V pondělí 10. února slavíme Tu bi-švat –ט“ו בשבט neboli Nový rok stromů – ראש השנה לאילנות, který, jak nám název napovídá, připadá na 15. den měsíce švat. Přestože se tento den nazývá Novým rokem – ראש השנה, nejedná se vysloveně o svátek s omezeními pro svátky běžnými. Proto například v tento den můžeme konat jakoukoli práci a modlitba je téměř stejná jako v každý všední den. Některými svátečními prvky se nicméně tento den vyznačuje. Například nečteme smuteční část modlitby Tachanun, pokud se o tomto dni koná pohřeb, nepronášíme smuteční řeč – hesped a připadne-li Tu bi-švat na šabat, nečteme Av harachamim.
Původ a zvyky svátku Tu bi-švat
Pramen tohoto „svátku“ je vMišně. Oddíl Moed, traktát Roš hašana 1:1, uvádí, že máme čtyři nové roky: „Prvního nisanu je Nový rok pro krále a pro poutní svátky, prvního elulu je Nový rok pro desátek ze skotu, prvního tišrej je Nový rok pro roky, sedmá leta odpočinutí a jubilejní roky, pro sázení a pro zeleninu. Prvního švatu je Nový rok stromu – to jsou slova Šamajovy školy. Škola Hilelova však tvrdí, že patnáctého dne měsíce.“ Rozhodnutím Hilelových žáků se řídíme dodnes.
Gemara nás učí, že právě toto datum, 15. dne měsíce švatu, začíná do stromů proudit voda z nového roku. Rabi Ze’ira říká v Jeruzalémském Talmudu (Roš hašana 1, halacha 2): „Do tohoto dne stromy žijí z vody loňského roku. Od tohoto dne a dále, žijí z vody nového roku.“
Z Písma se učíme, že počátek lidstva a prvopočátek židovského národa jsou spojeny s vysazováním stromů a povinností se o ně starat. Příkladem toho jsou slova o stvoření ráje: „A Hospodin Bůh vysadil zahradu v Edenu na východě a postavil tam člověka, kterého vytvořil.“ (1. Mojžíšova 2,8). Po potopě začal nový život na zemi. „I začal Noe obdělávat půdu a vysadil vinici.“ (1. Mojžíšova 9,20). Když přišel praotec Abraham do Beer Ševy, zasadil strom jako symbol víry. „A Abraham zasadil v Beer Ševě tamaryšek a vzýval tam jméno Hospodina.“ (1. Mojžíšova 21,33). Naši učenci říkali, že tam Abraham vysadil sad a v něm různé druhy ovocných stromů, fíky, vinnou révu a granátová jablka. Když synové Izraele vešli do zaslíbené země, Hospodin jim přikázal sázet stromy. „Až přijdete do země a budete sázet různé ovocné stromy…“ (Leviticus 19,23). Ne dost na tom, že jsou povinni vysazovat ovocné stromy, jsou povinni je chránit i ve válečné době. „Když budeš dlouhou dobu obléhat nějaké město a v boji se ho zmocníš, nezničíš jeho stromoví a nebudeš ho vytínat sekerou. Vždyť z něho můžeš jíst. Nekácej je! Což je strom na poli člověk, abys jej také obléhal?“ (5. Mojžíšova 20,19).
O důležitosti sázení stromů svědčí tradice, která se váže k osobě rabiho Jochanana ben Zakaje (1. stol. o. l., doba před a po zboření 2. Chrámu). Ten říkal: „Budeš-li v ruce držet sazenici a řeknou ti: ‚Hle, přichází Mesiáš!‘ Nejdříve zasaď sazenici, a až poté jdi vítat Mesiáše.“ (Avot d’rabi Natan 52:31).
Nový rok stromů je svátkem, kdy opěvujeme zaslíbenou zemi, její plodnost a krásu. O Novém roku stromů je v mnoha komunitách tradice konat סדר ט“ו בשבט (seder Tu bi-švat), který se do určité míry podobá pesachovému sederu. Během tohoto sederu pijeme také čtyři poháry vína, čteme úryvky z TaNaCHu, Talmudu a midrašů, v nichž se opěvuje plodnost země Izraele, její ovoce a krása stromů. Během sederu jíme různé druhy ovoce, ale především ovoce, kterým se pyšní země Izrael: hrozny, fíky, granátová jablka, olivy a datle (viz 5. Mojžíšova 8,8).
V talmudickém traktátu Sanhedrin 98a se uvádí, že ovoce země Izraele zvěstuje o vykoupení, o konci galutu. „Řekl rabi Ava – Nemáš jasnějšího znamení o konci galutu a nástupu vykoupení, než slova proroka Ezechiela (36,8): A vy, izraelské hory, vyženete své větvoví a ponesete své plody mému izraelskému lidu; jeho příchod je blízko…“ K tomu uvádí komentátor Raši, že když země Izraele vydá mnoho pěkného ovoce, tak tím se přiblíží konec galutu.
