruje dění v prostoru, kde se odehrává bohoslužba a tato odvážná pozice mu očividně činí radost. Avšak chrámový sluha má za úkol zvíře k mříži nikdy nepustit, protože by si na toto místo mohlo zvyknout, což nelze připustit kvůli ženám, které se zvířete bojí. Proč se ho bojí, není jasné.
(překlad povídky tk)
Takhle začíná povídka Die Synagoge von Thamühl, kterou napsal Franz Kafka v roce 1922. Je to spíše fragment či črta, jak zdůrazňují znalci básníkova díla. A jak to tak bývá, různí kafkologové přisuzují tomuto relativně krátkému a ne často uváděnému textu různé interpretace. Jedni tvrdí, že popisované zvíře je alegorií vztahu mužů a žen v judaismu, druzí zas vidí paralelu v konfliktu mezi židovskou tradicí a asimilačním hnutím, jiní mezi západním a východním židovstvem. Někteří text srovnávají s Dopisem otci, kde Kafka také píše o bohoslužbách v synagoze, další zas zdůrazňují fakt, že na rozdíl od Zprávy pro jistou Akademii či od pozdějšího Doupěte (Der Bau) nejde o vyprávění z pohledu zvířete, nýbrž z pohledu člověka, člena synagogálního sboru. Vypravěč se zde bez jakýchkoli emocí zamýšlí nad další existencí zchudlé synagogy. Zvíře je groteskním archaickým pozůstatkem, kterého se nelze zbavit… (tolik německá Wikipedie).
Ke Kafkovi intelektuální výklady samozřejmě patří, otázkou je, co by jim řekl sám autor. Nikdo se také zatím, pokud je nám známo, nezabýval místem, kde se celá povídka odehrává. Asi není v celkovém kontextu důležité, ale pojďme se na něj přesto podívat blíže.
Thammühl am See
Kafka píše v originále o městečku Thamühl. Tak se mu převážně říkalo před válkou (někdy se psalo se dvěma m, někdy s jedním). Po roce 1945 a v letech následujících se proslavilo pod svým českým jménem Staré Splavy. Dodnes je to vyhlášené letovisko u Máchova jezera. Před válkou se sem sjížděla pražská honorace, a nejen ona. Poměrně krátká vzdálenost od hlavního města, dobré silniční a železniční spojení a písčité břehy jezera z něj udělaly místo, kterému se svého času bez nadsázky říkalo Česká Riviéra. Jak nedaleké Doksy, tehdy známé jako Hirschberg, tak Staré Splavy (dodnes tvoří spolu jeden městský celek) se těšily statutu lázeňského střediska a svá letní sídla zde ve dvacátých letech vybudovalo mnoho vážených rodin, velmi často židovských. Je třeba zdůraznit jednu věc – přesto, že by zdejší společnost vydala na nejeden minjan, tedy základ synagogálního sboru, ve Starých Splavech žádná synagoga nikdy nestála!
Jak to vše začalo
Jezero, které je vlastně rybníkem, nechal postavit Karel IV. Na Robečském potoce u Thámova Mlýna – odtud německé jméno (někdy se uvádí, že název vznikl zkomolením Damm-Mühle, tedy „mlýn u přehrady“) – nebo-li u starého splavu (odtud jméno české), vybudovali v roce 1366 jeho stavitelé, pod vedením Oldřicha Tisty z Libštějna mohutnou hráz, čímž uprostřed hustých borových lesů vznikla velká vodní plocha. Ještě v době, kdy romantickou krajinu kolem starobylého Bezdězu rád navštěvoval Karel Hynek Mácha, zabíralo jezero, kde se odehrává slavný Máj, daleko větší území, než je tomu dnes. Změna přišla až s vybudováním železnice, kterou postavilo konsorcium v čele se Vojtěchen Lannou a Moritzem Gröbem, židovským stavitelem pražské Grébovky, v roce 1867. Pro stavbu dráhy bylo třeba plochu rybníka zmenšit a snížit úroveň jeho hladiny, čímž se vynořily nádherné bílé písčité pláže, jak u Azurového pobřeží.
Lázeňští hosté se ve velkém začali k jezeru sjíždět již koncem 19. století. V Doksech byly vyhlášené slatinné koupele, místní hoteliéři používali k tomuto účelu rašelinu, které bylo a je v okolí vždy dost. Do Starých Splavů se výletníci vydávali jen zřídka, ostatně byl tu jen zájezdní hostinec pod hrází. To se ale brzy změnilo, a to především díky mnoha pražským židovským lékařům, kteří často posílali své pacienty na venkov a Thammühl am See doporučovali jakožto „zdravé místo“. V roce 1909 vyrostl na břehu jezera velký hrázděný dům, který nabízel letní bydlení, stejně jako několik původních statků na návsi a v jejím okolí. Vlak ale do té doby nedalekými kaňony a náspy jen projížděl. Teprve v roce 1911 vyrostla železniční stanice i ve Starých Splavech. Tím také začíná místní velký stavební rozmach.
