Začátkem ledna jste možná zaznamenali zprávu o údajném pogromu, útoku na židovské návštěvníky hrobu rabína Nachmana v ukrajinském Umanu. Uman je již dlouho oblíbeným cílem ortodoxních turistů, podobně jako další místa ve východní Evropě. Situace v Umanu ukazuje úskalí tohoto poněkud skrytého turistického jevu. O specifikách „chasidského cestování“ jsem si povídala s Jakubem Švábem, který je průvodce a organizátorem židovského cestovního ruchu a klienty provází nejen po České republice.

Jak vidíš lednové události v Umanu pohledem člověka, který má s podobným typem turistiky zkušenost?

V těchto případech je třeba si uvědomit, kde se to stalo, kdo za tím byl. Ačkoliv se zpráva zprvu prezentovala jako informace o pogromu, nevěnoval jsem tomu mnoho pozornosti, protože ten původní zdroj mi ihned nepřišel příliš objektivní. Servery jako TheYeshivaWorld.com a podobně nejsou zrovna zpravodajské a objektivní. Ale bylo jasné, že se v Umanu něco semlelo.

Protože mám osobní zkušenost se světem ješiv i s klienty z těchto kruhů, tak mi od počátku přišlo, že to nemusel být pogrom, ale že se někdo choval, lidově řečeno, jako vůl a dostal přes hubu. Potom akce vyvolává reakci. Vidím to na různých místech, kam jezdím s klienty. Mnohdy je snadné vyložit si některé chování skupin chasidských turistů jako provokaci. Ale i obráceně. Co je přirozené chování v rámci některých charedi ješiv, je v běžném světě považováno za šílenství. Obě strany si často vůbec nerozumí. Jak jazykově, tak kulturně a vykládají si věci samozřejmě podle toho, jak jsou vychovaní a zvyklí.

Mnoho těchto charedi skupin jezdí úplně bez průvodců většinou z finančních důvodů. Pak jejich jediným komunikátorem je řidič najatého auta nebo autobusu, pokud mluví anglicky a také pokud oni mluví anglicky. Mnohdy mluví jen hebrejsky. Organizátor zájezdu může sedět v Bnai Braku, anebo s nimi jede, ale také nemluví maďarsky nebo polsky a anglicky mnohdy bídně a o kulturním povědomí nemluvě.

Jaké informace mají charedi turisté o Evropě? Kulturní, historické, politické?

Dost často vědí málo. Zvláště u charedi ješiv, kde se vychovává mládež, je tendence a řekl bych čím dál tím silnější, držet mladé lidi v izolaci. Jsou ve své škole, ve své čtvrti, ve svém městě. A organizátoři zájezdů, rabíni a dalších autority, často požadují, aby studenti nebo studentky nevypadli z jejich světa.

Takže když jedeš kolem hradu, nesmíš říct, že je to hrad?

To můžeš, to nejsou lidi. Hlavním požadavkem je omezit interakci s místním obyvatelstvem na minimum. Zazvoní na toho, kdo má klíče od hřbitova, a to je vše.

Znají třeba kontext současné Evropy? Jak to tady funguje?

Když budeme mluvit o skupinách z ješiv, tak tam z 90 % ne. Používají svoje informační zdroje a většinou nemají přístup k běžným sekulárním médiím. Ani izraelským, americkým či jiným. Je jim v tom zamezováno. Nejdřív v rodině, pak ve škole a celkově autoritami komunity. Samozřejmě někteří v dospělosti z téhle paralelní reality vystoupí, ale jako mladí tu možnost moc nemají.

Jak jsou to velké skupiny? Jezdí i dívčí ješivy?

Ano, teď je zrovna kolega na zájezdu s dívčí skupinou v Maďarsku. Pracuji se skupinami od dvou osob po sto padesát lidí. Studentům je většinou 16 až 22 let. Jezdí ale i dospělí, rodiny nebo senioři.

Jezdí často s vědomím, že odtud byli jejich předci?

Velmi často. Především do Maďarska, Polska, ale i na tu Ukrajinu. U chasidů, ale obecně u ortodoxních židů je kladen velký důraz na rodokmen. Najít předka z dané oblasti, který byl nějak významný nebývá problém. 90 % lidí, kteří jsou ze starých maďarských židovských rodin, které jsou v USA, tak někde v páté či šesté generaci významného předka, který je tam pohřbený, mají. A mnohdy jsou to rodiče nebo prarodiče. V Maďarsku je asi přes 2000 židovských hřbitovů, tak tam hodně rodin někoho najde.

Jak tenhle fenomén chasidské ješiva turistiky vznikl?

