Ha-Gaon rabi Elijahu, HaGRA הגר“א – הגאון רבי אליהו

Rabi Elijahu ben Šlomo Zalman z Vilniusu nebo prostě Vilenský Gaon (Génius) se narodil prvního pesachového dne, 15. nisanu roku 5480 (23. dubna 1720) v městečku Sielec v Brestské oblasti Ruského impéria (dnes Bělorusko) v rabínské rodině. Jeho dědečkem byl rabín Moše Rivkes, autor komentáře k Šulchan Aruchu Be’er ha-gola הגולה באר .

Rabi Elijahu byl za svého života považován za jednoho z nejvýznamnějších učenců své doby a je znám jako jedna z největších halachických autorit novodobého židovstva. Již v raném věku proslul svou genialitou a fenomenální pamětí, které se snoubily s hlubokou zbožností a duchovní čistotou života. Traduje se, že ve čtyřech letech znal zpaměti celý Tanach. V sedmi letech se krátkou dobu učil v litevském městě Kėdainiai Talmud u rabína Mošeho Margalita, autora glos k Jeruzalémskému Talmudu Pnej Moše משה פני. Již v raném mládí znal Elijahu zpaměti některé talmudické traktáty. Později, až do stáří, se učil sám, neboť nebyl nikdo, kdo by znal tolik, aby jej mohl učit. V osmnácti letech se oženil s Hanou, dcerou Jehudy Leiba z Kédainiai. Rebecin Hana jej až do své smrti v listopadu 1782 provázela po většinu jeho života a porodila mu osm dětí. Starala se také o vše, co souviselo s dennodenním životem, jen aby se rabi Elijahu mohl zcela oddat učení. Po jejím skonu se časem rabi Elijahu podruhé oženil s vdovou Gitl, dcerou rabiho Meira Lunze z Chelmu.

Rabi Elijahu v mládí cestoval po evropských obcích. Navštívil židovské pospolitosti v Polsku, např. v Zolkiewě, Lesznu, pobýval v Berlíně, Praze a v Amsterodamu, kde se setkal s vynikajícími učenci a rabíny. Roku 1745 se usadil ve Vilniusu a postupně si získal věhlas v židovském světě jako vynikající učenec své generace – גדול הדור.

Například roku 1756 ve sporu mezi rabínem Jonatanem Eybeschützem a rabínem  Jakobem Emdenem ohledně údajné Eybeschützovy šabatiánské hereze, se Eybeschütz  odvolával na mínění Vilenského Gaona. Tehdy rabi Elijahu zdvořile odmítl být v této při arbitrem: „Kdo jsem já, z daleké země a mladý věkem, uzavřené povahy, aby mi naslouchali?“

Roku 1760 rabi Elijahu soustředil okolo sebe kruh vynikajících žáků, kteří tvořili intelektuální základ jím založené ješivy. Jedním z jeho nejvýznamnějších žáků byl Chajim z Voložina (1749–1821), který se po smrti svého Mistra začal zabývat založením ješivy ve svém rodném Voložinu, kde by pokračoval učit podle systému a v duchu Vilenského Gaona. To se mu roku 1803 podařilo a voložinská ješiva se stala prototypem všech ‚litvackých‘ ješiv.

Rabi Elijahu odmítl zastávat rabínský či jiný veřejný úřad ve vilniuské židovské obci, pravděpodobně kvůli tomu, že by se pak nemohl zcela věnovat studiu. Přesto mu židovská obec poskytovala prostředky pro jeho rodinu a na chod jím založené ješivy. Tato materiální pomoc svědčila o velkém respektu k učenosti a moudrosti rabína Elijahu, jenž byl v té době uznávanou halachickou autoritou aškenázského židovstva.

Vilenský Gaon byl znám též svým absolutně negativním postojem k chasidskému hnutí, které se v jeho době velmi rychle šířilo východními oblastmi Evropy. Rabi Elijahu považoval chasidismus za herezi, která čerpá z rituální nečistoty – מהטומאה.

Roku 1772 se Vilenský Gaon ujal vedení organizovaného boje proti chasidskému hnutí a vilenská židovská obec vyhlásila pod jeho vlivem nad chasidy cherem – klatbu. Když se chasidé snažili o smír a poslali do Vilniusu delegaci chasidských představitelů, odmítl se s jejími členy setkat. Podobně tomu bylo též o pět let později, roku 1777.

Litevská banka u příležitosti třístého výročí narození Vilenského Gaona.

