V New Yorku žiji už třináct let. Mám šestiletého syna a jsme židovská rodina. Manžel je z Brooklynu. Oba se živíme jako fotografové na volné noze.

Byla jsem oslovena, abych napsala něco o protestech, které se i nadále každodenně konají ve všech státech USA. Za možnost o tom něco napsat jsem velice vděčná, zejména poté, co jsem viděla obálku časopisu Reflex, na které je vyobrazen černoch jako Adolf Hitler. Vtipné mi to nepřijde, chytré také ne. Připadá mi to jako největší urážka toho, co se tolik lidí moc snaží změnit, a zároveň jako neuvěřitelná urážka všech lidí, kteří nejsou bílou většinou.

Americký vs. český pohled

Jak jsem zjistila, v Česku se o amerických protestech moc nemluví, a když se mluví, ukazují se zejména oblíbené obrázky jako jsou rabování a hořící auta, případně jsem někde zahlédla rozčileného černocha nebo nějakého „strašného anarchistu“. 

V polovině května, tedy se začátkem protestů, měl můj synovec oslavu bar micva, která proběhla v karanténním režimu „social distancing“. Jeho rabínka slouží jako hlavní rabínka v největší a nejdéle působící kongregaci v Brooklynu. Nejen my jsme s nadšením tleskali, když svoji řeč zavedla na systémový rasismus v USA, a na to, proč nemůžeme a nesmíme mlčet k tomu, co se děje našim sousedům a kamarádům. 

Jako máma si nedovedu představit, co prožívá moje kamarádka, která má třináctiletého syna černocha. Kdykoliv jde její syn ven sám, tak se bojí, že se jí nevrátí, protože si někdo bude myslet, že je někde, kde nemá být (tzv. systémový rasismus je také o tom, že běloch může beztrestně zastřelit třeba kluka, který běží za dědou po skončení bohoslužby – prostě proto, že běžel…)  

Vražda George Floyda

25. května byl zabit 46letý George Floyd. Byl zavražděn policistou, který mu osm a půl minuty klečel na krku, za aktivní účasti dalších třech policistů. George Floyd prosil o pomoc, říkal, že nemůže dýchat, a přesto mu policista Derek Chauvin klečel na krku i poté, co George Floyd ztratil vědomí. To jsou fakta, která známe díky svědeckému nafilmování celé události.

Co celé události předcházelo, je klasickou ukázkou systematického rasismu, který je v americké společnosti tak velice zakořeněný. George Floyd si koupil krabičku cigaret falešnou dvaceti dolarovou bankovkou. Mimochodem, falešné bankovky jsou tu velice běžné. Pokud jste běloch, máte z toho vtipnou historku – pokud jste černoch, skončíte udušením pod kolenem policisty. Velice mladý zaměstnanec zavolal na George Floyda policii, George Floyd po zakoupení cigaret vyšel ven z obchodu a sedl do auta se svým kamarádem. Policisté přijeli, vytáhli George Floyda z auta a zbytek je vidět na videu (které jsem ještě neměla sílu vidět celé…).

Vraždou George Floyda začaly celoamerické protesty, které se i nadále každodenně konají ve všech státech USA. Proč se najednou zvedla tak ohromná vlna nepokojů? Protože vraždě George Floyda předcházela vražda Ahmauda Arberyho, mladého atleta, který si na konci února šel zaběhat ve své rodné Georgii. To se patrně nelíbilo bývalému policistovi a jeho synovi, a tak nasedli do auta a Ahmauda zastřelili. Případ se pak odkládal, protože bývalý policista byl bývalý policista, a tak byli otec a syn vzati do vazby až po dvouměsíčním nátlaku veřejnosti.

Vraždě Geroge Floyda předcházela také vražda Breonny Taylor, zdravotní sestry, která během pandemie koronaviru pracovala v nemocnici. Breonna Taylor byla zastřelena více než osmi kulkami při tzv. „no search warrant“ – domovní prohlídce bez soudního povolení. Policisté vtrhli do jejího bytu s podezřením na držení narkotik. V bytě se nic nenašlo, protože drogový dealer bydlel o 20 km dál na úplně jiné adrese. Procedura no search warrant se v Luisville zakázala. Ani jeden z policistů, nebyl dosud potrestán…

