Soňa Kantor סאָניע קאַנטאָר

Z jidišového originálu Togbukh fun veverke (Białystok 1920; Warszawa 2010) טאָגבוך פֿון אַ וועווערקע přeložili Štěpán Balík, Marie Nováková a Lída Whiteside.

Konec jara

Mám radost, že už umím úplně sám skákat nahoru a dolů po zelených větvičkách našeho stromu. A také louskat oříšky, lovit mušky a velké červy! Už jen mlhavě si vzpomínám, jak jsem byl ještě nedávno slabý a bezradný.

Moje maminka mě a moji mladší sestřičku Ljubče nenechala nikdy samotné. Tatínek nám přinášel rozlousknuté ořechy a dával nám do tlamiček sladká jadérka. To už je ale dávno!

A teď se mi zdá, že už mohu přeskočit celičký svět. Ljubče je slabší než já, ještě sedí v hnízdě. Ale já už to v hnízdě vydržet nemůžu. Sluníčko svítí. Ptáčci zpívají. Tolik radosti a života kolem! Chtěl bych skákat po všech stromech, ale maminka mi nedovolí, abych chodil moc daleko od hnízda.

Měl bych vám teď také představit celou svoji rodinu. Tatínek s maminkou nás mají moc rádi. Když jsme byli ještě úplně maličcí, maminka nás myla jazýčkem a česala tlapičkami.

„Podívej se, táto, jaké máme krásné dětičky! Krásnější veverky svět ještě neviděl,“ říkávala často tátovi. Tatínek nás pozoroval a dmul se pýchou. Učil nás běhat po hladkém kmeni stromu, skákat z kmene na nejbližší větvičky, přeskakovat ze stromu na strom. Učil nás, jak máme chytat červíky, jak držet oříšek, jak ho rozlousknout a jak vyplivávat skořápky.

Bydlíme ve velkém parku, v dutince starého vysokého stromu. Táta s mámou postavili v nejvyšších větvích teplé hnízdečko. Máme měkkou postýlku z listí, větviček a mechu. Nad námi je malá stříška. Chrání nás před deštěm a větrem. Když svítí sluníčko, rád skotačím po stromech. Rodiče nám nedovolí, abychom sami skákali příliš daleko.

„Jste ještě malí a nešikovní. Mohla by vás chytit sova nebo kuna.“ Nechápu, jak by mě vůbec mohlo něco chytit. Sovu jsem už jednou viděl, ale to je přece starý slepý pták. Než se pohne, budu už daleko předaleko! Kunu jsem ještě neviděl. Tatínek říká, že kuna skáče stejně rychle jako my. To se mi nechce věřit. Myslím, že nás táta jenom straší. Nechce, abychom chodili příliš daleko.

Lovecká sezóna

Dnes jsem poprvé viděl člověka. Táta měl pravdu – člověk je obrovský. Seděl jsem vysoko ve větvích stromu a louskal oříšky. Ljubče seděla na větvičce pode mnou a dělala totéž.

„Víš, Zrzečku, že už mi rostou nové zoubky?“ zvolala radostně. Zuby se jí obrousily, protože, jak víme, je to velká mlsalka. Měla totiž strach, že už nebude moct louskat oříšky. Zaradoval jsem se. Hned jsem seskočil na větev, kde Ljubče seděla.

Najednou jsme uslyšeli šramot a těžké kroky. Koukli jsme se dolů skrze větve a nevím proč, ale strašně jsem se polekal. Oříšky mi popadaly na zem. Takové tvory jsme v našem starém zarostlém parku ještě neviděli. Sundali něco ze zad a přiložili to k rameni. Náhle se ozvala rána a ze stromu, nedaleko místa, kde jsme seděli, vyšlehl plamen.

„Uteč, Ljubče!“ vykřikl jsem na ni a skákal jsem po větvích pryč.

„To byli lidé, naši největší nepřátelé,“ řekla maminka, když jsem jí to všechno vypověděl. Teď už chápu, proč je člověk mnohem nebezpečnější než kuna.

