Lvářky byly v době Rudolfa II. ženy, které se staraly o lvy (ale i jiná zvířata) v císařském zvěřinci na Pražském hradě. A právě o jedné z nich vypráví historický fantasy román Terezy Janišové. Příběh se odehrává v Praze, současné i rudolfínské a příběh obsahuje samozřejmě také linku židovskou. Autorku jsme trochu vyzpovídali.

Vystudovala jste architekturu a k tomu se věnujete psaní. Co Vás na čem baví a proč, jak to lze kombinovat?

Na architektuře mě baví, že je to nejviditelnější svědectví vývoje společnosti. Každá doba a její charakter se velmi zřetelně propisuje a zrcadlí právě v architektuře. Pokud nežijeme jako poustevníci někde uprostřed hlubokého lesa, jsme architekturou obklopeni prakticky neustále, celý život. Lidé architekturu vytvářejí a formují, architektura zase zpátky utváří a formuje nás. Na psaní mě baví, že (stejně jako u architektury nebo jiných kreativních oborů) můžu z ničeho vytvořit něco. Nové světy, nové lidi, nové příběhy. K psaní přistupuju v mnoha ohledech podobně jako k navrhování. Od prvních poznámek/náčrtů, přes podrobnější popis příběhu/výkresy a kostry knihy/domu až k finálnímu rukopisu/vizualizacím.

Žánr historické fantasy – co je Vaše oblíbená kniha, film, dílo v tomto žánru?

Já sama výraznějšího favorita v žánru historické fantasy nemám. Knihy i filmy, na které jsem zatím narazila, mě většinou příliš nenadchly. I to byl jeden z důvodů, proč jsem se právě do tohoto žánru pustila. Baví mě psát příběhy, které bych si sama ráda přečetla. Třeba o židovském klukovi ze současnosti a holce z minulosti, kteří se jedné noci potkají na Petříně a v obou jejich rodných dobách spolu zažijí dobrodružné, romantické i humorné situace.

Nebojíte se historiků a znalců historie, že Vás nařknou z manipulace s fakty? Nemáte to čtenáře? Nakolik vy sama studujete historické reálie, že to „tak skutečně bylo“?

Lvářka je vymyšlený příběh, který se opírá o některá historická fakta, některé skutečnosti si zase mírně přizpůsobuje pro své potřeby. Mou snahou bylo složit do funkčního celku prvky historie, legend a mé vlastní fantazie. Při stavění příběhu jsem si musela nastudovat například podobu a fungování císařského zvěřince, tehdejší architekturu Pražského hradu, měnu a hodnotu některých věcí (za 5 grošů byla kopa vajec, za 9 grošů sud piva, za 18 grošů nové boty, tesař si vydělal 3 groše denně…), rodokmen rabiho Löwa, informace o pražském židovském ghettu nebo třeba i dostupnost některých dnes běžných potravin. Ortodoxní historik by ve Lvářce jistě našel některá místa, která by pro něj mohla být iritující, věřím ale, že jich není moc. Jedna věc je, jak něco skutečně bylo. Dle odborné literatury, dle oficiálních historických zdrojů. Já se ale na věci s oblibou dívám z různých (nepřednastavených) úhlů pohledu a ráda se ptám, jak to mohlo být. Díky takovým úvahám se pak líhnou zajímavé nápady a inspirace pro nové příběhy.

Zde například postavení žen – mohly ženy pečovat o zvířata ve zvěřinci Rudolfa II.? Mohla neurozená žena tak snadno vplout mezi vysokou šlechtu? Mohla sama žít v domě?

