Loni mě mé toulky zavály do srdce Bavorska, do starobylého Norimberka, sídla římských císařů, jednoho z nejdůležitějších německých měst, jednoho ze sídel „otce vlasti“ a „největšího Čecha“ Karla IV. Norimberk zároveň navždy zůstane místem, kde vypučila zvrácená nacistická ideologie, která přinesla během jediné dekády záhubu milionům nevinných a zničení světa před šoa. Strávil jsem dobrého půl dne procházením se po historickém centru města, tedy spíše toho, co z něj po spojeneckém bombardování za války zbylo. Norimberští si jej posléze skoro celé vystavěli znovu – díky své příslovečné německé důslednosti – v některých exemplářích do těch nejmenších detailů, včetně přesných kopií okenních kliček či lamp pouličního osvětlení. Příklad by si mohla vzít Praha, téměř sesterské město Norimberka: na místě novogotické Staroměstské radnice zeje i pětasedmdesát let od jejího zničení v květnu 1945 díra se stánky trdelníků…

Kde bývala Velká synagoga

Přímo na břehu říčky Pegnitz, protékající samým jádrem tisícileté bavorské metropole, jsem během své vlastivědné procházky lehce lokalizoval místo, kde od roku 1874 stávala tzv. Velká či Nová synagoga, vyvedená v novorománsko-maurském stylu dle návrhu elitního stuttgartského architekta Adolfa Wolffa. Projektoval i Velkou synagogu v Karlových Varech (1877) či v polské Lodži (1881). Obří cibulovité kopule norimberského templu tvořily až do Kristallnachtu jednu z nezaměnitelných dominant siluety města. Tvořily, netvoří. Smutná realita, na kterou jsme, žel, zvyklí i od nás a vlastně odevšad, kam kdy vstoupila noha nacistické „Herrenrasse“ (a později i ta bolševická). Zdokumentoval jsem tedy místo, pamětní destičku na zábradlí mostku s německými a hebrejskými vysvětlivkami, plastickou siluetou templu a povinnou židovskou hvězdu a pokračoval dál do historického jádra města. V hlavě i nohách jsem šel dál proti proudu času, do starších kapitol středoevropského dějepisu. Vyškrábal jsem se křivolakými, pohádkově vyhlížejícími, jak z nejsladšího bavorského perníčku vyvedenými uličkami až na vrchol, na prastarý norimberský hrad (založen snad v 10. století). Je odsud nádherný rozhled na město i do širého okolí. Norimberk byl, stejně jako Praha, už v desátém století důležitým obchodním úběžníkem, spojujícím Středomoří se severovýchodní Evropou. Tady sídlil „otec vlasti“ Karel IV., tady se jeho třetí manželce Anně Svídnické narodil v roce 1361 tolik vytoužený následník trůnu, pozdější český a římský král Václav IV., jemuž římští kronikáři později věnují nelichotivý, bulvární (a vlastně i ne úplně zasloužený) přídomek „král opilec“ (třeba však zmínit, že bavorské pivo je vskutku vynikající!).

