„Já tedy v sobotu nehraju,“ uzavřel pan Korbel svoji odpověď na předsedovu otázku, kdo ještě má se sobotou problém.

„Od kdy seš ortodox, Jardo?!“ zeptala se naštvaně paní Šimonová „Na víkendový turnaje normálně chodíš, na chatě normálně pracuješ, donedávna ses cpal vepřem a najednou, najednou to je pro tebe problém,“ pokračovala naštvaně a každý svůj argument podpořila ťuknutím ukazováku o desku stolu.

„Kláro, pochop to v souvislostech, prosimtě…“ vložil se do diskuse předseda John. „Víš přeci, že Karlík, jeho syn, se dal na víru a teď chodí na školení k rabínovi a do Ulpanu a tak. Prostě to Jarda nemá lehký. Navíc chce Karlík přijet na hry i s rodinou,“ snažil se najít pochopení a jednotu výboru v plánovaní tradičních her sportovního klubu Kadyma při kolínské Židovské obci.

„No, ale to když si takhle postaví hlavu každej, tak neposkládáme družstva a neobhájíme trofej,“ pokračovala Šimonová. „Já za to nemůžu, že pátek není sobota… Mně de o nás všechny, abychom se sešli, zahráli si a koho to baví, tak ať se de třeba modlit, né?“ vykládala logiku svého tvrzení.

„To Kláro musíme ňák vymyslet, teď už je doba taková. Ty mladý sou jiný. To by nám nepřišlo spousta lidí, hlavně těch mladejch,“ vysvětloval John. „Nám dřív stačilo přít do židovskýho klubu a měli jsme pocit, že jsme někde fakt Židama. Ty mladý to maj jinak,“ uzavřel s nešťastným výrazem.

„A to jakože nejsme Židi, když si dem zahrát v sobotu?!“ zeptal se výhružně pan Kantůrek.

„Ale néé, Vláďo. Samozřejmě jsme, ale tak sami, mezi sebou,“ snažil se vybalancovat situaci John.

„Jaks na to prosimtě přišel Franto? Dyť mně TAK znají všichni…, v ulici, v práci, dokonce mně zvou na Velvyslanectví. Byl jsem sázet stromy v Izraeli … a ty ‚sami mezi sebou‘. Co to je za blábol?!“ rozohnil se Kanůrek.

„Vláďo, Vláďo, ty mi nechceš rozumět…“ přešel John do obrany. „Víš, že pro ty zbožný je Židem jen ten, co je po mamince, anebo dodržuje šabat,“ vysvětluje trpělivě. „No a když maj přijet i TYHLE, tak to musíme zohlednit,“ vrátil John diskusi zpět na začátek.

„Tak já jsem po tatínkovi, po mamince…, takže si můžou všichni ti svatoušci víš co… A hrát v sobotu budu!“ dodal s vytrčenou bradou rezolutně, jako by mu v kartách padla samá esa.

„Jo, tak si přiveď svý děti, chytráku…“ vzchopil se Korbel „S nima si udělej družstvo a pak tu vyskakuj. Jenže ty je nepřivedeš, poněváč ti na to kašlou, na celou tu tvojí židovskou identitu. S tou tvojí sionistickou pózičkou si zajímavej akorát u vás v baráku,“ a zapíchl svůj ukazovák pomyslně do hrudi pana Kantůrka.

„Tý we, tak tos fakt přepísk. Co si o sobě myslíš?! Kdybys nebyl jeden z nás, tak tě snad smáznu …“ napřímil se Kantůrek proti sedícímu Korbelovi a dramaticky zašermoval zaťatou pěstí.

„Zklidni hormon Vláďo, na tom něco je,“ zvažovala Šimonová. „Děti už nechtěj být Židama, chtěj patřit někam jinam, já nevím kam. Moje Květa si chce vzít nějakýho evangelíka, a ještě mi přijde slavnostně oznámit, že JEMU Židi nevaděj. Nevím fakt, kam ten svět spěje,“ prohlásila nešťastně.

Po delší chvíli všeobecného mlčení prohlásila paní Zdechyncová. „Holt to už nejsou ty devadesátky, ani první dekáda milénia. To už není ta doba šalomistů, ani těch válek o konfese. Teď už začíná jít do tuhého,“ prohlásila prorocky a pozvedala oči i dlaně k nebesům.  

„Do jakýho tuhýho, Zdeno? Dyť tu řešíme účast na hrách, né kozácký hordy…“ ozval se ještě naštvaný Kantůrek.

