Lékárny léčivé – i smrtící

Lékárny bývaly něco jako tajemný alchymistický verkštat, kde panovalo zvláštní fluidum společně s podivuhodnou těžkou vůní, vládla tam vždy přísná čistota a nepsaná korektní dohoda s lékárníkem, který dobře věděl, jakou nemocí trpíte, ale nesměl to tajemství zveřejnit. V dobách první republiky si velkou část léčivých přípravků míchal lékárník sám. V menších městech býval lékárník zvláště vážený a patříval – vedle lékaře a notáře – k místní honoraci. Jak by ne, když se vyznal v latinských názvech léčivých komponent a vůbec vládl něčím, co bylo běžnému smrtelníkovi, kterých je vždy většina, těžko dostupné i srozumitelné. Možná podobně jako židovská víra – a proto se oba prvky tak často protínaly. Lékárník svými medikamenty zbavoval neduhů a prodlužoval lidský život – a víra dodávala životu smysl.

Historií lékáren a osudy lékárníků u nás se ve své precizní, odborně pojaté publikaci LÉKÁRNY S DAVIDOVOU HVĚZDOU V ČASE ŠOA podrobně zabývá Tomáš Arndt, který sám – jak nečekané – pracuje jako lékárník. Jeho studii vydala Academia s vysvětlujícím podtitulem Osudy židovských farmaceutů v meziválečném Československu a během genocidy za druhé světové války. Autor se historií farmacie zabýval při postgraduálním studiu na Farmaceutické fakultě UK v Hradci Králové, kde nyní externě působí.

Pečlivě provedená studie mapuje poměrně širokou škálu problémů, jež přinesla republice válečná léta. Ta měla v tehdejším územním rozsahu 140 446 km² – autor logicky do své knihy zahrnul i Podkarpatskou Rus, které jsme se po válce až příliš snadno vzdali ve prospěch východního osvoboditele… V roce 1937 bylo například v Čechách 725 farmaceutů, na Moravě a na Slovensku zhruba polovina tohoto počtu a na Podkarpatské Rusi pouhých 54. Kniha sleduje proměny postavení židovských farmaceutů v jednotlivých částech státu, jak je přinášel nastupující válečný konflikt. Rychlou změnu společenské situace za války můžeme sledovat i na konkrétních životních příbězích několika lékárníků. Jejich osudy jsou pro těžce zkoušenou zemí v té době symptomatické – mnohé z nich byly pochopitelně tragické…

Zajímavé je zjištění, jak se lišily od sebe tyto osudy v jednotlivých částech státu. Čím východněji, tím pevnější byla a tradičnější podobu měla židovská víra, což v podstatě odpovídalo míře civilizačních proměn na daném území. V Zakarpatsku pak mělo velký vliv chasidské hnutí.

První zmínky o židovských lékárnících na českém území pocházejí ze 17. století z pražského ghetta, které se svými 8000 obyvateli bylo jednou z největších židovských komunit v Evropě. Víme, že zde onen židovský lékárník, který bydlel v Maislově ulici 72, působil v roce 1635. Tehdy se pro označení tohoto povolání vedle apotheker používalo i hebrejské rokeach, rokach apod., jež plnilo i funkci příjmení. Mnoho stran v knize autor věnuje obecnějšímu pohledu na život Židů a jejich společenského postavení. Arizace neboli vyvlastňování se týkalo lékárníků ve všech územích bývalé republiky. Židovské podniky byly určeny buď k arizaci – přešly do rukou politicky spolehlivého arizátora, nebo rovnou k likvidaci, což potkalo většinu podniků. Vhodných, spolehlivých arizátorů byl totiž u nás nedostatek, na rozdíl třeba od Rakouska.

Knihu doplňuje řada tabulek, pro běžného čtenáře až nadbytečných. V jedné se však dozvíme zajímavý údaj – počet majitelů lékáren roztříděných podle národnosti. Na Slovensku bylo v roce 1938 nejvíc lékáren židovských – 84, na druhé příčce se umístnili Maďaři (67) a až po nich Slováci (65). No, není to snadné čtení. Ale soubor fotografií válkou, resp. šoa postižených lékárníků a lékárnic, uvedený na konci knihy, dovolují čtenáři, aby se vcítil do jejich osudu. V lékárnách člověk míval často stísněný pocit, jako by stál na půdě, kde se rozhoduje o jeho životě a smrti. V tragické epoše našich dějin vítězila ta horší varianta, o které dnes s osobním pohnutím a čtenářským potěšením čteme, zvláště, je-li kniha tak perfekcionisticky zpracovaná jako tato. Stačí jen nahlédnout do seznamu použité literatury, který čitá dvacet stran, aby nám bylo jasné, jak důkladně přistupoval autor k tématu. Není divu, kniha totiž vychází z jeho úspěšně obhájené disertační práce.

Líheň nekonvenčních myšlenek

Číst Chomského je vždycky vzrušující. Známý americký intelektuál Avram Noam Chomsky (nar. 1928), profesor lingvistiky na Massachusettské univerzitě přezdívaný „otec moderní lingvistiky“, filosof, občanský aktivista, ale i historik a politolog, je znám jako kritik politických poměrů nejen doma v Americe. A přitom – i přes vysoký stupeň kontroverznosti svých názorů, anebo právě proto – patří k nejcitovanějším myslitelům na světě a za svůj dlouhý život dostal celou řádku nejrůznějších cen. Rád aktivizuje či spíše provokuje ostatní a zpochybňuje staré pravdy, ale tím nás vlastně nutí k přemýšlení, z něhož by měla vyplynout změna zavedených postojů. Prostě – šťourá se rád v neuralgických bodech naší civilizace a kritikou chce dosáhnout jejich nápravy.

Autor více než stovky publikací se naposledy přihlásil knihou KDO VLÁDNE SVĚTU? (Karolinum), která přináší ostré úvahy nad cestou, kudy se jako lidstvo ubíráme. Potomek rodičů, kteří emigrovali do USA z Ruska (otec) a z Běloruska (matka), zkoumavým pohledem poměřuje snad vše, co mu padne do ruky – tu klimatické změny, tam zase politické vztahy a finanční toky, které podle něj ovládá pouze úzká vládnoucí elita. Ve svých jednadevadesáti letech má za sebou už více než stovku knih. A provází je slogan: „Každý, kdo se chce dozvědět něco víc o světě, ve kterém žijeme, by si měl přečíst Chomského.“ 

Sleduje totiž ostřížím zrakem klíčové střety a ohniska sváru naší doby a zaujímá k ním hodně netradiční postoje. Dokázal propojit své lingvistické práce s politickým uvažováním. V knize si například přečteme kapitoly s provokativními názvy Poslední století lidské civilizace, Jak stvořit teroristy nebo dokonce USA jsou přední teroristický stát. Samozřejmě tu funguje nadsázka, která k jeho textům přitáhne ty souhlasné, ale ještě víc ty nesouhlasné názory, protože Chomsky přímo touží mít oponenty.

Má vždycky pravdu? Nebo jen víc „tlačí na pilu“, aby nás donutil k rozumnějšímu konání a silnějšímu pudu sebezáchovy? To už si musí každý čtenář rozhodnout sám.

LUBOR FALTEISEK