Dvaadvacátého února letošního roku (12. adaru 5780) si připomínáme dvaasedmdesátý járcajt jedné z nejviditelnějších a nejkontroverznějších náboženských osobností předválečného Československa. Byl jím karlovarský rabín Ignaz Ziegler, jeden z hlavních představitelů klasického středoevropského liberálního judaismu a tzv. náboženského sionismu v době posledních tří dekád Rakousko-Uherska i následných dvaceti let kratičké existence československé první republiky.
Ačkoliv se bezesporu jednalo o jednu z nejviditelnějších postav tehdejšího českého židovstva, rabín Ziegler i jeho dílo u nás zůstávají až doposud téměř neznámými. David Maxa nedávno v jednom z nemnoha článků o Zieglerovi cituje jeho pohnutky příklonu k reformnímu judaismu: K velkým požehnáním liberalismu patří v první řadě uznání práva osobnosti.“
Ignaz Ziegler se narodil 29. září 1861 do středostavovské židovské rodiny v severoslovenském Dolném Kubíně (maďarsky Alsókubin) poblíž Žiliny, v tehdejších Horních Uhrách, tedy dnešním Slovensku. Po studiích na žilinském gymnáziu odešel studovat na budapešťský rabínský seminář a současně také na zdejší univerzitu, kde roku 1888 obhájil disertační práci na téma Prorok Malachiáš („Malachi profeta forditása es magyárazáta“) a byl mu tak udělen titul doktora filosofie. Ihned poté, v pouhých sedmadvaceti letech, přijal prestižní místo vrchního rabína v Karlových Varech, kde pak úspěšně působil dalších padesát let, tedy celý svůj následný profesní a vlastně i osobní život; až do hořkého konce karlovarské kehily po odstoupení Sudet a svého útěku před Hitlerem do britské mandátní Palestiny.
Hospodářský, sociální a kulturní boom Karlových Varů na přelomu 19. a 20. století byl nejen lokálním rakousko-uherským fenoménem, ale také jedním ze „success stories“ tehdejší západní civilizace, ne nepodobným například dnešnímu rozvoji Sillicon Valley či některé z asijských megapolí typu Šanghaje. Jméno „Carlsbad“ mělo bez nadsázky zvuk po celém světě. Vždyť do Varů se jezdili léčit „zázračnými“ životabudícími prameny monarchové, carové i šejkové, jakož i světoznámí hudební skladatelé, literáti i generálové. Jejich sláva zasahovala dokonce až za oceán; po tomto světoznámém lázeňském letovisku bylo pojmenováno několik nově založených osad na tehdejším americkém Divokém západě, v Texasu, Kalifornii i v Novém Mexiku. Mnoho z nich zakládali „němečtí“ osadníci a „greenhorni“ ze severozápadních Čech, jak je známe z románů o Vinettouvi – nakonec Karel May i Ignaz Ziegler byli nejen současníci, ale oba i žili ve stejném regionu česko-saského pohraničí.
Karlovy Vary, známé též pod přídomkem „Kurort Karlsbad,“ měly během tohoto období jednu z největších, nejbohatších a nejaktivnějších židovských obcí v Čechách. Zdejší židovská obec se téměř bez výjimky hlásila k reformnímu judaismu. Tehdejší populární bonmot „Karlsbad – rakouské město na německém území Čech, postavené českýma ruka z židovských peněz“ neznal tehdy snad jen málokdo. Město se díky přílivu prostředků z lázeňství a návazných služeb raketově rozvíjelo, což se promítlo i v jeho populačním a celkovém růstu. Z necelých patnácti tisíc obyvatel, které zde žily v roce 1869, počet obyvatel narostl na víc jak padesát tisíc osob v roce 1921. Před druhou světovou válkou žilo v Karlových Varech a přilehlém okolí přes sedmdesát tisíc lidí, což je číslo, kterého Karlovy Vary nedosahují ještě ani dnes, víc jak sedmdesát let po šoa a poválečném odsunu.
Do revolučního roku 1848 Židé, povětšinou obchodníci zásobující lázeňské hosty, směli ve městě pobývat pouze přes letní sezonu. Místní židovská komunita tak měla své centrum zejména v nedalekém Hroznětíně. Například roku 1834 policie zjistila 30 osob židovského vyznání tajně sídlících ve městě. Ovšem již roku 1847 byl pro židovské lázeňské hosty na návrší nad městem zřízen malý zděný domek, který sloužil jako modlitebna (dnes zde stojí hotel Imperial). V témže roce byla zprovozněna i škola, chrámový sbor zpěváků, spolek židovských žen, špitál, chudobinec, starobinec a pohřební bratrstvo. Roku 1864 byl ustanoven židovský náboženský spolek, který byl již o čtyři roky později, roku 1868, změněn na samostatnou náboženskou obec. Roku 1869 žilo v Karlových Varech již přes 100 židovských rodin a jejich počet neustále stoupal. Posléze došlo k reorganizaci systému sociální péče a vznikla celá židovská nemocnice, několik košer restaurací, starobinec, spolek mládeže, nedlouho poté dokonce i rekreační zařízení v lesích poblíž města. Roku 1930 se ve sčítání lidu k židovskému vyznání přihlásilo 2120 občanů města, což bylo přes 10 % tehdejších obyvatel, reálný počet Židů ve městě však byl – zejména během letní lázeňské sezony, kdy město doslova praskalo ve švech – ještě několikrát vyšší, jelikož zde pobývalo mnoho židovských lázeňských hostí. V rámci židovské obce dokonce fungoval i institut tzv. letní obce, zřízené právě pro během léta exponenciálně vzrůstající počet dočasných židovských návštěvníků.