Chasidská turistika v menším existovala už v 80. letech. Na Ukrajině, abych se vrátil k našemu původnímu tématu, to vypuklo někdy v 90. letech. Najednou se tam dalo jet a bylo to levné. Byl to stát v rozkladu a země neomezených možností. A historická židovská svatá místa tam jsou. V Umanu jsem nebyl, ale má pověst nejnavštěvovanějšího, a zároveň nejdrsnějšího místa. V roce 1990 přijelo do Umanu na Roš ha-šana 2000 chasidů, v roce 2008 už 25 000 chasidů. V roce 2018 přijelo už 30 000 chasidů. Dnes to bude ještě o něco víc. Tahle akce na Roš ha-šana v Umanu je v podstatě čistě pánská akce. To není jako jahrzeity významných rabínů v Maďarsku nebo Polsku, kam není problém dojet s manželkou a třeba i s dětmi. Celý Uman se stane pánským klubem se vším, co to přináší. Mnoho lidí tam také přijede během roku. Někdo zůstane jen tři hodiny a někdo déle. A někdo se tam usadí.

Základním předpokladem k tomu, aby se nějaké místo stalo masově navštěvovaným, je nutnost infrastruktury. Malá komunita byla například v Umanu i před tím. Ale v těch 90. letech tam pak různí jednotlivci i organizace nakoupili domy a vytvořili základny pro pobyt návštěvníků a další s tím spojené věci jako jsou košer jídelny.

Jak to v těchto místech funguje s jídlem?

V místech s velkou návštěvností chasidských turistů se postupem doby, a je to móda posledních deseti let, vytvoří jachnasat orchi. Nějaká chasidská nadace koupí nemovitost, tam se dá jídlo ohřát, sníst a uskladnit. Mnohdy k tomu patří také mikve a studovna. Případně i pokoje na přespání. Tohle existuje v Polsku, Maďarsku a začíná se to objevovat i v Bělorusku.

Napojuje se to na místní komunity?

 Na většině těch míst už žádné místní komunity nejsou. Místní nežidovští obyvatelé reagují na tenhle trend různě. Třeba v Kerestiru (Bodrogkeresztúr v Maďarsku) na jahrzeit kerestírského rebeho Yeshaya Steinera, který se v posledních letech stal symbolem maďarských židů, jezdí kolem 30 000 lidí. Rebe zemřel v roce 1925 a byl ve své době známý především pohostinností. Kdo tam přišel, dostal najíst a bylo o něj postaráno. A dnes se o to snaží velké americké chasidské nadace. Během 24 hodin se tam otočí 35 000 lidí a každý dostane najíst, kolik chce a nemusí za to platit. Volné pozemky ve vesnici jsou zabrané obrovskými stany, kde se vaří a jí, nebo slouží jako parkoviště. Všechno řídí policie a samozřejmě Kerestír z toho má také dost peněz, zaměstnává to místní lidi. Před 20 lety tam nadace za pár šupů koupila domek rebeho a dnes se tam staví velká synagoga a hotel ve spolupráci s místními úřady. Některé jídelny fungují 24 hodin 7 dní v týdnu a když tam někdo zazvoní ve dvě v noci, že přijel a má hlad, dostane během dvaceti minut jídlo a zaplatí na kolik má.

Případné problémy nejen v Umanu samozřejmě souvisí i s nárůstem turistů. Cestování se všeobecně stalo trendem a je dostupnější i pro méně movité.

Jaké mají tvoji klienti třeba nároky na cestování?

Typická je obrovská míra improvizace a vše se mění do poslední chvíle. Skupiny jsou mnohovrstevnaté i sociálně. Jsou bohatí lidé, třeba i rodiny, kteří si zaplatí za mikrobus nebo auto a průvodce a dobré ubytování. A pak jsou nízkonákladové skupiny z ješiv, které cestují mnohdy na vlastní pěst. Ti pak chtějí jet klidně 24 hodin bez přestávky. Často spí v autobuse, protože chtějí ušetřit, a vedoucí nechtějí, aby se dostávali do kontaktu s místními lidmi. S tím pak souvisí ty reakce okolí. Když vyleze 40 chlapů po 3 dnech v autobuse, tak je to samozřejmě cítit a nepříjemné reakce přijdou.

Uman
Uman je město zhruba s 80 000 obyvateli ležící na jihozápadní Ukrajině. V roce 1910 zde na tuberkulózu v pouhých 38 letech zemřel rabín Nachman, pravnuk Bal Šem Tova. Již za svého života měl tisíce následovníků, byl znalcem kabaly a učencem. Židé v Umanu trpěli mnohokrát pogromy ze strany kozáků, pogromy měly často na tisíce obětí. Přesto se komunita vždy znovu obnovila a na začátku 20. století zde bylo několik ješiv, škol, spolků a sídlily zde také sionistické organizace. V roce 1939 tvořili židé skoro 30 % obyvatel města. Od srpna 1941 byl Uman okupován nacisty. Již v září zhruba 1000 osob zahynulo během pogromu organizovaného místními ukrajinskými policisty a následovalo další vraždění ze strany SS komanda. Ve městě vzniklo ghetto, většina židovských obyvatel Umanu zahynula. Po roce 1990 začaly do Umanu proudit první chasidští turisté, postupně se zde usadily některé rodiny a rozvinul obrovský turistický ruch, který je dnes hlavním zdrojem peněz města. Přesto vzbuzuje mnohé vášně a kontroverze. Návštěvníky jsou především muži, dochází k mnoha konfliktům v souvislosti s konzumací alkoholu, drog, rušením nočního klidu. Město ročně navštíví desetitisíce chasidů.

