„Toho já bych teda nechtěl,“ prohlásil pan Bittner. „Ten, když zpívá, tak je to jako když bučí nějaká kráva.“ A doprovodil slova rozmáchlým gestem. „To už radši toho z Ostravy, co se furt šklebí.“

„Myslíš Fremundu, Karle?“ zeptal se otráveně pan Fifek. „Tak ten by nepřijel, protože má nevyřízený účty s Munkovou. Dokud ta tady bude, on sem nepřijede. To řekl jasně už na tryzně v Terezíně, byls u toho …“ uzavřel.

„Ále, to se tak jen dělá. Když mu slíbíš cestovné a publikum, tak to on rád, velice rád přijede,“ řekl Bittner blahosklonně a zhoupnul se na židli. „A nezapomeň, že má přijet i velvyslanec, to si nenechá ujít …“ dodal.

„S tím velvyslancem to není jistý Karle. Lída volala, že jí volali ze sekretariátu, že možná bude muset jinam, tak s tím moc nepočítej,“ odvětil Fifek s přimhouřenýma očima člověka, co vidí za kulisy vysoké politiky. „Když řeknou možná nepřijede, znamená to, že nepřijede. A nic s tím nenaděláš, Karle,“ prohlásil triumfálně.

„A co ten mladej, ten z Plzně?“ navrhl pan Roubíček. „Ten přeci jezdí všude rád, někdy i jen za cestovné, ten by mohl být řešením, ne?“

„Prosím tě, ten kuňká, kvílí a klátí se furt jak ortodox u zdi nářků. To by byla ostuda. Přijde náměstek primátora a bude mít ty jeho poznámky, že už tu schází jen ty kaftany a smrad česneku,“ opáčil Fifek se znalostí místních poměrů. „To musí být něco židovskýho, ale důstojnýho, víš?“

„Tak já nevím, jak chceme zajistit důstojný otevření synagogy, to opravdu nevím?! To si tu můžeme rovnou pustit něco z reproduktoru a je to!“ vzepřel se naštvaně Roubíček.

„Ale to není špatný nápad Stando. To vůbec není špatný nápad…“ ožil Bittner. „To by bylo levný, hezký a jistý…“

„Tak prrr, kluci, to zas prrr.“ ozvala se paní Dostálová. „Město do toho dalo prachy, kraj dal do toho prachy, snad i něco z únie přišlo a také ten fond přidal … To nemůžeme odšvejkovat. To by byl fakt průser!“ pronesla varovně se zdviženým ukazovákem. „A bacha, i federace si sem někoho určitě pošle,“ dodala s ještě větším důrazem a doprovodila zakýváním zdviženého prstu.

„Tak co teda? Tak co navrhuješ? Co tedy máme dělat, aby to bylo jako židovský, důstojná a tak…?“ obrátil se Fifek na Dostálovou otráveným až ironickým hlasem.

„No, co třeba zavolat toho, jak se jezdí modlit až do Olomouce, Barnabáš si říká nebo tak nějak, ten by to moh vědět. My to přeci jen zastřešujem, né?“ navrhla Dostálová.

„Ale vždyť tomu jsme volali Heluš. Proč myslíš, že tu mluvíme o tom zpěvákovi, co zpívá v synagoze. To byl jeho nápad, toho Barnabáše… Teď tu přeci řešíme, kterýho pozvem. Já se z tebe picnu.“ zakroutil nevěřícně hlavou Fifek.

„No tak to promiň, to tu nemusím bejt, když nemůžu nic říct!“ řekla naštvaně Dostálová a otočila hlavu do kouta místnosti. „To mám za všechno, co jsem tu pro vás udělala, nakonec ze mě uděláte nánu!“

„Prosím tě, Heluš, nech toho, nedělej vlny,“ chlácholil jí Bittner „My to tu máme hezky vypsaný. Nejdříve máme zazpívat to my malej rachmanim, jako za ty mrtvý, a pak ten kadýš a nakonec osej šalom. Tyhle tři písničky a je to. To dáme …,“ dodal a pohladil Dostálovou po rameni.

„Ty to se mnou prostě umíš, Karle,“ řekla Dostálová, pousmála se a obrátila se zpět k stolu. „Ale ať se do mě Jirka nenaváží.“ dodala smířlivě.

„Promiň, Heluš, já jen v dobrým. Ale kdybychom nevolali Barnabášovi, tak jsme pozvali to Rabasovo kvarteto a měli jsme to z krku. Jsou to budějičáci a dělaj tady skvělou kulturu. Musel jsem se kroutit jak žížala, abych to Rabasovi vysvětlil, už s tím počítal …“ vysvětloval utrápeně.

„Hele, Jirko, to by ta zpěvačka od kvarteta, co si říká Jana Ráchel, neovodzpívala? Víš, napadá mě, jestli to jako nespojit. Na kantora se můžem vykašlat a pozvat ho až zas na svátky, né?“ přidal se radostně do diskuze Roubíček.

„Ale ona je vod vopery, ne?“ řekla zamyšleně Dostálová. „To by bylo směšné, jak by zpívala ty židovský písničky…, ne? Ty se zpívaj jinak, né?“ dodala pobaveně.

„Ale to normální lidi nepoznaj, jak se to má zpívat.“ hájil svůj nápad Roubíček. „Normálně bych napsal ‚ZPÍVÁ RÁCHEL‘,“ napsal na pomyslnou tabuli prstem. „Lidi by to vzali,“ dodal lišácky.

„A co s tou hebrejštinou, to ona umí, ha…?“ podezřívavě Dostálová.

