František Bányai je předsedou Pražské židovské obce, sbírá staré pohlednice s židovskou tématikou, koordinuje pokládání Stolperstainů v ČR a založil sdružení Spolek pro pomoc seniorům dotčených holocaustem. Jedná se o první rozhovor ze série rozhovorů se zajímavými osobnostmi české a moravské židovské komunity.

Kolik má PŽO členů a jak se během 10 let změnilo složení, tedy pokud nějak?

Pokud se nepletu máme kolem patnácti set členů a průměrný věk je kolem 50 let. Máme dva druhy členství. Standardní členství podle ortodoxní halachy, tedy maminka musí být židovka nebo zájemci musí podstoupit ortodoxní konverzi. Pak máme ještě mimořádný status, a to je pro osoby, které mají právo návratu tedy aspoň jednoho prarodiče žida podle ortodoxní halachy. Plnoprávní členové mají právo volit a být voleni a mimořádní členové mají nárok na všechny benefity členství, ale nemohou být voleni a hlasovat. V roce 2003 se diskutovalo o stanovách a podle ortodoxní halachy nemůže nežid rozhodovat o židovi. Mimořádní členové, ale mohou být v dozorčích radách, být ve všech spolcích, mít výhodnější ceny lístků na obědy nebo využívat sociálních služeb a dalších věcí. Mimořádných členů je kolem tří set.

Zapisují dnes lidé i děti jako členy PŽO?

Docela často členové zapisují i děti, především z důvodů jako je dotace na školku a podobně. Je hodně lidí, kteří ke komunitě měli daleko a nyní se k ní dostávají právě přes děti. Velmi často už rodiče nebo prarodiče neměli s židovskou komunitou během 40 let komunismu žádný kontakt, nikdo je k tomu nevedl a když už mohli, do jisté míry se báli, protože náboženství nikoho nelákalo. Škola a školka umožňuje dětem v tom přirozeně vyrůstat. Slaví židovské svátky, pro děti je to přirozené a také rodiče mají díky tomu možnost návratu k tradicím.

Děti už na tom díky škole budou lépe, než jsme byli my. Jen výjimečně rodiče něco dodržovali, většinou jsme o ničem nevěděli. Často jsme to zjistili až v pozdním věku, že by se dodržovali svátky nebo pravidla kašrutu, to už vůbec ne. O mnoha věcech se nemluvilo. Tabu byl holocaust, tabu byl Izrael. Rodiče se báli, aby se dítě „neprokeclo“ ve škole. Rodiče mojí generace měli často ještě vzdělání německé nebo maďarské a tam kontinuita vůbec nebyla a také nebylo dobré to moc zmiňovat.

Nastává tedy příliv lidí z třetí nebo i čtvrté generace?

Ano, jsou to lidé, kteří aspoň něco už vědí. Předchozí generace byly hodně zatíženy autocenzurou. Když už bylo po roce 1989 možné se zapojit, byl pak vstup do komunity těžký, když k tomu nemáte nějaké výchovné a kulturní vztahy. Potenciální nový člen si většinou vzpomene, že babička byla v koncentráku a dál neví skoro nic. S tím se často setkávám. Lidé řeknou, že vědí, že babička byla v koncentráku a nikdy o tom nemluvila, ale víc netuší.

Když se tedy chce nový člen (nebo i mimořádný člen) zaregistrovat, jak to probíhá? Pomůže mi někdo se pak zařadit do komunity?

Kdo chce vstoupit do PŽO musí najít příslušné dokumenty. Buď byli rodiče členy židovské obce, to je lehčí nebo najít jiné dokumenty dokazující židovský původ (rodné listy s vyznačením náboženství, zápisy z židovské matriky a podobně). To je ale věc rabinátu. Pak už zapojení do komunity je na každém samostatně. Někdo začne nejdřív chodit do synagogy. Jiný začne chodit na přednášky do Židovského muzea nebo přímo sem na obec. Trvá to nějakou dobu, než se nový člen zapojí do sociálně kulturního života. Dveře jsou otevřené, ale každý se musí zapojit sám. Není to jako to bývalo někde u svazáků, teď z tebe uděláme platného člena. U někoho je to návrat k náboženství, u někoho zájem o historii, to je různé.

Přes děti je to tedy lehčí.

Určitě. A pro děti samotné to bude lehčí. Je to generace, pro kterou už nejsou ty věci neznámé. Vědí, že do synagogy nejdu, to je nuda, ale vědí o ní. Pak už záleží, zda se dostanou časem do prostředí, kde budou chtít více nebo méně nebo nic nebo až moc.

Jaké aktivity sociální, kulturní a další ŽOP nabízí? A o co je mezi členy největší zájem?