Jaký je přesně ten důvod izolace od okolí?

To je na delší debatu. Ale pozoruji, že to mainstreamové ortodoxní židovství šlo za posledních třicet let velmi doprava a radikalizuje se. A platí to i ve věcech spojených se vzděláváním, kontaktem s jinou kulturou a podobně. Zvláště kluky v pubertě se snaží izolovat od všeho, co by je mohlo vést k pokušení. Loni se mi například stalo, že skupina málem nedokončila prohlídku Židovského města v Praze, protože rabínům vadilo příliš mnoho „nevhodných“ lidí kolem. Jednalo se samozřejmě především o ženy v tílkách, letních šatech a podobně.

Z takových věcí ale pak zákonitě plynou střety s okolím. Jednou jsem jel se skupinou, menší a vzdělanou, do Mariánských lázní. Na dálnici mi najednou jedna z turistek, zhruba třicetiletá, říká, že támhle stojí vagon, který vozil židy do Osvětimi. Ukázalo se, že to byla maringotka přestavěná na úl. Pravděpodobně nikdy neviděla ani maringotku ani úl. Kdybych jim to nevysvětlil, byla by dodnes přesvědčená, že tu máme vagóny, které vozili lidi do Osvětimi, jen tak u dálnice a všichni jsou antisemiti.

Proto říkám svým dětem, aby cestovaly a poznávaly svět. Jinak budou žít v předsudcích.

Jaká je cesta pro budoucnost třeba v Umanu?

Židovský svět se radikalizuje. Cesta je jediná, totiž že si elity – rabínské a jiné autority – uvědomí, že tohle cesta není. V tom směru pak musí výchovně působit a vzdělávat své žáky a stoupence. Například v Kerestíru je vidět, že to jde dělat umírněně a ku prospěchu všech zúčastněných. Tedy místních nežidovských obyvatel, turistů i místních židovských komunit. Je tam snaha nic nezničit, je to dobře organizováno a samozřejmě to celé stojí obrovské peníze, ale zároveň to i generuje zisky.

Turistika, i tahle chasidská, se začíná rozvíjet v Bělorusku. Chasidské zahraniční organizace opravují hřbitovy, začínají kupovat opuštěné ješivy. V Bělorusku je všude extrémně čisto a bezpečno. A tak musí fungovat i spolupráce s chasidskými turistickými společnostmi, které si to uvědomují. Navíc tam není antisemitismus a k hostům a turistům jsou všichni velmi slušní.  Rozdíl je samozřejmě v tom, že Ukrajina jako stát se v podstatě rozložila, a to je pak příležitost pro různé podivnosti. Ukrajina je zkrátka jiný svět.

A jak to je s chasidskou turistikou v České republice?

Máme tady tři místa s tímto potenciálem, kde možná do několika let bude něco podobného jako v Maďarsku nebo Polsku. Je to Holešov a Mikulov. Do Holešova loni přijelo několik set lidí. Nemovitosti tady ale nestojí pár dolarů jako na Ukrajině. Jachnasat orchim se tam v menším už také připravují, vše se projednává také s brněnským rabínem a obcí a samozřejmě s místními úřady. V Holešově by chasidské nadace měly opravit hřbitovní domek a využívat ho jako zázemí pro turisty. Problém je třeba s toaletami. Když potřebuje autobus lidí jít na toaletu, je to třeba v Holešově problém.

Překvapivým a neznámým místem jsou Poběžovice, což je městečko mezi Plzní a Domažlicemi. Je tam stará mikve a podle chasidské tradice se tam na svých cestách koupal Ba’al Šem Tov. Na tom místě pak stávala pila, která je dnes stržená, a chasidské nadace by tam chtěly postavit nový objekt. Zatím probíhají jednání a uvidíme, jak to dopadne.

PTALA SE KATEŘINA MIKULCOVÁ
Foto: Wikimedia

Kerestir – Bodrogkeresztúr
V Kerestiru, jak se městečko jmenuje v jidiš, žil a zemřel v roce 1925 rabín Yeshaya Steiner pocházející ze slovenského Zborova. Tento chasidský rabín proslul zázraky, ale především pohostinností. Městečko se nachází v Tokaji ve východním Maďarsku a protéká jím říčka Bodrog. Původní židovská komunita čítala něco přes 500 osob, většina zahynula během šoa. Dnes je Kerestir jedním z nejvíc navštěvovaných míst židovskými, převážně ortodoxními turisty. Ročně sem přijede několik desítek tisíc návštěvníků.