Přesně před 528 lety, tedy 31. března 1492, byli tzv. Dekretem z Alhambry, vydaném na španělském dvoře královským párem Ferdinandem II. Aragonským a Izabelou Kastilskou, vyhnáni z Pyrenejského poloostrova všichni Židé. Přesněji řečeno ti, kteří zde v onen čas z původní prastaré mnoha set tisícové komunity – největší a nejrozvinutější židovské diaspory středověké Evropy – ještě zbyli a nebáli se veřejně jako Židé deklarovat.

Úroveň integrace Židů do většinové společnosti a jejích struktur dosáhla ve středověkém Španělsku takové úrovně, že je často přirovnávána k jiné zlaté epoše evropského židovstva: období emancipace na přelomu 19. a 20. století v německy hovořících zemích (české země nevyjímaje). Stejně, jako během pouhých pár let shořel tento svět v plamenech holocaustu, i o půl tisíciletí dříve skončila prakticky ze dne na den vzkvétající kultura iberosefardských Židů.

Lze se tak poměrně snadno vcítit do kůže vyhnanců: jak bytostně a hluboce museli být do zdejšího prostředí (i krajiny) integrování a jak bolestné trauma pro ně vyhnání a ztráta domova musely představovat. Někteří si dokonce ponechali klíče od domovů, které pak předávali z generace na generaci. Tehdejší středověká praxe byla taková, že vyhnancům byl většinou po nějaké době umožněn návrat – v což evidentně doufali i Sefardé. Není však jisté, zda nejde o pouhou romantickou fabulaci. Každopádně se tak zrodila jedna specifická a dodnes živá subkultura židovského národa. Diaspora uvnitř diaspory. Sefardští Židé.

Příchod do Španělska – legendy a realita

Židé přišli na území dnešního Španělska – tehdy nazývaného Hispania – o mnoho staletí dříve, prokazatelně už v 1. století o. l. s římskými legiemi. Rabín Abraham ben David (Rabad III.) ve 12. století píše: „V [židovské obci v] Granadě se traduje, že naši předkové, potomci kmenů Juda a Benjamin, sem přišli přímo z Jeruzaléma, a ne z městeček a vesnic v odlehlých krajích [Izraele].“ Dále zmiňuje, jak do Španělska přišla rodina jeho dědečka: „Když Titus dobyl Jeruzalém, jeden z jeho důstojníků, velitel provincie Hispania, Tita požádal o zajatce z řad jeruzalémské honorace a ten mu jich několik poslal, mezi nimi i ty, kteří uměli dělat drahé závěsy a byli znalí v práci s hedvábím, a [jednoho] jménem Baruch, a ti zůstali v Méridě.“

Existuje také legenda, zmiňovaná například slavným kabalistou Mošem z Leónu (13. stol.) i dalšími sefardskými rabíny, podle které údajně do Španělska – již tehdy poeticky ztotožňovaného s biblickým Sefaradem (podobně jako v našich zeměpisných končinách Aškenaz) – přišli Židé jakožto „babylonští zajatci“ dokonce po zboření již prvního chrámu, tedy již v 6. století před. o. l. A když po dobytí Babylónie bylo Židům velkorysostí perského krále Kýra Velikého dovoleno vrátit se zpět do vlasti a obnovit v Jeruzalémě chrám, hispánští Židé to údajně odmítli: jednak prý pro lásku ke své nové vlasti, hlavně prý ale proto, že „měli vidění, že i ten bude nakonec zbořen a Izrael rozprášen.“

Zlatý věk

Buď jak buď, Židé na Pyrenejském poloostrově vytvořili jednu z největších, nejbohatších a nejvlivnějších židovských komunit tehdejšího světa, fenomén trvající patnáct století, který se  nesmazatelně zapsal do historie. Jeho byť jen zevrubný popis by byl nejen zcela nad rámec tohoto článku (vydal by na několik ročníků Maskilu!), ale především se jeho autor nepovažuje v tomto ohledu za dostatečně erudovaného. Odkázat lze na desítky, ba stovky odborných knih, studií, dokumentů a článků k tomuto tématu. Za všechny lze jmenovat například české vydání knihy Pod křížem a půlměsícem: Židé ve středověku od Marka R. Cohena.