Lázeňský vrch
Přítomnost židovských rodin je v Doksech a okolí zaznamenána již v pobělohorských dobách. V lesích u Bezdězu je dodnes lokalita, která se jmenuje Židovský vrch (dříve Judenberg). Celé panství patřilo Valdštějnům, a to po více jak tři století od doby, kdy je spravoval Albrecht z Valdštejna se svým židovským rádcem a společníkem Jakubem Baševim. Ve městě Židé bydleli na pravém břehu potoka, kterému se i podle toho říkalo Židovský, později na tzv. Malé Straně. Na přelomu století sem však mnozí přijíždějí již jen jako vážení lázeňští hosté, o čemž svědčí pečlivé zápisy v ubytovacích knihách.
Nejinak je tomu i ve Starých Splavech. Tady však mnozí začínají také stavět svá letní sídla. Stavební ruch je přerušen první světovou válkou, ale již ve dvacátých letech opět dosahuje nebývalého rozkvětu. Oblíbenou lokalitou je Lázeňský vrch. Původně se mu říkalo Schmiedeberg, tedy Kovářský vrch, a své vilky tu staví Bondyové, Mautnerovi, ve „městě“ pak Grossovi (mají tu koloniál), Beckerovi, majitelé honosného hotelu Passage přímo u vjezdu do obce, a mnozí další. Je příznačné, že podobu svých domů svěřují renomovaným židovským architektům. Několik domů, které se dostaly do učebnic architektury, zde zanechává Otto Fleischer, významně se zde ale realizují především bratři Karel a Otto Khonovi. Ti původně vystudovali pražskou německou techniku, Karel pak byl Gočárovým žákem na Akademii výtvarných umění. Jejich nejznámějším dílem je dlouhá uliční budova na Letné, které se dodnes říká Molochov. Funkcionalismus se projevil i v jejich menších dílech, například právě zde na Lázeňském vrchu, kde postavili tři budovy. Otto Khon také na stavbu vilky pro svou rodinu a stavbu vily Rindler v polovině dvacátých let osobně dohlížel. Na druhé straně ulice vznikala v té době vila Rut, penzion, který stavěla rodina Formanových z Čáslavi. Anna Formanová se tehdy s Otto Khonem sblížila a z tohoto vztahu se narodil dnes slavný režisér Miloš Forman, který dlouho neměl tušení o tom, kdo je jeho biologickýcm otcem…
Michelup a motocykl
Již jsme se zmínili, že do Starých Splavů se během léta sjížděla velmi zajímavá společnost. Je doloženo, že v letech 1932 a 1933 tu vždy celý srpen trávil na dovolené československý ministr spravedlnosti Alfréd Meissner, který později zemřel v Terezíně. Již víme, že tu byl Kafka, zavítal sem i Egon Erwin Kisch, Max Brod, Franz Werfel, ale také F. E. Kantor-Berg, známý jako Friedrich Torberg. Ve svých textech se o své návštěvě jezera přímo zmiňují, někdy tak lze z jejich líčení jen usuzovat. Jako například u Karla Poláčka. Podívejme se, jak v knížce Michelup a motocykl popisuje známou scenérii:
Klidné jezero, vklíněné mezi nevysoké, kuželovité pahorky, porostlé borovicemi. Nad hladinou s pronikavým pokřikem krouží elegantní rackové, věčně hladoví a v ustavičném shonu. Tento pokojný, utěšený obraz mohl by zdobiti obal švýcarské čokolády. Jest patrno, že zřídka kdy se vzruší hladina tohoto mírumilovného jezera; a ustavičně ukazuje tvář zářící pohodou, družností a jasnou myslí. Zato však pláž je naplněna pokřikem jako tržiště. V horkém písku válejí se bílá a tučná těla, připomínající moučné červy. Nohaté a opálené slečny provozují rytmiku. Kolem gramofonu sedí soukromí úředníci a zpívají s přístrojem šansony z německých filmů. Černooká a ušatá děcka pobíhají mezi ležícími těly a pokřikují: „Mutti! Pappi!“ Obchodníci sedí ve skládacích židlích, vyhřívají své křečové žíly na slunci a čtou s mračným, starostlivým výrazem noviny. Někdy sejmou skřipec a zahledí se vytřeštěně na jezero. Tehdy odhodí noviny a ozve se zoufalý, nervózní křik: „Gerti! Paß auf auf die Kinder! Um Gotteswillen, podívej se, co to dítě dělá … kolikrát jsem říkal, ať nelezou do té hloubky…“ Slunce stoupá výše a výše a ženy rozkládají mastné papíry, svolávají děti a podělují je krajícem chleba s máslem. Pláž se proměnila ve stovky žvýkajících čelistí; a sluneční paprsky hrají si s kousky staniolu, které se blyští v písku … Cestující zhotovil stan z plachtoviny. Sedí před stanem a účetní vzdychá: „Krásná, krásná krajina.