Teď se samozřejmě tři měsíce nic nekonalo, ale jinak je program zaměřen především na starší generaci. Nabízíme různé přednášky a sociální programy. Někteří nám vyčítají, že je málo programů, které by přitáhli mladé lidi. Myslím, že lidi mají dělat, co je baví a organizovat něco seshora podle mě moc nefunguje. Nejdřív přijde patnáct lidí a později nikdo. Funguje také řada spolků. Je tady taneční spolek Besamim, existuje šachový kroužek, spolek Chinuch zajišťuje programy pro děti o svátcích, je tady už tradiční dětské divadlo Fajgele, které vede Vida Neuwirthová. Kdo se ale o něco zajímá, může tady najít hodně zajímavých aktivit a zapojit se. Škola pořádá pravidelně šabatony pro děti a rodiče i mimo školu, rabinát organizuje různé akce.

Jaký je přesně vztah PŽO a Lauderových škol? Je to jediná židovská škola a školka v republice, má nějaké propojení s mimopražskými obcemi?

Škola nabízí e-learningové programy dálkové výuky pro děti z regionů (hebrejština, židovská výchova, kurzy pro dospělé). Pražská židovská obec je zřizovatelem školy. Škola začínala s jednou třídou, pak třídy přibývaly a je to vlastně realizovaný sen pana rabína Sidona. Přestavbu budovy bývalého sirotčince v Belgické ulici financoval pan Lauder, stejně jako poslední dostavbu, která se nyní dokončila. Škola je registrovaná jako standardní církevní škola, tudíž dostává příspěvky od státu, které pokryjí část nákladů. Máme malé třídy kolem 20 dětí a finanční náročnost je velká. Nyní máme kompletní školku, základní školu a osmileté gymnázium. Ve škole i školce je celkem kolem 350 dětí.

Když teď probíhala dostavba, měli jsme několik tříd i tady na obci. A hned vypadalo všechno úplně jinak. Komunita byla spojena se školou a tvořila jeden celek. V zahraničí mají často výhodu, že škola je vedle židovské obce nebo přímo v budově. U nás to působí jako dvě komunity. Někteří členové obce si ani neuvědomují, že máme školu a někteří ze školy skoro nikdy nedojdou na obec. To je škoda, ale různé akce se snaží obec a školu propojovat.

Jaké jsou vztahy s Federací židovských obcí?

Federace tady sídlí a funguje dobře. Je to náš zřizovatel a my do ní volíme své zástupce jako ostatní obce. Federace zastřešuje všechny obce a musí řešit jejich problémy. Každodenní život si řeší obce samostatně. Pokud bychom třeba zkrachovali, Federace musí hradit část dluhů, například. Má odpovědnost za některé věci. Federace zajišťuje distribuci prostředků od státu například. Stejně tak časopis Roš Chodeš je časopisem Federace a někdo ho odebírá, někdo ne a čte si ho třeba tady na obci. Roš Chodeš informuje o tom, co se u nás děje, ale jinak na něj nemáme žádný vliv a ani k tomu není důvod.

K vašim aktivitám také patří organizace pokládání Stolpersteinů. Můžete k tomu něco bližšího říct?

Nesnáším, když něco nefunguje. Před tím se o Stolpersteiny starala dobře Unie židovské mládeže, ti to tady rozjeli, v Praze bylo asi 250 kamenů, ale byly i mimo Prahu. Pak vznikl trochu chaos, protože se začali dělat kameny i jinde a nejsou od autora projektu pana Guntera Demniga, což se mu pochopitelně nelíbí, protože je to vlastně zneužití jeho myšlenky. A v tom s ním souhlasím, všem zájemcům doporučuji jenom skutečné Stolpersteiny od pana Demniga z Německa. Ročně vyrábí tisíce kamenů a každé dva měsíce je rozváží do nějakých zemí. Jednou ročně jezdí do České republiky a má limitovaný počet kamenů, které zvládne ručně vyrobit. Teď mám poptávku asi na stovku kamenů. A to je už skoro naplněná kapacita, končím pomalu poptávku na rok 2022. Nejtěžší je komunikace se zadavateli, právě kvůli dlouhé čekací době. Někdo to vzdá, někdo vezme ty nepravé „kameny zmizelých“ a já mu vynadám. Lidé často chtějí na kameny dávat příliš mnoho informací a já jim vysvětluji, že to má danou formu. Všechny údaje na kamenech ověřujeme, protože lidé mají mnohdy jen základní informace a nevědí, kde přesně oběť zahynula, někdy neznají ani přesné jméno, ale jen rodinnou přezdívku jako „teta Arči“. Často se plete německá a česká verze jmen.

Snažíme se, aby kameny byly umístěny před domy, ve kterých lidé naposledy žili dobrovolně, nikoli kam byli nuceně sestěhováni, což jsou často adresy uváděné jako poslední před transportem, ale to nebyl skutečný „domov“ těchto lidí. 

Mají o kameny zájem víc lidé z České republiky nebo příbuzní obětí ze zahraničí?

