Tato opera patří k nejznámějším od Bedřicha Smetany, a přesto jsem ji viděl až nedávno. Tak jsem si mohl zařadit do děje tu nezapomenutelnou melodii: „Proč bychom se netěšili, když nám Pán Bůh zdraví dá?“. Děj je působivý, dokonce napínavý. Především psychohra Vaška, který od své milované Mařenky očekává, že mu bude důvěřovat, ať už brzo uslyší cokoliv. Ona uslyší, sice zaváhá ve své důvěře, ale nakonec se přesvědčí, že důvěřovat mohla celou dobu. Hodná Mařenka.

Ale co soudit o Olze? Operu Evžen Oněgin jsem viděl, na rozdíl od Prodané nevěsty, jenom na DVD. Po zasnoubení Olgy s Lenským se arogantní, znuděný Oněgin rozhodne s Olgou veřejně laškovat, i když ví, jak hluboce může zasáhnout Lenského, kterého dobře zná. Olga zneužívá situace. (Aby ukázala svou nezávislost? Aby se Lenskému za jeho oddanost pomstila?) Lenský to, co vzniknout nemělo, nezvládne. Než vyzve k souboji, vysloví (či vyzpívá) svoji bolest, že i navenek krásná žena může být ve vnitřku démon. Doba soubojů je naštěstí pryč, doba komplexních situací ne.

Potenciál „alef“ a Spinozova Etika

Náš posledně slavený svátek šavuot je svátek darování Tóry. Zde začíná diskuze, kterou vedli již talmudští rabíni, co všechno dar Tóry obsahoval (viz traktát Makot 23). K velkému překvapení nabízí místo kompletního seznamu micvot psané a ústní tóry, jak je chápán pozdější tradicí, spíše minimalistický přístup, který od dekalogu, deseti slov, sestupuje jen k prvnímu přikázání, jenom k prvnímu slovu, a pak dokonce jenom k prvnímu písmenu, kterým je alef. Alef však nemá žádnou výslovnost. Alef je otevřením úst k nasazení nějakého zvuku, který však nepřichází. Alef je potenciál všeho později vysloveného. Z této vznášející se mystické představy ještě neuskutečněného potenciálu můžeme skočit nohama zpět na zem a navrhnout, že alef je první písmeno slova etika. To pochází z řeckého ethos, mrav.

Když na chvilku vypneme náš chanukový modus, vyrovnáme se s tím, že i synagoga a afikoman jsou pro nás významná řecká slova. Podobné slovo morálka pochází z latinského moralis, mravnost. Jaký je rozdíl mezi etikou a morálkou? Jako mezi charakterem a chováním, jako mezi plody stromu a jeho zásobováním živinami.

Etika je i název asi nejvýznamnějšího díla, ve kterém Baruch Spinoza (1632–1677) představuje systematicky a přehledně svou filozofii, což málokterý myslitel provedl. Třetí z pěti částí Etiky hovoří o původu a povaze afektů. Ke konci tohoto pojednání čteme: „Od chtíče, jeho opaku, žádostivosti (cupiditatis) a pak také od každého afektu, které jsou od těchto odvozeny – jako láska, nenávist, naděje, bázeň atd. – existuje tolik různých druhů, jako je druhů objektů, které je vyvolávají. Kromě chtíče a žádostivosti, které jsou utrpením, existují ještě jiné afekty chtíče a žádostivosti, které se na nás vztahují, pokud jsme činní. Mezi všemi afekty, které se na ducha, pokud je činný, vztahují, neexistují žádné jiné jako ty, které se vztahují na chtíč nebo žádostivost.“ (poučka 56–59) Každou ze svých pouček Spinoza důkladně dokazuje. Ve čtvrté části rozebírá otroctví člověka a sílu afektů: „Pravé poznání dobrého a špatného, pokud jím je, nemůže žádný afekt omezit, jenom pak, jestli je za afekt považováno. Žádostivost, která pochází z pravého poznání dobra a zla, z afektů, které nás přepadávají, může být omezena nebo uhašena.“ (poučka 8 a 15). To byla ukázka obecné a jemné filozofie Spinozy, do které ponořit se vyžaduje čas a klid.