Oříšky a semínka dozrávají

Léto už je pryč. Rozhlížím se po našem parku. Nepoznávám ho. Vůbec nikde se už nic nezelená. Ve větvích je vidět žlutá, červená a hnědá. A také hodně oříšků, žaludů a duběnek. To je život, jedna radost! Mlsat můžeme, jak se nám zachce. Pod každým lístečkem na každičkém stromě se skrývá oříšek. Když tam není oříšek, je tam šiška. Když tam není šiška, je tam žalud. Když tam není ani ten, jsou tam alespoň nějaká semínka, která přivál vítr. Táta říká, že bychom měli méně mlsat. Raději bychom si měli něco ukládat a nechat si to na horší časy, až už nebude možné najít ani jedno semínko.

Já to sice chápu, ale Ljubče je holt naše velká mlsalka! Ona to vůbec pochopit nechce. Včera však za svůj mlsný jazýček málem zaplatila životem.

Na chvilku se ochladilo a lilo a lilo, včera už ale bylo teplo a znovu vysvitlo slunce. Skákali jsme po stromech hlouběji a hlouběji do našeho parku. Až jsme se ocitli na neznámém místě daleko od domova. Náhle na mě Ljubče zavolala:

„Koukej, Zrzečku, tamhle v tom domku u okna sedí krásní mladí človíčci. Oni nás nevidí a něco tam dělají. Chtěla bych vědět, co tak můžou celý den dělat. Nechápu to, měli by přece skákat a louskat oříšky jako my!“

A jedním skokem se dostala ze stromu a odsud skočila na kaštan, který rostl vedle okna. Děti uslyšely šramot ve větvích. Zvedly oči a všimly si nás.

Měly tam nějakou hostinu. Potom vyšla holčička a vzala sladké mandle, rozhodila je na zem a sama se schovala pod strom.

„Ljubče, nechoď tam,“ zavolal jsem. „Pamatuj, budeš litovat!“

Ljubče je ale, jak už i vy víte, strašně mlsná, neposlechla mě a skočila dolů. Já za ní. Najednou nás přiklopil klobouček a holčička nás chytla. Já jsem ji ale tak škrábal a kousal do prstu, až bratrův klobouček upustila a utekla s pláčem domů.

„To všechno kvůli tobě, ty mlsoune!“ zakřičel jsem už na stromě.

„A ty snad nejsi mlsoun?! Copak jsi nešel se mnou?“ Zastyděl jsem se a dal jí za pravdu.

„Měl jsem o tebe strach!“ odpověděl jsem.

„Jasně, to známe.“

Určitě bychom se hádali ještě dlouho, nebýt našich rodičů, kteří udělali naší hádce přítrž.

Ptáci odlétají do teplých krajin

V parku se ochladilo. Přichází zima, žluté listí se snáší k zemi. Všichni ptáčkové se shromažďují do velkých hejn a odlétají od nás pryč.

„Kampak letí?“ zeptal jsem se taťky.

„Je jim zima, chlapče, není tu pro ně dost tepla ani světla! Odlétají do teplých krajů, kde svítí sluníčko.“

„A my? Proč my se nestěhujeme do teplých krajů?“

„My tady ty těžké časy přečkáme.“

Dneska přišel na návštěvu náš strýček, který bydlí v lese.

Maminka si nás k sobě přivolala: „Milé děti,“ řekla, „léto je pryč. Přijdou těžké časy, už nebudou žádné oříšky ani semínka. Musíme si připravit zásoby na celou zimu, abychom netrpěli hladem a nouzí. Strýček nám radí, abychom se přestěhovali do lesa. Les je totiž větší než park. Už nám tam i našel teplé suché doupátko. Přišel čas, abychom si navzájem pomohli se sháněním jídla. Musíte míň mlsat a místo toho všechno nosit do našich skrýší. Ljubče, nevrť se chvilku! Poslouchej, co ti říkám, ty nenasyto! Když teď budeš mlsat, budeš v zimě hladovět!“

Slíbili jsme mamince, že jí s těmi náročnými přípravami pomůžeme.

