V Jeruzalémě žiju již šest let a málokteré místo pro mě má takové kouzlo jako údolí Hinnom, hebrejsky Gej ben Hinnom – Údolí syna Hinomova, z nějž vychází obecný výraz pro peklo gehenom v hebrejštině nebo al džahannam v arabštině. Předobraz pekla vznikl zřejmě podle archeologicky nepotvrzených zpráv, že zde pohané obětovali své prvorozené děti bohu Molochovi v ohni za ohlušujícího zvuku bubnů, který měl přehlušit pláč novorozeňat a jejich matek. Jestli se budete klanět Molochovi, skončíte v Gehennomu! Hospodin se zřejmě vedle Molocha jevil milosrdněji. Všechno je relativní. Údolí leží opravdu na hranici světů. Z jejího ústředního bodu Chakel Dama, Jidášova hrobu je vidět na hradby starého města, Kfar Silwan – jádro východního Jeruzaléma, klášterní zahradu s hrobem Oscara Schindlera, západně pak kulturní centrum s Českým domem. Ačkoliv údolím vede turistická stezka s modrou značkou, turista sem nepáchne. Údolí je silnicí rozděleno na západní zkrocenou a východní divočejší část. Pastevci z východního Jeruzaléma chodí pást ovce až pod kulturní centrum, arabské rodiny tu pořádají piknik vedle židovských, na skalách tu horolezci trénují, pod nimi ve skalních dutinách v míru vegetí alkáči a fetky, zjevně na opiátech, takže jsou většinou klidní a neškodní. Každý si zde užívá svou chvilku uprostřed svatého města, ale jakoby mimo něj.
I já jsem jeden z tónů písní tohoto údolí. V době koronakrize to bylo jedno z mála míst, které se nezměnilo. Chodila jsem sem téměř denně. Vodím sem přátelé, kteří jsou unaveni ze zprofanovaných hlučných míst a přesto chtějí cítit esenci Jeruzaléma. Procházím jím také při cestách do Starého města nebo z něj. Jaffskou bránou tam, Lví bránou ven nebo obráceně jako Mesiáš. Procházím tu mezi olivovníky a fíkovníky, pozoruji jak se mění místní vegetace, pomáhá mi to na stesk po hlubokých lesích, modrých chrpách a pomněnkách. Dnes jdu od údolí Kidron, prohlížím si červené plody árona palestinského. Kolem mě prochází muž okolo padesátky, ptá se anglicky s arabským přízvukem, co tu dělám. Procházim, jdu domů. Snažim se vypadat přátelsky a nekonfliktně. Muž mě však za chvíli předejde a vysvětluje mi, že touhle cestou se jít nedá, je zavřená a ukazuje na bagr pár metrů přede mnou. Vidím, že je to nesmysl, kolem bagru se dá projít, chodim tu každej den a dnešek nebude výjimkou! On je ale překvapivě odhodlán mě nenechat projít. This is our land and the way is closed! Tohle je naše země a ta cesta je zavřená. Opakuju mu, že mě to nezajímá, adrenalin mi stoupá, hlavou mi probleskne Balrog a Gandalf. A všechny situace, kdy jsem bezdůvodně ustoupila. Vy snad věříte přísloví moudřejší ustoupí? Zkuste podle toho žít v Jeruzalémě a nedojdete ani domů z procházky, ať už od Židů nebo od Arabů. To je v tomhle případě úplně jedno. Co asi přeletělo hlavou jemu, že mi tak urputně brání přejít těch pár metrů k silnici, která dělí východní a západní část údolí? Ztělesňuji snad pro něj okupační armádu, která mu zabrala půdu? Já, se svými blond vlasy a baťůžkem na zádech? Bývala ta půda snad opravdu jeho rodiny a všechno, co mu teď zbývá je bránit neznámé cizince projít pár metrů po zarosté polní cestičce? Ani jeden z nás tenhle souboj Don Quixottů nehodlá vzdát. Já už toho mám totiž taky dost. Až příliš mě tvoji bratři a bratranci přesvědčovali o cestách, kterými sem jít nechtěla. Každé slovo a každý krok má symbolický význam, který propojuje minulost s budoucností. Musí to bejt? Nemůžu se prostě pár metrů vrátit a jít po silnici? Nemůžu! Už tu žiju moc dlouho a symboly mi už vlezly pod kůži příliš hluboko. Muž nemá zbraň a z toho přetlačování a přetahování vidím, že jednak nemá vážný úmysl mě zranit a nemá ani tolik síly, aby toho byl schopen. Že by mohl běžet rychleji než já, o tom vůbec nemůže být řeč. Beru do ruky klacek. Po pár minutách se mi podaří si s ním promávnout cestu, rozběhnout se po pěšině a projít kolem bagru jako každý den. Svého anděla jsem dnes přemohla. Stálo to za to?
Pavla Špinarová
Náhledový obrázek: Současná podoba údolí Hinnom, zde údajně stávala socha Baala, u které byly obětovány děti. Foto Wikipedie