V této souvislosti můžeme říct, že by se měl konec galutu opravdu přibližovat mílovými kroky, neboť každý, kdo žije či byl v Izraeli, může osobně dosvědčit hojnost vynikajících plodů zaslíbené země. Země Izraele je nyní připravena přijmout své děti ze všech koutů světa.
O sladkých měkkých fících.
Závěrem jsem z nepřeberné pokladnice židovského folklóru vybral pohádku, která je o jednom ze sedmi druhů plodů země Izraele:
Kdysi jeden král jel v čele svého vojska do války. Na cestě spatřil jakéhosi starce, který sázel malé fíkovníky. Král se jej zeptal: „Kolik je ti let?“ Stařec mu odvětil: „Je mi sto let, vaše výsosti.“ Král mu řekl: „Stojí ti za to v tvém věku se pachtit vysazováním fíkovníků?“ Stařec mu odvětil: „Vaše královská výsosti! Nyní je sázím, a jestli Všemohoucí dá, budu jíst také jejich plody. Pokud ne, budou je jíst mé děti, podobně jako já jsem jedl plody stromů, které zasadili moji předkové.“ Když se po třech letech stejnou cestou král vracel z války, spatřil starce, který k němu přišel a nabídl mu ošatku krásných zralých sladkých fíků. „Vaše veličenstvo“, řekl onen stařec, „já jsem ten, kterého jste před třemi lety viděl, jak sází malé stromky. Vidíte, Bůh mi dopřál, abych se radoval z plodů stromů, které jsem vysadil, a dokonce mi dopřál dát vám skromný dárek, můj králi.“ Král přijal ošatku s fíky a několik jich okusil a velice mu chutnaly. Poté přikázal svým sloužícím, aby ošatku vyprázdnili a místo fíků ji naplnili zlatými dináry. Když pak král vracel starci jeho ošatku plnou zlatých dinárů, řekl: „A toto je můj dar pilnému starci!“ Stařec přišel s ošatkou plnou zlaťáků domů a vyprávěl svým synům o setkání s králem. Starcovo vyprávění uslyšela také jeho sousedka a rychle běžela domů a řekla svému muži: „Podívej, jsou lidé, kterým se daří a ty tady jen sedíš, lelkuješ a nic neděláš. Náš soused dal králi malou ošatku fíků a ten mu ji poté naplnil zlatými dináry. Pospěš si, vezmi velký koš a naplň ho jablky, etrogy a granátovými jablky! Jdi ke králi a on ti pak tvůj koš naplní zlaťáky jako našemu starému sousedovi.“ Muž odvětil ženě: „Ano, udělám vše, jak jsi řekla, ale do koše dám jen nejlepší zralé fíky. Král je asi má rád, když našeho souseda tak bohatě obdaroval.“ Proto naplnil koš jen sladkými zralými fíky a vypravil se ke králi. Když přišel do královského paláce, uklonil se před panovníkem a řekl: „Vaše královská výsosti, doslechl jsem se, že máte rád fíky, tak jsem vám přinesl koš nádherných zralých a měkkých fíků.“ Král popatřil na onoho člověka a hned mu bylo jasné, proč přišel. Řekl svým sloužícím: „Vyveďte toho člověka ven na nádvoří a zaházejte mu obličej ovocem, které přinesl, a pak jej vyhoďte.“ Tak se i stalo.
Onen muž se vrátil domů veselý a smál se na celé kolo. Žena na něj s údivem civěla a ptala se ho: „Co tě tak rozesmálo? Přišel jsi domů s prázdnou, to je k smíchu?!“ Muž jí však odvětil: „Představ si, jaké jsem měl štěstí, že jsem králi přinesl jenom zralé měkké sladké fíky a ne jablka, etrogy a granátová jablka, jak jsi mi radila. Jen si představ, jak by mě to bolelo a jak by vypadal můj obličej, kdyby mi na něj házeli jablka, etrogy a granátová jablka?! Takhle mě to však vůbec nebolelo, a ještě jsem si pochutnal na sladkých fících, kterými se mi královi lidé občas strefili do pusy.“
Z této pohádky nám plynou dvě poučení. První, že se nevyplácí být závistivý a snažit se přijít k majetku bez poctivé práce jako sousedova žena a druhé, být spokojený se svým údělem jako muž oné sousedky. K tomu se vyjádřil Šimon Ben Zoma (počátek 2. stol. o. l.) v Pirkej avot IV.,1:
…אֵיזֶהוּ עָשִׁיר? הַשָּׂמֵחַ בְּחֶלְקוֹ, שֶׁנֶּאֱמַר: (תהלים קכח, ב) יְגִיעַ כַּפֶּיךָ כִּי תֹאכֵל אַשְׁרֶיךָ וְטוֹב לָךְ. אַשְׁרֶיךָ, בָּעוֹלָם הַזֶּה. וטוֹב לָךְ, לָעוֹלָם הַבָּא.
…Kdo je bohatý? Ten, kdo se těší ze svého údělu, neboť je řečeno (Žalm 128, 2): „Když budeš požívat plody práce svých rukou, budeš šťasten a bude ti dobře.“ Budeš šťasten – na tomto světě, bude ti dobře – na světě budoucím…
rabín Daniel Mayer