Epidemie koronaviru za několik týdnů nebo měsíců pomine. Zanechá za sebou ztráty na životech, lidi s podlomeným zdravím a v mnoha ohledech bude třeba „začínat od nuly“. Dopad na společnost a na naše uvažování však bude mnohem horší než následné ekonomické problémy. V krátkém čase se z dočasného omezení svobody může stát pravidlo.

Člověk si zvykne i na smrt – tak proč by si neměl zvyknout na to, že do obchodu se dostane jen v určitých hodinách, že musí každý svůj krok vysvětlovat státním orgánům (lhostejno, jde-li k popelnicím nebo na návštěvu) a že humanitární pomoc si zaslouží jen hrstka vyvolených, tedy těch, kdo spadají pod stát a vládu, která řídí krizovou situaci podle marketingových příruček? Na to, že navenek soucítíme se staršími lidmi, ale ve skutečnosti by bylo nejlepší je izolovat, aby se zbytečně nenakazili a nezatěžovali systém? Zvykneme si za několik dnů nebo týdnů i na fakt, že naše soukromí a osobní svoboda jsou předmětem veřejného zájmu?

Šmíruju, šmíruješ, šmírujeme

Dočasná opatření, jejichž cílem je snížit riziko nákazy v komunitě, se mohou protáhnout i na několik let. Sleduje se stopa každého nemocného, kam a kdy odešel z domova, jak dlouho tam byl, hledají se lidé, s nimiž se setkal a mohl je případně nakazit. Pokud to nemocný člověk povolí, mohou ho úřady stopovat podle plateb kartou nebo podle mobilního telefonu. Stejným způsobem jsou kontrolováni i lidé v karanténě. To je přece dobrá zpráva, to bychom ještě před dvaceti lety neuměli. Záhy se však takové šmírovací praktiky mohou přenést do běžného života. Co se stane, až tyto údaje přestanou sloužit jen ke stopování nemocných lidí? Až nebude předmětem zájmu, kde nakupujete, ale co nakupujete? A neutrácíte náhodou nějak moc? Digitální technologie se v boji s pandemií ukazují jako velmi užitečné, ale o to větší je riziko zneužití citlivých informací.

   Třicet let po sametové revoluci, kdy jsme se slavnostně vysmáli všem udavačům, se člověk bojí doma zakašlat, aby na něj soused nezavolal hygienu. Ještě před několika dny byly policejní telefonní linky přetížené, protože zodpovědní občané s rouškou nahlašovali hazardéry, kteří vyšli z domu bez roušky. Ano, jsou to groteskní případy, ale odkrývají také fakt, že potřeba udávat je v lidech stále zakořeněná. Nikdo to ještě nedělá veřejně, ale až se z udavačství stane národní milieu, bude se na hrudi každého fízla skvět medaile za občanskou uvědomělost.

Do starého železa

Koronavirus je nebezpečný především pro lidi trpící chronickým onemocněním a seniory, které je o to více třeba chránit před případnou nákazou. Hranice mezi ochranou a diskriminací je však v tomto případě velmi tenká. Většina doposud zavedených opatření je podle mého názoru spíš pro okrasu (aby to vypadalo, jako že „se něco dělá“) anebo situaci seniorů ještě zhoršuje. Lidé označení jako „staří“ by se neměli podle doporučení vlády zdržovat venku. V Británii se už diskutoval návrh, na jehož základě by senioři ani nesměli vyjít na ulici. Vzhledem k tomu, že imunitu posiluje pobyt na slunci a čerstvém vzduchu, by takové nařízení bylo kontraproduktivní. Vyvstává také otázka, do jaké míry by mělo toto opatření „pomáhat a chránit“ a nakolik je motivováno čistě sobeckými důvody. Na stáří není moc pěkný pohled – tak zakažme lidem 65+ vycházet ven, alespoň se nebudeme cítit provinile, až v jejich blízkosti zachrchláme. Lidé, kteří nás vychovali, díky nimž žijeme v poměrně civilizovaném světě, jsou nyní hrubě odsouváni pod záminkou falešného soucitu.

Aktuální situace by se neměla podceňovat, ale podobná opatření pomohou málokomu. Je třeba rozlišovat mezi tím, kdy nařízení chrání ohroženého člověka, a kdy si novými a novými vyhláškami akorát chlácholíme špatné svědomí. Odmalička slýchám, že starým se má prokazovat úcta.Teď vídám ty samé lidi, kteří se tvářili zhnuseně, když někdo nepustil sednout penzistu v tramvaji, jak požadují plošnou izolaci všech seniorů. A kdo další si v budoucnu zaslouží podobnou „ochranu“? Třeba Romové, Židé a jiné „neoblíbené“ skupiny?

Vážnost situace všechny překvapila a nikoho asi nenapadlo, že naroste do takových rozměrů. Všichni jsme zaskočení a mnoho z nás má strach – minimálně o svoje blízké. Je složité žít v nových podmínkách, kdy je nedostatek zdravotnického materiálu, zavřené školy, omezený volný pohyb a kdy je každý člověk s rýmou podezřelý. Soucit a pomoc bližnímu pro nás vždy byly zásadním hodnotami. Nyní nastala chvíle, kdy je třeba přejít od vznešených řečí k praxi. V provizorní situaci se dá přežít, když se k sobě budeme chovat ohleduplně – a když nezapomeneme, že momentální stav je opravdu jen provizorní a že jakmile to bude možné, musíme se vrátit zpátky ke svobodě, dokud si ještě pamatujeme, jak vypadá.

Albertina Čížková