Návštěva katedrály

Kdyby v tom dubnovém jitru nezačal na hradbách mocného norimberského hradu náhle tak nesnesitelně sněžit a foukat řezavý alpinský vítr, byl bych se tam možná poddával svým fantaziím doposud. Přinucen klimatickým činitelem, vydal jsem se však zpět do podhradí. Vede odtamtud jediná hlavní cesta, příkrá Burgstraße (mezi 1933 a 1945 samozřejmě Adolf-Hitler-Straße). Chodec po pár minutách dorazí na největší norimberské náměstí Hauptmarkt (na něž diagonálně navazuje i menší „rynek“ Obstmarkt), jemuž nepřehlédnutelně dominuje katedrála Frauenkriche, jeden ze skvostů vrcholně gotické evropské architektury, patrně dílo Parléřovy huti, právě jedna ze staveb Karla IV. Nemohl jsem jej samozřejmě, jakožto mnohaletý člen spolku čs. turistů, vynechat. Smeknul jsem svou obligátní basebalku, ponechajíc jen kipu, a během své krátké procházky interiérem, obdivujíc četnou gotickou a barokní výzdobu, se mi neustále vkrádala myšlenka, jak bohatě propletená je historie obou zemí. Naplňovala mě hrdost, skoro až pýcha. Já, bezvýznamný český židáček, a přec, svou bytostí v tomto prostoru, s českým pasem s věnečkem evropských hvězdiček ležérně zastrčeným kapse riflí Levi Strauss (zakladatel světoznámé značky kalhot se narodil v nedalekém bavorském městečku Buttenheim – taková „nepřeložitelná slovní hříčka“), procházejíc se touto úchvatnou stavbou, zosobňuji dvě tradice: židovskou, starou tisíce let, a tu korunní země, jednoho z nejvýznamnějších panovníků evropského středověku, císaře Karla, který nechal tento kostel zbudovat… Oj gevalt! Romantické opojení vzalo po několika vteřinách a krocích za své. Jako když mě opaří, když jsem si přečetl desku na vchodových dveřích: „Katolická farnost naší Nejlíbeznější Paní. Roku 1355 zbudováno po pogromu a zboření středověké synagogy a slavnostně otevřeno co kostel katolickým králem Karlem IV., císařem římským.“ Magen David v dlažbě kostela jsem si ani nestačil všimnout a už jsem byl venku.

Pogrom na obzoru

Co se tam tehdy událo? Zkraje roku 1349 věnoval Karel IV. v Norimberku markraběti Ludvíku Braniborskému „tři domy nejlepších Židů… brzy po tom, co budou pobiti.“ Karel tedy dovolil zábor židovského majetku a dal tak norimberským celkem nepokrytě najevo, že chystané zavraždění židovských obyvatel města nehodlá nijak trestat. 16. listopadu 1349 Karel rovnou udělil Norimberku povolení srovnat židovskou čtvrť se zemí a na jejím místě založit mariánský kostel a tržiště. Dne 5. prosince 1349 tak následoval na norimberskou kehilu pogrom, pro který Karel IV. předem vyhlásil amnestii! Zavražděno bylo 562 Židů, ostatní z města vyhnáni, jejich majetek rozchvácen a komunita zanikla…

Smutné výročí

Po celý uplynulý rok jsme si totiž mohli připomínat jednotlivá výročí jednoho z nejkrvavějších a nejsmutnějšího období středověkých aškenázských dějin. Přesně před 670 lety totiž napříč Evropou proběhla vlna ničivých pogromů, v jejímž důsledku byly zničeny desítky starobylých židovských obcí – od Pyrenejí až po Vislu – zejména pak na území Svaté říše římské v Porýní, v Alsasku, ale i jinde. Rozbuškou k této bezprecedentní sérii primitivních protižidovských nepokojů, spojených s násilnostmi, loupením, mučením, vraždami, upalováním, nucenými křty a vyhánění, byla pandemie moru, lidově nazvaného černá smrt. Většinová středověká společnost se pídila po vysvětlení a kromě domnění, že jde o „spravedlivý Boží trest“ za tehdejší hříšný život měšťanů i zkaženost církve, z této tragédie kolektivně obvinila právě evropské židovstvo.

Nenávist se tak ve stovkách případů obrátila proti nevinným a zcela bezbranným obyvatelům tehdejších ghett. Iracionální podstata démonizace Židů je patrně odvěká, jen na sebe dle charakteru doby a místa bere tu podobu středověkého antijudaismu, jindy vypjatého národnostního antisemitismu jako v 19. a 20. století, či dnes – nenávistného antisionismu. Koneckonců, je tomu jen pár dní, kdy se obvinění ne nepodobná tomu středověkému začala šířit skrze dezinformační weby. Tentokrát má mít na svědomí celosvětově se šířící infekci koronaviru údajná „židovská světovláda a izraelský Mosad.“

Role Karla IV.