To je tak půl napůl. Kameny nejsou určené jen pro židovské oběti. Úplně první kámen byl pro romskou oběť. I v Praze máme kameny lidí, kteří byli popraveni gestapem, ale s židovstvím nemají nic společného. Někdy kameny neobjednávají příbuzní, ale třeba instituce, jako například ambasády, jejichž dnešní residence měly mnohdy židovské majitele a obyvatele. Také si někdy vzpomenou bývalí sousedé. Měli jsme tu paní, která jako dítě chodila ráda k bezdětným židovským sousedům, zahynuli a ona jim nechala vyrobit kameny. Kameny jsou připomínkou konkrétních lidí na konkrétních místech a holokaust tak není vnímán přes anonymní miliony obětí. Každý si může představit, jaká to byla hrůza. Tady ten člověk bydlel, byl to lékař nebo advokát nebo obchodník nebo cokoliv a najednou se mu změnil celý život. Nejdřív ho o všechno obrali a pak ho posadili do nějakého transportu.

A nyní k otázce náboženské. Jaké jsou vztahy s rabinátem a jak vnímá Pražská židovská obec přítomnost Bejt Simcha?

Obec má jasně dané stanovy a těch se musíme držet. Rabinát má pod sebou věci týkající se náboženského kultu, tedy synagogy a hřbitovy. Jestli může mít například Bejt Simcha náboženský obřad v synagoze, musí tedy vždy rozhodnout rabinát. Vycházíme spolu velice dobře, toto respektujeme. Pokud by to náboženství nebylo, tak se můžeme odkazovat jen k holokaustu nebo ke Kafkovi. Kdyby náboženství zmizelo, budeme jen nějaký kulturní spolek a ty vznikají a zase zanikají. S tradicí a náboženstvím máme šanci, že aspoň nějaký standard zůstane zachován.

Každá obec si může vybrat, zda bude ortodoxní, reformní či jiná?

Ano, to si lze vybrat, ale plynou z toho různé důsledky pro členy. V Čechách nám to nemusí nijak vadit. Když máte svatbu, děti a podle některého rytu vám to třeba v zahraničí neuznají. Syn bude náhle jako nemanželský, svatba neplatná. Může to působit různé komplikace. Když se moje neteř vystěhovala do Izraele, musela velice složitě dokazovat, že je židovka. Fotili se rodinné náhrobky a hledali nejrůznější dokumenty, tady s tím žádný problém nebyl a v Izraeli ano. Stejně tak uznávání různých typů konverzí je komplikované. Pokud jsem sekulární a nechci myslet na generace dopředu, není problém.

Pro mě vztah s Bejt Simcha není žádný problém. Já to vnímám jako věc jednotlivce, k čemu se hlásí a jak se chce modlit a ty instituční bariéry nemůžu ovlivnit. Paradoxně největší problém vzniká až na hřbitově. Teď připravujeme nehalachický hřbitov v Brandýse nad Labem, který začne fungovat zhruba za rok. Každý si tam bude moc koupit hrobové místo, do konce tohoto roku to bude levnější, zhruba kolem 12.000. Je to vedle starého židovského hřbitova v Brandýse nad Labem. Bude nové oddělení, aby se „neurazili“ ti nebožtíci, kteří už tam leží. Na hřbitově už s halachou nic nenaděláme. Všechno ostatní je vlastně jen o penězích a domluvě. Lidé se můžou spolu modlit, členové Bejt Simcha si můžou koupit lístky na oběd za cenu pro členy Federace a podobně. Ale s pohřbem už nic nenaděláme. Hřbitov tak bude určený pro tatínkovce, dědečkovce, pro smíšené páry, lidi s neortodoxní konverzí. Bude to tam moc hezké. Problém může být tahara, ale lze ji udělat na prosektuře. Hygienické předpisy na nakládání se zemřelými jsou dnes velmi přísné, tudíž to nelze dělat přímo na hřbitově. Obřad už pak může mít každý jaký chce. Pokud se jedná o ukládání uren, to je možné i na novém židovském hřbitově. Halacha chápe urnu jako předmět, ne jako tělo. Tudíž tam problém není.

Změní se nějak chod ŽOP po pandemii Covid-19?

Budou drobné změny. Třeba jídelna bude otevřená, ale jídlo se musí objednat předem. Omezí se některé personální náklady nebo třeba provoz knihovny. Členové si budou muset možná trochu víc věcí organizovat sami a nečekat vše od obce jako instituce. Jsme dost rozmazlení a teď se budeme muset začít trochu víc snažit. I v této době se ukázalo, že je strašně důležitá solidarita. Na sociální oddělení docházelo přes stovku dobrovolníků. Nejen na rozvoz jídla, léků, roušek, ale třeba na Hagibor se dováželi pečovatelé, aby se nenakazili v MHD. V rámci ŽOP a organizace Spolek https://www.spolek.org/ se vybralo přes milion korun na pomoc potřebným v době pandemie.

Ptala se Kateřina Mikulcová

Foto: MiS