Socioekonomická skladba židovské obce na sklonku 19. a počátku 20. století se významně promítla do samotného charakteru zdejší židovské obce, která již poměrně brzy téměř bez výjimky adoptovala liberální tendence v tehdejším judaismu. Ignaz Ziegler byl toho jednou z ústředních postav. Z řad židovských domácích i přespolních návštěvníků se rekrutovalo mnoho světoznámých podnikatelů, průmyslníků, lékařů, spisovatelů či majitelů obchodů, restaurací, kaváren i hotelů. Ne náhodou ve městě rodina Moserů vybudovala továrnu vyrábějící světově proslulé umělecké broušené sklo, rodinná firma Davida Bechera založila světoznámou výrobnu likéru Becherovka.
Dr. Ziegler byl autorem řady náboženských a filosofických publikací. Byl nejen jednou z vůdčích osobností reformního judaismu, ale také horlivým sionistou. Měl lví podíl na tom, že dva světové sionistické kongresy (1921 a 1923) se konaly pravě v Karlových Varech.
Po mladickém koketování s ortodoxií se od ní Ziegler zcela odklonil a postupně se vypracoval až na jednoho z nejhorlivějších představitelů reformního judaismu, židovského integrativismu a i sionismu. Dokonce mu kvůli těmto postojům bylo znemožněno následné rabínské angažmá jak ve Vídni, tak dokonce i v jinak o dost tolerantnější Praze. V lázeňském městě samotném – a velmi se angažoval i v sousedních Mariánských či Františkových Lázních – ale platil za jednoho z předních intelektuálů své doby. Jeho drašot údajně fungovaly jako „jedna z atrakcí, kvůli které Židé jezdili do Karlových Varů“ a kontroverzně vyzněl i fakt, že údajně „ve Varech chodili do synagogy i ti, kteří doma do synagogy nešli, jak byl rok dlouhý,“ jak uvádí Mirjam Zadoff v nedávno vydané publikaci Tak napřesrok v Marienbadu. Friedrich Thieberger ve svých pamětech napsal: „Když kázal Ziegler, byla karlovarská Velká synagoga už dlouho před začátkem plná do posledního místečka. Obsah jeho projevů se stával látkou k diskusím lázeňských hostů a navracející se Židé doma o Zieglerových kázáních podrobně referovali.“ Kvůli svým extrémně liberálním názorům i teatrálnímu přednesu si ve středoevropských ortodoxněji založených kruzích vysloužil posměšnou přezdívku „Karlovarský prorok“ a bylo mu taktéž vyčítáno, že bohoslužby často navštěvují dokonce i nežidovští účastníci, jen aby si mohli vyslechnout Zieglerovy doslova elektrizující proslovy. Ani on sám se svými až takřka divadelními vystoupeními nijak netajil, ba naopak. Ve své autobiografii, kterou sepsal ke konci života už v Izraeli, neskromně píše: „Po stovkách proudili Židé a křesťané do mé synagogy, aby si vyslechli mé kázání. Často přicházeli vysocí duchovní a rádi usedli na místo, které jim bylo nabídnuto.“
Díky Zieglerově neutuchajícímu úsilí v oblasti sociální a zdravotní péče (a neúnavného shánění finančních prostředků) se podařilo židovské obci 1. května 1903 slavnostně zprovoznit židovský špitál, nazvaný Hospic panovnického jubilea císaře Františka Josefa pro chudé Israelity („Kaiser-Franz-Josefs-Regierungs-Jubiläums-Hospiz für arme Israeliten“). Stavba probíhala od r. 1898, autorem projektu byl slavný židovský vídeňský synagogální architekt Wilhelm Stiassny, mj. autor pražské Jubilejní synagogy v Jeruzalémské ulici. Náklady činily půl miliónu tehdejších rakouských korun. Institut poskytoval ročně čtyřtýdenní léčebný lázeňský pobyt téměř třem stům nemajetným židovským hostům ze všech koutů Evropy zcela zdarma, kteří se rok co rok zapisovali do beznadějně přeplněných čekacích listin u zdejší obce. Věnoval se však i například lokální židovské historii, jeho Historie Židů v Karlových Varech („Dokumente zur Geschichte der Juden in Karlsbad“), vydaná těsně před první světovou válkou, patří společně s monografií karlovarské židovské obce v rámci dosud nepřekonaného sborníku Hugo Golda k nejcennějším a nejpodrobnějším historickým pramenům o jejích dějinách.
Rabín Ziegler kázal a publikoval hlavně německy, ale hovořil plynně také maďarsky, hebrejsky i jidiš a obstojně i česky a slovensky. V Karlových Varech a okolí, zejména však přirozeně v karlovarské Velké synagoze, působil až do osudového roku 1938, kdy byl v důsledku mnichovského diktátu nucen – jako tisíce jeho souvěrců – prchnout; nejdříve do vnitrozemí, do Prahy, odkud se mu posléze podařilo emigrovat do tehdejší Palestiny, kde přečkal období holokaustu. Do válkou zdecimovaného Československa se však již pak neměl fyzickou, ale hlavně duchovní sílu – byť již také jen jako návštěvník – vrátit. Svět, který znal a v němž žil a jemuž rozuměl, totiž přestal existovat v terezínském ghettu, v plynových komorách Osvětimi a v umrlčích jámách Treblinky. Dr. Ziegler se však ještě dožil vyhlášení nezávislosti Státu Izrael, kterou jako přesvědčený sionista přivítal. Možná také proto zemřel už dva měsíce poté, 18. července 1948, v požehnaném věku 87 let, a je pochován v Jeruzalémě. Snad se v budoucnu dočkáme detailnějšího zmapování života a díla této, byť možná trochu provokativní, ale o to víc jedinečné „celebrity“ naší předválečné židovské obce.
David Kraus