Právě náš „otec vlasti“ Karel IV. však nejenže v půlce 14. století brutalitám na židovských obyvatelích Evropy nezabránil, leckde je dokonce svým chladným kalkulem sám podněcoval, vždy s vidinou osobního prospěchu. Sám se tak stává jednou z ústředních postav této tragické kapitoly evropských dějin vrcholného středověku. Byl ale norimberský pogrom jediným „výstřelkem“ vlády Karla IV., či lze dohledat i další, podobně žaludek zvedající skutečnosti?

Norimberský pogrom je skutečně nejtěžší morální skvrnou na jinak v zásadě neuvěřitelně úspěšné kariéře Karla IV., která přinesla zejména Českým zemím několik desetiletí blahobytu a prosperity, kdy především Praha dosáhla ve všech ohledech úrovně přední světové metropole. I proto je Karel IV. u nás hodnocen historiky – a o to víc lidovým narativem – jakožto příkladný, moudrý, spravedlivý a dobrý panovník. Karel měl však bohužel prsty v celé sérii násilí a tumultů vůči Židům v Říši, čímž jeho „role záporáka“ v této záležitosti narůstá do přímo obludných rozměrů.

Mnoho masakrů během tzv. černé smrti bylo motivováno fanatickým „vysvětlením“ křesťanského kléru, že Židé jsou přímo zodpovědní za vypuknutí moru svou pouhou přítomností v branách měst. Jindy dav uvěřil primitivní středověké pověře, že zbavení se místních Židů dokáže morovou ránu odvrátit. Ačkoli jednotliví kněží či vůdci flagelantů podněcovali protižidovské nálady, od kterých byl jen krůček k násilnostem, katolická církev jako taková – zejména oba papežové, Klement VI. i jeho nástupce Pius VI. – to kategoricky odmítali a na obranu Židů veřejně vystoupili. Klement VI. dokonce ve své bule výslovně zakázal „prolévání židovské krve“.

Židé ve středověké společnosti

Historik Petr Čornej k tomu uvádí: „Otázka postavení židovské komunity ve středověku je z dnešního pohledu velmi palčivá. Židé dle tehdejších zákonů spadali pod královský regál, panovník tedy byl jejich bezprostřední vrchností a oni mu byli povinni za ochranu platit daně. Měli zakázaná ta řemesla, která směli vykonávat pouze křesťané a měli tedy monopol na půjčování peněz na úrok, který nebyl nijak regulován, takže to mohly být klidně i tarify kolem 450%. Židé v podstatě byli pro středověké panovníky takovými skrytými bankami, kam mohli v případě potřeby kdykoliv sáhnout. Kupříkladu Jan Lucemburský toho velmi využíval k financování svého nákladného rytířského života a četných účastí ve válkách. A jeho syn Karel IV. přímo i zneužil záležitostí spojených s velkou evropskou morovou epidemií mezi lety 1347 až 1352, která se sice Českých zemí v podstatě nedotkla, naopak se velmi silně dotkla německých oblastí. Vznikaly tam pogromy, protože v té panické atmosféře se šířila fáma, že Židé způsobují mor a že otravují studně a prameny, aby se zbavili křesťanů. Přitom Karel sám a papež Kliment IV. říkali, že to je nesmysl, že Židé umírají stejně tak jako křesťané, ale i přesto docházelo k pogromům a k ničení židovských ghett a dokonce i k upalovaní. A to ať už ve Francii, tak v dnešním Švýcarsku nebo Německu, kde došlo k veliké zkáze například norimberské židovské obce, kde zahynulo více než 500 jeho obyvatel. A tam právě Karel dal potom vybudovat hlavní náměstí se slavným kostelem Frauenkirche, který tam stojí – byť samozřejmě rekonstruovaný po americkém náletu ve druhé sv. válce – dodnes. A právě při těchto pogromech dával právě Karel vyplácet svým dlužníkům, ať si vyberou právě u Židů.“

Již o Velikonocích 1348 bylo v Toulonu v jihofrancouzském Provence zavražděno 40 Židů v ghettu, které bylo následně celé vydrancováno. O málo později téhož roku byla vypleněna židovská čtvrť v Barceloně. Nezadržitelnou vlnou pak následuje vlna masakrů, šířící se západní a střední Evropou. V listopadu 1348 byli v Augšpurku pobiti téměř všichni židovští obyvatelé města. V březnu 1349 pak Karel IV. město omilostnil, ale požadoval od jeho představitelů zaplacení židovské daně jakožto „ušlý zisk“. V Basileji a Freiburku vypukají pogromy „co odplata za mor přivedený Židy na město“ v lednu 1349.