Dny plné starostí a dřiny

Začaly nám dny plné dřiny a těžké práce. Běháme celý den sem a tam, sbíráme žaludy, šišky, oříšky, roznášíme si to všechno po celém lese. Docela by mě zajímalo, jak si zapamatujeme, kam jsme si to všechno schovali. Tatínek říká, že musíme připravit pár malinkatých skrýší, pravděpodobně ví lépe, kam ty zásoby uložit. V lese je docela veselo. Už tu bydlí celá naše rodina a našli jsme si i nové kamarády a kamarádky.

Začalo sněžit

Od té doby, co jsme si nadělali zásoby, už uplynulo pár dnů. Celý čas jsme leželi schouleni v hnízdě. Ani se nám z něho nechtělo vytáhnout paty. Bez ustání pršelo.

Včera napadl první sníh. Sypal se celý den a přikryl celou zemi a všechny stromy bílou peřinou. Hned jsem vyskočil z hnízda. Slunce svítilo a odráželo se od vloček, které se leskly jako brilianty.

Vyhledal jsem své zdejší kamarádky. Zvláště jedna z nich se mi moc líbí. Ljubče je sice hezká, ale moje kamarádka je ještě hezčí.

„Hezký pár,“ říká o nás naše rodina, když skáčeme bok po boku a hledáme semínka rostlin.

Silné mrazy

Udeřily silné mrazy. Les je tichý a bílý. Sní své zimní sny, opuštěný ale není. Rád tancuju po praskajících větvičkách. Běhám po zemi a prohlížím si vlastní stopy ve sněhu. Tu proběhne srna, tu prohopká šedý zajíc. Posadí se, nastaví uši a odhopká zase dál. Jednou přiletěl černý havran. Je teď také nějaký světlejší.

Včera do lesa přišli lidé. Byli teple oblečeni. Na hlavě měli vysoké klobouky a na rukou rukavice.

Ani mně není zima. Na zimu mám nový kožíšek, hustší a tmavší. Zůstal jsem v hnízdě a vykukoval ven. Lidé si označili spoustu mladých smrčků a boroviček a zase zmizeli.

Dnes přišli opět se sekerami a pytli a všechny ty mladé smrčky a borovičky pokáceli. Škoda malých, mladých stromečků.

Konec zimy

Celé týdny nevylézáme z hnízda. Ležíme schouleni do klubíčka a celé dni spíme. Čas od času, když nám hodně vyhládne, vyběhneme k našim skrýším něco sníst. Mně už je ale smutno. Točí se mi hlava z toho všudypřítomného bíla. Stýská se mi po sluníčku, po zelené svěží trávě, po oříškách a kaštanech.

První sluneční paprsky

Už se chystám přestěhovat do našeho starého parku. Moje kamarádka půjde se mnou. Brzy se oteplí. Sníh taje, ze stromů kape. Kytičky se probouzejí, náš malý potůček zurčí. Ptáčci se vracejí z teplých krajin, vzduch je naplněn jejich zpěvem a trylky. Chtěl bych se také toulat jako oni. Říká se, že na jihu nejsou vůbec žádné veverky. Ptal jsem se na to kukačky. „Ku-ku-kuk,“ odpověděla, „ani ťuk.“

To snad ani není možné!

Vše se probouzí a kvete

Už dva týdny jsme opět v našem milovaném parku. Znovu tu objevuju každou pěšinku, každičké zákoutí a mám z toho radost. Už začaly rozkvétat květiny. Vzduch v našem parku voní po zvonečkách, liliích a fialkách. Zlatavé včeličky sedají na každý květ a sosají nektar. Ptáčci snáší vejce do hnízd. Už nebydlím s rodiči, postavil jsem si hnízdo na vysokém stromě. Ljubče už má také přítele. Nebydlí od nás daleko. Vídáme se několikrát denně.

Jsem teď pořád v jednom kole. Brzy ze mě bude tatínek.

---

Z jidiš originálu Togbukh fun veverke (Białystok 1920; Warszawa 2010) přeložili Štěpán Balík, Marie Nováková a Lída Whiteside. Ilustrace Rebeka Zaorálková
Jedná se o redakčně krácený výběr z překladu připravované knížky, některé pasáže byly vypuštěny.