Jsme tedy nuceni omezit se na pouhé konstatování, že od 8. do 15. století byli Židé Pyrenejského poloostrova nejen nejvyšší náboženskou autoritou diaspory: kromě studia Tóry, Talmudu, halachy, aggady či mystiky – právě zde vznikla Kabala – se jedná i o studium hebrejské gramatiky, filologie či prvopočátky židovské vědy, jakýsi předobraz Wissenschaft des Judentums. Nejen, že i zde Židé nad mnohými vynikali jako učenci, lékaři, rádcové, diplomaté, vynálezci či pohádkově bohatí kupci, ale také zde ve velkém začínají působit v odvětvích, do té doby zcela netypických: vzniká světská poezie (v hebrejštině či v sefardském etnolektu ladino), poprvé od biblických dob jako svobodní zemědělci obdělávají půdu; Židé se coby cestovatelé vydávají na daleké výpravy (nejznámější cestopis Benjamina z Tudely, který ve 12. století, celé jedno století před Marcem Polem, procestoval a popsal celý tehdejší známý svět). A působí dokonce jako nejvyšší armádní velitelé (např. Šmuel HaNaggid)! K tomu dojde znovu až ve 20. století po vzniku Izraele. Jména jako Rambam, Ramban, Jehuda HaLevi, Josef Karo, Izák Abravanel, Izák Abuhav, výše zmiňovaní Šmuel HaNaggid či Móses de Leon a desítky dalších gedolim. Co jméno, to samostatná kapitola. Judaisté i historici dodnes studují jejich odkaz, který pochopitelně žije dál i v rabínské tradici. Třeba tedy laskavého čtenáře znovu odkázat, obdobně jako v předchozím odstavci, na další samostudium.

Česká stopa

Odkaz sefardských Židů má však výsadní postavení také v historiografii českých zemí, zejména Prahy a pražských Židů. Byl to právě „arabský cestovatel“ Ibrahím íbn Jakūb, tedy Žid Abraham ben Jákov, který v letech 965–966 procestoval celou Evropu, a navštívil také rodící se přemyslovský stát a jeho metropoli na Vltavě, kterou poměrně podrobně popisuje: „Frága, město krále Bújíslava, nejmocnějšího z vládců lidí severu [Slovanů], postavené z vápna a kamene, je největším co do obchodu.“ Zmiňuje také zdejší židovskou obec, v té době patrně ještě sídlící kdesi v oblasti Malé Strany či Újezdu. Nejedná se tedy jen o nejstarší známý popis Prahy, ale i o vůbec první zmínku o židovském osídlení českého území.

Dekret o vypovězení

Kvetoucí, mnohasetletá sefardská kultura však skončila náhle, prakticky ze dne na den v předjaří roku 1492. Dekret stanovil vyhnání všech Židů z Kastilského a Aragonského království (i všech jejich držav) do 31. července téhož roku. Tedy během pouhých tří měsíců. Hlavním důvodem bylo zamezit jejich vlivu na stále rostoucí počty tzv. nových křesťanů neboli conversos – Židů, kteří – ať už sami o své vůli, nebo častěji pod psychickým i fyzickým nátlakem – už předtím křest přijali. Jednalo se o více jak polovinu všech španělských Židů, odhaduje se, že až tři sta tisíc lidí konvertovalo zejména během protižidovských bouří roku 1391, souvisejících se španělskou reconquistou, vlnou morových epidemií, hrůzným hospodářským úpadkem a fanatickým řáděním inkvizice. Tito tzv. noví křesťané však byli i nadále podezíráni z tzv. judaizování, v čemž měla hrát hlavní roli právě zbylá židovská komunita na poloostrově. Ve skutečnosti však šlo spíše o to, jak posílit židovským majetkem „bezednou“ královskou pokladnici.

Diaspora v diaspoře

Přímým důsledkem vydání dekretu byla konverze dalších asi padesáti tisíc Židů. Zbylých asi sto padesát tisíc nešťastníků, kteří se odmítli zříci víry svých předků, muselo během tří měsíců prodat skoro všechen svůj majetek (směli si odnést pouze to, co sami unesli) a zem „na všechny časy opustit.“ Mnozí však ani nedošli na hranice, protože cestou byli přepadeni, oloupeni i o zbytek svého majetku a povražděni. Ti, kteří přežili, pak utekli do Portugalska (odkud byli stejným způsobem vyhnání pouze pět let poté), Holandska, Francie, Itálie, zejména však do severní Afriky a hlavně do Osmanské říše, kde je velkoryse přijal sultán Bajezíd II. Malá část se později dostala i do Nového světa. Ve všech těchto zemích Sefardé utvořili početné a vlivné obce. Až v roce 1992 – pět set let poté – se španělský král Juan Carlos omluvil za tuto „historickou nespravedlnost.“ Nedávno pak španělský parlament schválil „právo návratu“ pro potomky vypovězenců, spíše však jako symbolické gesto, než jako reálný krok k absorpci stovek tisíc „staronových“ občanů. Procedura je navíc poměrně drahá a byrokraticky náročná, i když někteří – zejména Židé z Argentiny či Venezuely, ale i několik tisíc Izraelců – již této možnosti využili. Většina sefardské diaspory ale zůstává rozptýlena po celém světě. Odhaduje se, že až 40 % dnešních obyvatel Španělska, Portugalska, ale i Brazílie či Argentiny či jiných latinskoamerických zemí koluje v žilách židovská krev. Poslední dvě dekády se o svých židovských kořenech dozvídají různými způsoby, někteří z nich dokonce k judaismu konvertovali zpátky. Ale to už je na úplně jiný článek.

David Kraus