V nedalekém Erfurtu sice „až“ v březnu 1349, nicméně ještě před tím, než se tam mor vůbec objevil! Místní k tomu údajně měla vést pohnutka, že „když se Židů zbaví, ochrání tak své město před nákazou.“ Toto „opatření“ se však překvapivě zcela minulo účinkem a během následujícího čtvrt roku podlehlo epidemii téměř celé město, přes 16 000 jeho obyvatel. Není tedy divu, že soudobé rabínské autority pak pochopitelně vysvětlovaly morovou zkázu města jakožto spravedlivý „Boží trest za prolitou krev nevinných Jisraele.“

Údaje o obětech erfurtského pogromu se liší v závislosti na pramenech; údajně sto až tři tisíce zabitých. Po masakru byla zdejší synagoga sice davem důkladně vyrabována, ale zůstala stát, načež ji ve veřejné aukci město prodalo jednomu z měšťanů. Ten ji přeměnil na sklad, kde bylo po následujících 500 let skladováno pivo, sůl a jiné komodity. V 19. století byl hlavní sál adaptován na poněkud kuriózní kuželkářskou dráhu. I díky tomu ušla během křišťálové noci pozornosti místních nacistů a dochovala se v intaktní podobě dodnes.

Dnes je Stará synagoga v Erfurtu považována za nejstarší dochovaný původní synagogální objekt v Evropě. V roce 1998 zde byl při rekonstrukci objeven tzv. Erfurtský poklad: přes 3 000 – 24 kilogramů! – stříbrných mincí, zlaté a stříbrné náčiní, talíře, poháry, klenoty, brože a zlatotepecké artefakty, včetně několika středověkých aškenázských svatebních prstenů s nápisem מזל טוב (Mazal tov). Ty zde dle současných pramenů měl ukrýt právě během protižidovských bouří jistý bohatý židovský obchodník jménem Kalman z Wiehe, sám pravděpodobně jeden z obětí masakru. Jiným ze zabitých byl vážený aškenázský talmudista Alexander Suslin. Dalším důležitým dochovaným artefaktem je tzv. Erfurtská tosefta, rukopis údajně z 12. století, nejstarší dochovaný exemplář svého druhu na světě, v současnosti ve sbírkách královské knihovny v Berlíně. Jsou na něm prý dodnes viditelné krvavé skvrny. Tyto, jakkoliv historicky cenné doklady však stěží vynikají nad prolitou krví nevinných.

Podobný průběh měl i tzv. „Valentinský masakr“ ve Štrasburku ze 14. února 1349. Ten tehdy náležel jakožto jedno z nejdůležitějších říšských měst do Svaté říše římské (součástí Francie se definitivně stal až za Napoleona). Téměř celá, dva tisíce duší čítající židovská obec, byla smetena z povrchu zemského úmyslně založeným požárem. I v tomto případě během pogromu ještě nebyly patrny žádné známky epidemie.