Chasidský zástupce rabi Levi Jicchak mluví tacheles: „Kdo podvádí partnera, od toho se dá očekávat, že podvádí i Boha.“ Diplomatičtěji to vyjadřuje rabín Leo Baeck (1873–1956), velká autorita progresivního židovství před i po šoa: „To skryté, svaté, zasahuje do manželského tak hluboce, že tuto oblast nesmíme přenechat profánnímu.“

Sedmá část dekalogu a jeho exegeze

K etice a morálce Prodané nevěsty nebo Evžena Oněgina patří v dekalogu imperativní zákaz lo tin´af. Hebrejské sloveso lin´of (nun-alef-mem, tedy nezvučné, skoro mystické alef v zajetí dunivých N a M) znamená cizoložit. Vzdálenost tohoto archaického slova svádí k ignorování podstatného obsahu. Němčina ho překládá jako „zlomit manželství, Ehe brechen“, angličtina jako „adultery“, kde zaznívá sloveso „adulterate“, znehodnotit, pančovat. Mnoho otázek však vyvstává, především: Kdo a kdy přestupuje přikázání lo tin´af? Nejenom ve starém Římě, ale i v předválečné industriální společnosti byl „úskok“ muže beztrestný nebo tolerovaný. V tom se také udál egalitární aspekt (nemohu říct naštěstí, protože oba případy jsou jen naneštěstí).

Doba se vyvíjí, a tak vznikají nové formy soužití. Jak by nebylo dříve myslitelné, aby dva lidé spolu žili ještě před svatbou, tak je dnes skoro nemyslitelné, aby dva lidé měli svatbu, když předtím již nějakou dobu spolu nežili. Proto je potřeba přehodnotit přikázání lo tin´af od „nebudeš cizoložit“ k „nebudeš lámat výlučný vztah, ve kterém se právě nacházíš“. Tedy i bez svatby. V každé situaci je potřeba uznávat vysokou hodnotu vzájemné důvěry vztahu, který je z obou stran vážně sdílen, i když není institucionalizovaný právem světským nebo náboženským. Elementární degradace existujícího vztahu se nemůže pokrytecky vymlouvat na formální autoritu před státem nebo náboženskou tradicí. O to víc, kol va-chomer, když o institucionalizovaný vztah jde.

Raši v parašat Jitro u přikázání lo tin´af (Exodus 20,13) překvapivě cituje verš z parašat Kedošim (Leviticus 20,10), který pro oba, kteří toto přikázání přestoupí, zmiňuje trest smrti. Raši však ví, že se talmud snaží jakémukoliv trestu smrti zamezit vytvořením podmínek, jejichž nevyplnění pak vykonání trestu znemožňuje. V těchto omezeních však talmud žije v zajetí své doby, například ve výkladu velmi pobouřlivého verše z parašat Emor (Leviticus 21,9), kdy má být dcera kohena, pokud se prostituuje, spálena v ohni. Talmud však „znemožňuje“ tento trest tvrzením, že jde o dceru kohena jenom tehdy, když už měla chupa.

Talmudští rabíni si bohužel nedokázali představit společnost 21. století. Všechny historicky podmíněné okolnosti, třeba psány i v Tóře, můžeme odfiltrovat. Stejně jako souboj Lenského a Oněgina, který ve své době byl lepší než předchozí tresty smrti. Oba jevy by měly být otázkou minulosti, v žádném případě však intuitivní náhled na hodnotný vztah, ať už v manželství nebo v jiném výlučném svazku, kdy není možné ignorovat jeho nalomení. Toto ignorování dává za pravdu všem, kteří poukazují na neúčinnost náboženství, které jako voda protéká mezi prsty, aniž by se dalo cokoliv uchopit.

Vliv biologie?

Ve výzkumu popsaném v časopise Journal of Sex Research byli respondenti vyzváni, aby uvedli nejdůležitější důvody, proč by člověk neměl být svému protějšku nevěrný. Zhruba 400 lidí ve věku od 24 do 60 let uvedlo jako hlavní čtyři důvody morálku, vliv na společné potomky, strach z osamocení a dopady na širší okolí páru (tedy rodinu a přátele). Je zajímavé, že nábožensky založení účastníci uváděli morálku a ohled na ostatní lidi, nevěřící respondenti pak strach ze samoty. Vedle výzkumu psychologického existuje i biologický, který začíná u Microtus ochrogaster, druhu myši, která žije v prérii Severní Ameriky. Na rozdíl od jiných hlodavců žije párek tohoto druhu spolu důsledně v monogamním svazku a spolu vychovává potomky, aniž by „zahýbal“ s ostatními myškami. Tato jedinečná vlastnost v říši hlodavců byla prozkoumána. Způsobují to dva hormony, oxytocin a vazopresin, které byly již dříve známé v jiném fyziologickém kontextu.

Za dob mých studií biochemie byl oxytocin uváděn v souvislosti s kojením, vazopresin s ledvinami. Nyní se stal z prvního hormon důvěry a lásky, z druhého hormon empatie a intimních vazeb. Jedna australská studie zjistila zvýšenou tendenci k nevěře v případě lidí, jež měli specifické typy genů oxytocinu a vazopresinu. Genetika, která vede k „cizoložství“?  Pokud ano, pak jen z určitého procenta a s pravidlem „explanation, no expiation“, osvětlení není omluvení. Lidská vůle a síla vůle jako jedna z nejvýznamnějších životních hybných sil je naše zkušenost i bez textů Schopenhauera.