„To asi ne, ale když zpívá árie italsky nebo v kostele latinsky, tak asi se naučí i to naše, to je jistý.“ opáčil Roubíček. „Důležitý je, aby to mělo úroveň, a to ona má!“ stvrdil svoje slova.

„Ale co když přijde i Barnabáš, ten se umí modlit a umí tu hebrejštinu, nemůže to být trapas?“ vnesl do formující se koncepce nejistotu Fifek.

„On je v podstatě slušnej člověk, to on by dělal jako že nic,“ hájil Roubíček srdnatě svůj nápad.

„A kolik by si Rabas s Ráchel účtovali, to víme? Aby nás nepřišli na víc, než ten kantor odjinud…“ odvětil pochybovačně Fifek.

„Ále, toho Rabase zaplatí určitě město, to se nebojím. Housle tam hraje náměstkův tchán. Takže asi nic.“ prohlásil spiklenecky Roubíček a zamrkal na Fifka jedním okem.

„Lída ale říkala, že toho kantora musíme zaplatit, že na to máme grant a ten musíme vyčerpat. Zvlášť mi to připomínala před schůzí. A také říkala, abych si dal pozor, až bude někdo vymejšlet nějaké bejkárny,“ prohlásil Fifek s tváří karetního hráče, co právě položil na stůl eso.

„Tak to jsme zase na začátku. Mně už to nebaví lidi!“ vložil se Bittner. „V televize jde dejvis kap a já tu řeším nějaký krávoviny.“ prohlásil útrpně Bittner. „Kantor jako kantor, prostě zpěvák… Město zaplatí Rabase a my tu Janu Rút a můžem dom,“ dodal rezolutně.   

„Karle,“ nasadil Fifek shovívavý tón. „Já tě chápu. Ale uznej, že když to platí Židovský fond paměti národa, nebude platit nějakou operní zpěvačku na otevření obnovené synagogy v krajským městě. A jsme to my, kdo jsou tady za Židy, nezapomínej. A také se menuje Ráchel,“ vysvětlil otcovským tónem.

„Rút, Ráchel, Rebeka nebo Sára, to máš jedno … Prostě tu sedíme a točíme se v kruhu,“ odvětil Bittner tonem vzdorovitého dítěte a založil si ruce na prsou.

„Tak co zkusit přeci jen toho mladýho Kotena z Plzně,“ vrátil do diskuze svůj návrh Roubíček. „Já vím, já vím, kinklá se, kňourá a má tu fistuli, ale kdybychom ho umravnili, mohlo by to být řešení, ne?“ začal vyjednávat. „Já mu to vysvětlím, že se nemá klátit a že když se klaní, tak nemá zády k publiku, aby na ně nevystrkoval zadek a tak,“ přidal na váhu svému návrhu.

„To můžeme Stando pozvat rovnou šklebana Fremundu z Ostravy a slíbit mu, že Munková na slavnosti nebude,“ reagoval Fifek znechuceně. „To by bylo méně rizikové,“ dodal s úsměškem.

„No a proč ne? To bys moh s Lídou domluvit a mohla by přijít až pak, po tý pobožnosti…“ reagoval s dětskou naivitou Roubíček.

„Ty ses zbláznil!“ vybouchl Fifek. „Si uvědom, co všechno na Lídě tady visí! Já tu nebudu řešit, jestli tajemnice obce nebo nějaký pošahaný kantor z nějaký Ostravy… To si srovnej v hlavě, laskavě!“ uzavřel zlostně.

„No, no, no … Co vyskakuješ Jirko. Já do tebe vidím jak do hubený kozy. Na ní nic nevisí, to na tobě něco stojí. Všichni to tu vědí, tak mi tu neper žrádlo! Buď to chceš demograticky rozdiskutovat nebo si to tu s Lidunkou dělejte sami. Mně je Fremund i celá ta …ta, ta u …“ zakoktal a mávl rezignovaně rukou směrem k Fifkovi a zapíchl pohled do stropu.

„Ale kluci, každej sme ňákej, ale spojuje nás ta sounáležitost, ta odpovědnost za budoucnost. Nemáme my, Židi, snad dost jinejch nepřátel? Nepoučily nás dějiny? Netrpěli jsme už dost?“ povstala Dostálová a máchala rukou ze strany na stranu, a přitom třepala uvolněným zápěstím.

„Vím, že to myslíš dobře, Heluš, ale to si nech pro mládežníky na výjezdní zasedání. Já už nemohu, já už fakt nemohu,“ prohlásil zlomeně Fifek a zabořil obličej do dlaní.

„Ale, ale, co to tu vidím?“ vpadla do místnosti Munková „Diskuze v plném proudu, tak to má být, tak to je dobré! Sory, nestíhám, ale všechno vím a všechno hned povyprávím,“ pokračovala hned od dveří.

„Pište si zlatíčka; velvyslanec přijede, maj to už domluvený s městem. Před synagogou budou nastoupený skauti a budou držet stráž u pamětní desky. Přijede i oblastní rabín Karas. Nejdřív promluví primátor a velvyslanec, pak vystoupí s modlitbou rabín. El male rachamim zazpívá kantor Fremund z Ostravy. Hymnu zahraje Rabasovo kvarteto a zazpívá Jana Ráchel Vavroušková. Pak po hymně odhalí primátor s velvyslancem pamětní desku. No a na závěr, na závěr to nejlepší. Primátor zve všechny na raut na radnici. No, nemá to chybu, co?“ hleděla nadšeně do tváří konsternovaného výboru.

Munkové zkysnul obličej. Lehce se předklonila a vážným hlasem se zeptala „Nevymejšleli jste tady nějaký bejkárny, že ne?“

Pro Maskil Vojta Keren 2019, ze sbírky SCHŮZE