Politika, peníze a pogromy

Ve skutečnosti v tomto případě opět nešlo ani tak o prvoplánový lidový antisemitismus, ale spíš o politicko-ekonomické pnutí mezi místní šlechtou, měšťanským stavem, církví a královskou mocí Karla IV., která ještě v tomto období nebyla v Říši nikterak silná. V pondělí 9. února se řadoví členové místních cechů shromáždili před štrasburskou katedrálou a před přítomným davem prohlásili, že „zbavují cechovní mistry všech výsad, ježto tito v úřadu moc svojí zneužívali a sami se obohacovali na úkor lidu prostého“. Přítomní mistři se pokusili kontrovat a argumentací, dle všeho chabou, přesvědčit řemeslníky, aby se shromážděný dav rozešel. Namísto toho se vyostřená debata stočila mimo jiné na místní Židy. Několikadenních disputací se účastnila i místní šlechta – ta se dokonce dostavila v plné zbroji, což jistě k deeskalaci napětí nepřispělo. Do debaty se stále více pletl argument, že „město i biskup chrání Židy, vrahy Kristovy,“ až nakonec po kázání v místním kostele na svátek sv. Valentýna 14. února 1349 – „svátku zamilovaných“ – veškerá nahromaděná hysterie explodovala do nezřízených násilností v místním ghettu.

Na jaře 1349 byly podobným způsobem zničeny obce ve Frankfurtu, Mohuči, Špýru, Basileji, Kolíně nad Rýnem a mnoha dalších místech po celé Řísi. V podstatě ve všech případech k tomu docházelo za panovníkova – Karlova – souhlasného mlčení, pokud ne přímo explicitního pardonu či jiných machinacích.

Doklad o zoufalství zdejších Židů i jejich hrdinství v bezvýchodné situaci zároveň máme dochován z Mohuče, jednoho ze středověkých aškenázských center talmudické vzdělanosti. Na tři tisíce místních židovských obyvatel se útočníkům hrdinně postavilo se zbraní v ruce a skutečně prvotní útok odrazili. Nakonec ale po několika dnech proti obrovské přesile stejně neměli šanci. V další vlně vnikl zfanatizovaný dav do ghetta a všechny jeho obyvatele, včetně žen, dětí i starých, bez milosti povraždil. Mnozí tak raději zvolili kiduš ha-šem a smrt vlastní rukou, v plamenech svých obydlí či skokem do vln Rýna. Ve Špýru byly po pogromu mrtvoly místních Židů morbidně naskládány do sudů a vhozeny do Rýna, ghetto následně vyrabováno a zapáleno.

Konec morové epidemie

Ke konci roku 1349, jak začala opadávat i prvotní vlna moru, začaly ustávat i nejstrašnější pogromy ve středním Německu, v oblasti Porýní. To ale neznamenalo, že by tumulty ustaly úplně; spíše se jen přesunuly do oblastí hanzovních měst blíže pobřeží Baltského moře a pak i ještě dál, do severovýchodní Evropy, kde ještě probíhaly po následující rok a půl. A navíc – pogromy patrně v Německu samotném nepokračovaly proto, protože už zde žádní židé v té době nezůstali. K roku 1351 udává statistika suché údaje, za nimiž se však skrývá naprostá zkáza: od r. 1348 došlo k více než 350 protižidovským bouřím a 60 mnohatisícových a 150 dalších, menších obcí, bylo kompletně vyhlazeno. Aškenázská židovská populace v Říši se již z této katastrofy ve své původní podobě nikdy nevzpamatovala, a většina židovských obcí, ovšem již ve zcela jiné podobě, charakteristické pro německé židovstvo inklinující k liberálnímu směru judaismu – snad až na výjimky jako např. Frankfurt – byla obnovena počátkem v 19. století.

Pogrom v Chebu

Nejblíže se českého území dotkly události v Chebu, kdy na Velikonoce roku 1350 po kázání ve zdejším minoritském kostele rozlícený dav vyplenil zdejší židovskou ulici. Majetek zavražděných byl rozkraden jednotlivci či zkonfiskován městem. I v tomto případě si Karel IV. nárokoval za „ušlý zisk“ velké odškodné. Týden po pogromu pak přijel do Chebu, a udělil mu generální pardon. Ještě téhož roku se ale Židé začali do Chebu vracet. Území, na kterém před pogromem žili, bylo sice omezeno jen na jednu stranu Židovské ulice, ovšem poté, co město polevilo v kontrolách, rozšířili svoji enklávu i na druhou stranu ulice, čímž paradoxně židovská obec početně vzrostla. Z této doby se dochoval fragment náhrobku, jmenovitě zmiňujícího rabína Meira, jenž se údajně zasloužil o obnovu synagogy… Cheb byl tehdy, jakožto říšská falc, teprve čerstvě připojen výnosem Karla IV. ke svazku Zemí koruny české a není se co divit, že se i zde odehrály události velmi podobné těm na německých územích. Koneckonců, Cheb a celý okolní příhraniční okres, známý nářečně jako „Äghaland“, byl až do roku 1945 a následného vysídlení charakterově bytostně německý.