“ Výrostek s černým chmýřím nad horním rtem rozpažil ruce a v půvabném oblouku vskočil z můstku do vody. Účetní vyskočil a vytřeštěně zíral, jak výrostek mohutnými rozmachy míří k ostrůvku uprostřed jezera. Zbledl a utíkal k vodě, lome rukama. Pobíhal podél břehu jako kvočna, které uplavala kachňata, a zoufale hulákal: „Zdenku! Zdenkúúú! Hned ať se vrátíš! Utopíš se! Ať jsi tady! Slyšíš? Já to nebudu dvakrát opakovat! Pro pánaboha, co ten hoch dělá …! Pane Kafko, poručte mu, ať se vrátí!“, dorážel na cestujícího. Cestující se smál. „Kdepak, tomu se nic nestane! Kdybychom my dva uměli tak
plavat jako ten chlapec, o jé! Je první mezi dorostenci plaveckého odboru Hagiboru, má rekord na vytrvalost a všechno…“
„Pane Kafko, já to nemůžu vidět, mně se dělá špatně, vždyť tady jde o život!“.
Karel Poláček nám také zanechal – s humorem sobě vlastním – seznam lázeňských hostů:
„Společnost je tam prvotřídní. Loni tam meškali Korecovi, Kantorovi, Košerákovi, Kominíkovi, Koralkovi, Neviklufovi, pan doktor Bišický s chotí, pan doktor Hasterlo s chotí, Sinkovi, Polákovi, Vohrzykovi, pan doktor Štědrý s chotí, Orenstein se svým bratrem, panem Orlickým, a Morgenstern se svým bratrem, panem Monterem …
Kráska a zvíře
Vraťme se ale k tomu, čím jsme začali. Jedním z častých návštěvníků byl tedy i Franz Kafka. Nevíme přesně, kdy se sem dostal poprvé, možná už v době studií, kdy chvíli pobýval v Liběchově. Povídka o synagoze ve Starých Splavech ale spadá do období, kdy se již léčil v sanatoriu v nedalekých Želízech, kam poprvé přijel v listopadu 1918. Do Želíz se pak několikrát vrátil na dlouhodobé léčebné a ozdravné pobyty a dokonce se tu, jak známo, seznámil a nakonec i zasnoubil s Julií Wohryzkovou. Možná že právě její otec byl předobrazem chrámového sluhy z citované povídky, protože byl skutečně šámesem v pražské vinohradské synagoze v Sázavské ulici (koncem války pak zničené americkým náletem). Slavný Dopis otci píše Kafka také v téhle době v Želízech. Není tedy vyloučeno, že se Kafka do Thamühlu vydává na romantický výlet i se svou hezkou a veselou snoubenkou Julií.
Kafka své zasnoubení s Julií nakonec, jak známo, zrušil. Nakolik to bylo kvůli vztahu s Milenou Jesenskou, přenechejme opět kafkologům. Ti by nám možná vysvětlili i závěr povídky:
Před mnoha lety, jak se vypráví, byl skutečně učiněn pokus zvíře vyhnat. Je dokonce možné, že je to pravda, je však daleko více pravděpodobné, že se jedná jen o smyšlené báchorky. Co ovšem doložit lze, je fakt, že se tehdy zkoumalo, zda je možné takové zvíře v sakrálním prostoru vůbec strpět z náboženského hlediska. Byla obstarána dobrozdání všemožných význačných rabínů, jejichž názory byly zkoumány. Většina byla pro vyhnání a znovuzasvěcení Božího domu, což ovšem bylo snadné nadekretovat z dálky. Ale ve skutečnosti zvíře vypudit je nemožné.
Co by tak Kafka asi říkal vypuzení nejprve Židů a posléze Němců z krásného, téměř sakrálního, romantického prostoru kolem Velkého jezera…. Někdy se k těmhle událostem válečným a poválečným vrátíme. Židovská historie téhle části bývalých Sudet totiž holokaustem neskončila. Naopak, mnohé rodiny, které přežily, se sem po roce 1945 opět začaly sjíždět a mnozí se tady z utrpěných traumat začali vzpamatovávat. V šedesátých letech se tu opět vytvořila společnost, která by vydala na nejeden minjan. Ale o tom skutečně až někdy příště.
Tomáš Kraus
Foto archiv autora