Moje setkání s rasismem

Náš život se skládá z takových nezapomenutelných střípků. Jedním z těch střípků pro mě bylo osobní setkání se systematickým rasismem. Jako každý imigrant, který dostane zelenou kartu jsem si i já musela znovu udělat od začátku řidičský průkaz (nabytím zelené karty ztratíte schopnost řídit, jedna z místních byrokratických Hlav XXII). Na hodině bezpečnosti nás bylo několik imigrantů s většinou osmnáctiletých amerických dětí. „Co uděláte, když vás zastaví policista?“ zeptal se jednou velice vážně instruktor. Chtěla jsem říct, že zažertuju, popřípadě odpovím, že tu pokutu chci bez účtenky. „Ruce na volant, ani se nehnout, nestáhnout okénko, dívat se přímo před sebe, za žádných okolností se nehýbat,“ zněla odpověď. Trochu se mi při tomhle popisu stáhnul žaludek. „Koho si myslíte, že ten policista zastřelí, když uděláte nějakou chybu?“ pokračoval instruktor, poté ukázal na mě a na černošského kluka sedícího vedle. Všichni se rozesmáli, jakože vtip to byl dobrý… Tenhle moment mi utkvěl v paměti, a i teď po třinácti letech si dokážu vybavit tu hrůzu, kterou ty americké děti braly s takovou samozřejmostí.

Další střípek segregace a rasismu.Před několika lety jsme byli navštívit kamarády, kteří se přestěhovali do malého města 30 minut cesty od Washington DC ve státě Virginia. To městečko bylo do roku 1965 segregované a nacházel se v něm venkovní bazén, který když se měl desegregovat, tak ho místní bělošská honorace raději vyhodila do vzduchu. Na náměstí toho městečka byl takový pěkný antik. Při vchodu do antiku si pak člověk mohl zakoupit nacistické memorabilie, včetně originální čepice SS. To jsou ty střípky, ze kterých se skládá mozaika rasismu v USA.

Na černošských životech záleží

V roce 2013 byl osvobozen vrah Trayvona Martina, který si krátil cestu přes ulici, kde nebydlel a v ruce v kapse držel krabičku lentilek. V reakci na to tři černošské ženy založily organizaci Black Lives Matter (Na černošských životech záleží). Pamatuji si, jak tehdy bylo na tuto organizaci pohlíženo jako na něco, co rychle zanikne. Nezaniklo. Myšlenka zastavení systematického rasismu se pozvolna rozšiřovala, a tak po vraždě George Floyda propukly protesty po všech státech USA. 

A co to rabováni? Tak oblíbená otázka českých médií. Ano, rabování tu proběhlo, ne nesouhlasím s ním, ale nesouhlasí s ním ani převážná většina protestujících. Tolik oblíbené a médii tolik probírané rabování je stejné, jako kdyby zahraniční média soustředila většinu pozornosti na rozbitou výlohu Aeroflotu v roce 1969 místo na invazi v srpnu 1968. 

Systematický rasismus v USA je prokázaný. Problémem Ameriky je to, že se nikdy pořádně nevyrovnala s dědictvím otroctví a segregace. 19. června je známý jako „Juneteenth“ – Den kdy bylo zrušeno otroctví. Letos je to první rok, kdy se to dozvídá i většinová společnost, včetně nás. Je to poprvé, co se tento den začíná slavit jako státní svátek, a mluví se i o federálním svátku. 

Je zajímavé vidět, jak moc je tu zakořeněný nejen rasismus, ale i antisemitismus. Rodina mého manžela nebyla v 90. letech vpuštěna do golfového klubu na Floridě s odůvodněním, že „by se tam necítila“. Takové bylo oficiální vysvětlení poté, co si přečetli příjmení a podívali se na rodinu mého manžela zblízka. Fakt, že jsou z New Yorku, už bylo jen jako poslední tečka. To je ta Amerika, o které se nemluví, antisemitismus a systémový rasismus.

Před týdnem proběhl pochod ortodoxní židovské komunity za podporu hnutí Black Lives Matter. Jedním z hesel, které se nesly protestem byl i citát Elieho Wiesela: „Opakem lásky není nenávist, nýbrž lhostejnost.“

A tak se snažíme vzdělávat i my našeho syna. Povídáme si o rasismu, který jsme chtěli nechat „až na potom“, na dobu kdy otevřeme i skříňku antisemitismu. Potom je teď. A tak pomalu učíme našeho čerstvě šestiletého kluka o tom, že ne všichni jsou hodní a někteří nemají rádi jeho kamarády a že titíž by stejně tak neměli rádi jeho. Při učení mého syna o rasismu a antisemitismu mám před očima onen obrázek Reflexu a je mi špatně. 1348 to je počet černochů zavražděných bezdůvodně policisty za jeden rok (pro srovnání – ve Velké Británii je to 13 lidí).

Žel nevím, zda vyšly nějaké knížky k americkému systémovému rasismu v češtině, ale všem, kdo by se chtěli o této problematice dozvědět více, doporučuji v angličtině rozhodně “White Fragility”, “Evicted” či “The New Jim Crow”.

Anna Rathkopf

Foto autorka