Ačkoli Karel tedy toleroval protižidovské pogromy v německých říšských městech, v samotné Koruně české Židy aktivně chránil, takže masivní vlna pogromů se českým zemím až na ojedinělé výjimky, například výše zmíněný Cheb, vyhnula. Důvody Karlovy ochrany byly ale opět především ryze pragmatické – ekonomické. Pražská židovská obec, tou dobou už jedna z nejvýznamnějších na kontinentě, byla natolik ekonomicky provázána s Karlovým dvorem a jeho finančními operacemi, že tak naštěstí hrůzné roky kolem přelomu 40. a 50. let 14. století přečkala bez větších úhon. Zkáze však nedokázal zabránit Karlův syn a jeho nástupce Václav IV., za jehož panování o čtyřicet let později, roku 1389, bylo vyvražděno takřka celé pražské Židovské město během tzv. Pesachového pogromu, kdy zahynulo až několik tisíc jeho obyvatel. Jeden z nemnoha přeživších oné tragické události, rabín Avigdor Kara, pražský av bejt din, o hrůzné události sepsal známou lamentaci Et kol ha-tela‘a, jež se stala pevnou součástí pražské synagogální liturgie. Jeho hrob z r. 1439 je zároveň nejstarším dochovaným čitelným náhrobkem našeho Starého židovského hřbitova.

V důsledku série pogromů tzv. černé smrti zanikly desítky starobylých aškenázských židovských obcí, tisíce jejich obyvatel byly povražděny a další tisíce si útěkem zachránily holý život. Do pohybu se tak dala celá masa židovských uprchlíků, aby našli nový domov na stovky kilometrů vzdáleném evropském severovýchodě, kde je místní zeměpáni s otevřenou náručí vítali, chápajíce ekonomický a kulturní potenciál nových přistěhovalců. Přeživší masakrů se v houfech stěhovali na území Polska, Litvy a Ruska, kde pak založili stovky více i méně významných obcí a „koruna Tóry a Izraele“ se tím na dalších šest století usídlila tam. Mnoho z nich našlo nový domov i v Českých zemích, o čemž svědčí i četná zdejší tradiční aškenázská příjmení: Spira, Epstein, Frankl, Ginzburg, Frankfurter, Oppenheim, Rotschild, Sinzheim, Hildesheimer, Fürst, Bloch a mnohá další. To už je ale zcela jiná kapitola.

Není bez zajímavosti, že dvě z nejčernějších kapitol židovské historie – středověkých pogromů v důsledku moru a holocaustu – se odehrály v souvislosti se sociálními bouřemi a nepokoji na území Německa. A ještě zajímavější je, že v obou případech figuruje „česká spojka“. Jak už tomu však v mnoha tisícileté historii Am Jisrael bývá, Židé se sem vždy v nebývalé intenzitě vrátili a doposud vracejí. Německo má v současnosti jednu z největších židovských komunit v  Evropě, po Francii a Anglii druhou nejlepší početnější, čítající stovky tisíc osob, fungují zde židovské obce, synagogy, školy, rabínské semináře, košer restaurace i židovské festivaly. Hlavnímu městu Německa, Berlínu se dnes v nadsázce přezdívá izraelské hlavní město Evropy. Jako dovětek citujme pasáž Vehi šeamda, jíž rok co rok pronášíme během pesachového sederu: „Nejeden proti nám povstal, aby nás zničil. Povstávají proti nám v každém pokolení. A Spravedlivý, budiž pochválen, nás vždy z jejich úkladů zachrání!“

David Kraus
Foto wikimedia a archiv autora