Nejen že ženy o Rudolfova zvířata pečovat mohly, ale dokonce skutečně pečovaly. Při hledání informací o osobnostech vyskytujících se v té době na císařském dvoře jsem narazila na zmínku o lvářkách, a právě fakt, že tak významnou práci vykonávaly tehdy ženy, mě zaujal. Známá jsou tři jména skutečných císařových lvářek – Ludmila Nebeská, její dcera Otýlie a pak také Laurenciana Pylmannová. Podrobnějších informací o nich ale není příliš mnoho, což pro mě znamenalo volnější pole působnosti při zasazení těchto postav do příběhu mé nové knížky. Zaujala mě především Laurenciana a to, co se mi o ní podařilo dohledat. Péče o lvy byla velmi výnosná – plat byl vyšší než v některých úřadech a službách u dvora. Laurenciana vlastnila reprezentativní dům ve Vlašské ulici, který byl osvobozen od veškerých daní a poplatků. Požívala také mimořádné přízně císaře a byla častým hostem jeho velkolepých hostin. Rudolfova lva Mohameda si ochočila natolik, že za ní chodil jako pes, jezdila na něm po zvěřinci nebo ho nechávala proskakovat obručí. Byl to pro mě krásný „balíček“ inspirace, ze kterého vyrostla podstatná část příběhu a taky název knížky.

Postavení Židů v 16. století – jak s nimi komunikovala nežidovská veřejnost? Jak probíhaly soudy?

Pražské ghetto bylo za doby vlády Rudolfa II. stále městem ve městě, žilo svým vlastním životem, nicméně díky císaři a jeho vstřícnému přístupu to byla pro Židy doba (v porovnání s tím, co jí předcházelo i následovalo) nezvykle příznivá. Plocha ghetta se tehdy zvětšila díky zákonu umožňujícímu jeho obyvatelům stavět domy i na pozemcích v sousedství, budovaly se synagogy, žili zde myslitelé, učenci, umělci. Komunikace a kooperace s okolním nežidovským světem fungovala otevřeněji než doposud, ale zakořeněná nevraživost vůči židovskému obyvatelstvu samozřejmě nikdy úplně nezmizela. Nad otázkou průběhu soudu na konci šestnáctého století jsem se taky zamýšlela. Dohledala jsem, že došlo-li ke sporu mezi křesťanem a židem, byl pro řešení jejich sporu panovníkem dosazen úředník označovaný jako Judex Judaeorum. Proto si taky jde rabi Löw pro povolení k císaři, aby mohl obžalovaného u soudu obhajovat.  Samozřejmě bych se mohla do této problematiky ponořit mnohem hlouběji. Lvářku jsem ovšem psala především jako na legendách a pověstech založený, kratší a oddychový fantasy příběh, nikoli čistě historický román o pěti stech stranách. Z toho důvodu jsem nejednou sáhla po některých „zkratkách“ a zjednodušujících prvcích.

Židovské téma v knížce se prolíná z minulosti do současnosti. Co znamená židovská tématika pro Vás osobně?

Mou rodinu a předky, taky inspiraci (nejen) pro psaní.

Jaké máte další literární plány?

Snad se brzy vyloupne nějaká nová knížka. O nápady nemám nouzi, ale s batolícím se mini člověkem za patami mám teď na psaní o něco méně času a prostoru než dřív. Letos by měly vyjít Lvářka a taky druhý a třetí díl trilogie Erilian jako audioknihy. Poslední dobou jsem se zabývala především přípravou textů pro jejich načítání. Lvářku načte Bára Hrzánová, z čehož mám velkou radost.

Ptala se Kateřina Mikulcová

Úvodní fotografie – Lvářka, foto Michal Kára

Tereza Janišová se narodila v roce 1989 v Praze. Hradčany, Petřín a křivolaké uličky Malé Strany byla místa, kde prožila dětství, a dodnes jsou pro ni velkým zdrojem inspirace. Po výtvarném gymnáziu vystudovala Fakultu architektury ČVUT, poté strávila nějaký čas v Londýně, kde pracovala v místním architektonickém ateliéru. Největší radostí ale pro ni vždy bylo psaní. Je autorkou čarodějné trilogie Erilian a historického fantasy románu Lvářka. Kromě psaní knih se Tereza věnuje architektonické žurnalistice, miluje tanec, kočky a cestování. Více na www.terezajanisova.cz.