Je mnoho názorů, proč se Vilenský Gaon tak striktně stavěl proti chasidskému hnutí. Jedním z nich je, že se obával, že chasidismus ohrožuje komunitní základy rabínského učení, když upřednostňuje emoce před rozumem, a navíc se obával, že se jedná o nové mesianistické hnutí frankistického typu. Jiní tvrdili, že chasidismus byl podle něj hnutím posměvačů pohrdajících učenci, kteří tomuto hnutí oponovali. Rabín Josef  Dov Ha-Levi Solovejchik (1903–1993) též uvedl, že Vilenský Gaon pozoroval obrovský rozmach chasidského hnutí, a to jej utvrdilo v názoru, že to jde o „satanovo dílo“, neboť svatost uprostřed židovského lidu se rozmáhala a prosazovala pomaleji než nové hnutí. Jsou i tací, kteří uvádějí, že jeho opozice vůči chasidismu byla vyzvána skutečností, že u chasidů se soustřeďoval důraz na duchovního vůdce, na „cadika, který je základem světa“, a pro nějž byl stvořen svět a pouze jeho prostřednictvím je možné komunikovat s Bohem. Vilenský Gaon se obával, že to povede ke kultu osobnosti člověka, jako se to stalo u křesťanů. Vilenský Gaon ve svém listu nazývá chasidismus modloslužbou – עבודת עץ ואבן. Takové vyjádření poukazuje na teologickou stránku jeho opozice vůči chasidismu, který podle něj protiřečí základům židovské víry.

Rabi Elijahu se zajímal také o poznatky z různých vědních oborů a o historii, i když v nich viděl pouze prostředek, který může pomoci k pochopení složitých talmudických a halachických otázek. Proto také podporoval překlady vědeckých děl z oblasti přírodních věd do hebrejštiny. Také chtěl, aby se do hebrejštiny přeložila díla Josefa Flavia, neboť správně předpokládal,  že by mohla pomoci k pochopení mnohých míst v Talmudu a midraších spojených se Svatou zemí. Rabi Elijahu se také sám snažil psát knihy o místopisu země Izraele, o matematice, chemii a astronomii. Své vědomosti v těchto oborech čerpal z židovských středověkých pramenů.

Zajímavá je i skutečnost, že po roce 1780 se Vilenský Gaon chtěl odstěhovat do země Izraele, kde se plánoval se svými přívrženci a žáky usadit a změnit tak pustotu Svaté země. Chtěl v ní vytvořit zvláštní skupinu učenců, kterou nazýval Muži víry, a tak přispět k příchodu Mesiáše, který měl podle jeho předpokladu přijít roku 1840. Gaon však dojel jen do Königsbergu (dn. Kaliningrad) a z neznámých důvodů se opět vrátil do Vilniusu. Tam působil až do své smrti 19. tišri 5558 (9. října 1797). Po Gaonově smrti se mnozí jeho žáci a přívrženci do země Izraele nakonec vystěhovali a znovu obnovili aškenázskou pospolitost ve Svaté zemi.

Vilenský Gaon je autorem více než sedmdesáti rukopisů, z nichž však za jeho života žádný nevyšel tiskem. Teprve po jeho smrti padesát knih a komentářů, které napsal, vyšlo tiskem, a tak se široké židovské vrstvy mohly seznámit s jeho jedinečným a obsáhlým dílem.

Jsou to například Komentáře na Tóru אדרת אליהו על התורה (Aderet Elijahu al ha-Tora) nebo Komentáře na prorocké knihy a Písmaכתובים אדרת אליהו על נביאים  (Aderet Elijahu al Neviim u’Chtuvim), Komentáře na Mišnu חידושי הגר“א על המשניות (Chidušej HaGRA al ha-Mišnajot), Komentář na Šulchan Aruch באור הגר“א על שולחן ערוך (Be’ur HaGRA al Šulchan Aruch), Elijášovo slovo – Komentář k Jobově knize

דבר אליהו – באור על ספר איוב (Dvar Elijahu – Be’ur al sefer Jov), Komentáře ke knize Zohar ספרא דצניעותא עם ביאור הגר“א (Safra d’cniuta im bi’ur HaGRA), Elijášův dopis – komentář na Píseň písní a Habakuka אליהו מכתב (Michtav Elijahu), Praha 1811. Dále uveďme ještě Elijášův seder – komentář na pesachovou hagadu אליהו סדר (Seder Elijahu), Praha 1814 a mnoho dalších významných knih.

                                                                                                    rabín Daniel Mayer