Mladá žena potřebuje radu od rabína, protože oba, jak Jankele, tak Josele, jsou do ní zamilováni. „Rabi, kdo bude ten šťastný muž? Kdo si mě vezme?“ Rabi se zamyslí a pronese: „Josele si tě vezme. A Jankele bude ten šťastný.“ Teď se jistě všichni smějeme. Židovská tradice používá destruktivní humor na mnohé hodnoty (kašrut, šabat, manželství atd.), které mají přetrvat. Když dva lidé vlastními podpisy stvrdili skrze ketubu vzájemnou úctu a otevřenost na jejich cestě životem, a také společné sdílení radosti i tísně, pak je to opravdu „big deal“, pokud dojde k nevěře. Jestli dva nemohou spolu nadále žít, měl by se komunikovat rozvod, ne praktikovat nevěra. Talmud sice cituje proroka Malachiáše (2,16): Neboť nenávidí (ki sane) Hospodin, Bůh Izraele, rozvod (šalach). … Chraňte tedy svého ducha (ve-nišmartem beruchachem) a nebuďte nevěrní (ve-lo tivgodu)“. Ale hned nato zmiňuje rozvod jako skutečnost, i když rabi Elazar maluje poetický obraz oltáře v chrámu, který v případě rozvodu prolévá slzy (viz traktát Gitin 90b).

Rozvod, get, je v židovství možný, dokonce běžný a jasně stanovený. Třeba to příště vyjde lépe. Nebo přespříště Errare humanum est. Otevřenost a transparence na jedné straně, podvádění a zalhávání na straně druhé. Je problematické rozhodnout, co je etika a morálka?

Stoa a etika

Důležitost morálního chování je zřejmá již u stoické filozofie, která tiše ovlivnila i židovské myslitele, nejenom zmíněného Spinozu (17. století), ale i Viktora Frankla (1905–1997), který přežil šoa a později založil logoterapii. Pro stoa, jak se stoická filozofie zkráceně nazývá, je dobrý život ten, který je morálně zodpovědným. Seneca (zemřel tragicky roku 65), jeden z nejčtenějších představitelů stoa, píše O šťastném životě (De vita beata): „Šťastný (beatus) je ten, kdo nemá ani žádostivost ani strach (qui ne cupit nec timet), a to díky rozumu (ratio). … Bez duševního zdraví (sanitas) nemůže být nikdo šťastný, a nikdo není duševně zdravý (sanus), kdo usiluje o škodlivé místo nejlepšího (optimus). … Požitek (voluptas) vyhasne, jakmile dosáhne svého vrcholu. Nemá žádný další prostor, proto přináší nasycení … Ptáš se, co ze ctnosti mám? Ji samu. Ona sama je její vlastní cenou. Je to snad málo velkolepé (magnum)? … Ve ctnosti spočívá pravé štěstí (felicitas). Co ti radí tato ctnost? …. aby ses postavil neotřesitelně proti zlému (contra malum) a pro dobré (ex bono) a tak se připodobňoval Bohu (deum effingas). … Dobrý charakter je jedinou zárukou trvalého a bezstarostného štěstí.“

Samozřejmě, že Seneca není příkladem monoteistického myšlení, přesto překvapuje paralelními myšlenkami, které najdeme v židovské tradici (například tora lišma – studium tradice kvůli ní samé, nebo be-celem Elokim – k obrazu Boha). Také vidíme, že jeden ze základních výrazů stoa je ctnost (latinsky virtus, anglicky virtue, francouzky vertu). Hebrejský výraz mida je základem hnutí musar, etického myšlení, které se rozvíji v 19. století na Litvě. Útlá knížka „Chešbon ha-nefeš“, kterou napsal ještě v napoleonské době rabi Levin, obsahuje 13 midot, ctností. Kniha „Every day, holy day“, jich má dvakrát tolik. Vydal ji v angličtině Alan Morinis v roce 2010 s podtitulem „365 dní nauky a cvičení židovské tradice musar“.

Etický život není lehká záležitost, ale jako všechno hodnotné (výuka, výživa, výchova atd.) vyžaduje pravidelné úsilí. Etické úvahy jsou také nelehké. Stejně jako o nich psát. To začíná medicínskou etikou tématy jako kmenové buňky či klonování a končí osobní etikou lo tin´af. V časopise Archives of Sexual Behavior byla publikovaná studie 500 dospělých. Výzkum získal data o zkušenostech s nevěrou a ukázal, že ti, kteří se nevěry dopustili, měli třikrát větší šanci nevěru pakovat v dalším vztahu. Avera goreret avera. Jeden přestupek za sebou táhne další přestupek. Očekávaným výsledkem židovské etiky nebo cílem její morálky je však opak, kterým je první část tohoto významného verše naší tradice: micva goreret micva.

rabín Tomáš Kučera