„My tu děláme sportovní aktivity na podporu židovské pospolitosti, ale tu si musíme nejdříve definovat. Pak teprve má cenu řešit, koho vlastně chceme na hrách mít. A na tom trvám,“ uzavřela svoji úvahu Zdechyncová, jako by byla na akademické rozpravě sociologického ústavu, kde pracuje.

„Ale to my přeci víme, Zdeno,“ vložil se do diskuse John. „K tomu máme přeci stanovy. Chceme každýho, kdo má alespoň jednoho prarodiče Židem. Na to nás tu nemusíš školit,“ dodal se strojenou laskavostí. „Buď prosím konkrétní … Vo co ti de!“

„No, když pominu pochybnost, jak prokázat opravdové a chtěné židovství předka, musíme se vrátit k definici, co nebo kdo je Žid. A na tom už se zase nikdo neshodne. Prokazování židovství pomocí rodných listů nás vrhá do výkladu židovství v pojetí Norimberských zákonů, a tedy na platformu …“

„Tak dost Zdeno, ty to tím svým školometstvím vždycky tak zkomplikuješ. Jak nám tohle mudrování pomůže sestavit družstva? TO je náš problém, neuhýbejme…,“ vrátil John diskusi blíže tématu.

„No to se také snažím vysvětlit, ale ty jsi takový netrpělivý, Fanouši,“ nedala se odbýt Zdechyncová. „Zjednodušeně jde o to, zda nemohou hrát také třeba nežidovští rodinní příslušníci našich členů, zda by ti nebyli schopní nahradit nedostatek Židů, když pominu definici Žida,“ uzavřela.

„Ahá, tak to je zajímavá myšlenka,“ reagovala po chvíli Šimonová. „Tak mě napadá, že ten nápadník Květy hrál závodně volejbal, že by nás mohl dost posílit. A také Jardova Monika něco hraje, snad bedminton… To bychom to mohli poskládat. To vypadá nadějně…,“ rozvinula radostně myšlenku.

„To je pravda, to je pravda…,“ rozvíjel Kantůrek. „To bych moh říct taky švárovi, ten hraje sice vesnický nohejbal, ale plácaj tam také volejbálek a kuželky. To on by snad i rád přišel hrát za Židy, i když je katolík,“ pokračoval ve výčtu. „Jo a také snacha, ta je ortodoxní ateista, ale skvěle střílí, má i myslivecký zkoušky. Je to taková exotka. Tak to bychom nějak poskládali. Nakonec by to Judovo kladivo letos mohlo zůstat v Kolíně.“

„Že vám to není blbý,“ ozval se znechuceně Korbel. „Co to jako bude za židovské sportovní hry, když tam nebudou Židi? Na co si tu hrajeme? Celou dotaci na židovský sport promrháme na hrách, kde Židi nebudou. To je směšné, směšné…“

„Tak to jsem přesně čekal, kdy do toho zase hodíš vidle…“ začal se znovu rozčilovat Kantůrek.

„Ráda bych podotkla, že spojení slov Židovský a sport je vlastně historickým paradoxem a že…,“ neodhadla situaci Zdechyncová.

„Mlč Zdeno!“ vypískl Kantůrek

„Totalitního policajta tedy v sobě nezapřeš, Vladimíre,“ kousla si Zdechyncová.

„Nevím, kdo z nás učil na VUMLu, Zde-ni-čko,“ procedil Kantůrek mezi zuby a vrátil úder.

„Mně je jedno jak se máte rádi a proč, ale připadá mi to fakt blbý, dělat takhle ty hry. A kolik jako by bylo Židů a kolik ne-Židů? To by byl nějaký poměr nebo procento, nebo by to Židi jen pískali? To bychom museli vyhlásit pravidla, podle kterých by přijeli i družstva z jiných obcí, né?“ navázal nevzrušeně Korbel na svoji předešlou řeč. „Já bych se držel těch Židů, i když to bude dost těžký. Jinak tu za deset let už budeme jen jako Klub pamětníků židovskýho sportu,“ dodal.

„Jardo, ty tu chceš dělat toho poctifku, ale nemysli, oni to členství třeba v Hradci mají všelijaký,“ naklonila se Šimonová ke Korbelovi a polohlasně mu domlouvala. „Oni, aby si udrželi dotaci a místa v Radě, tak tam ty členy honí všelijak. Vím to, páč tam mám bratrance. A to sou jakože ortodoxní, hele! A to bych mohla …“ chtěla pokračovat.

„Ale mně je to jedno Kláro, jak to dělají jinde, mně jde voto, jak to děláme my,“ přerušil jí Korbel. „Jestli vyhrát Judovo kladivo takhle, tak to rači vůbec ne. Nepřineslo by nám to nic dobrého.“

„A jak to chceš udělat, chytrolíne? Kolik myslíš lidí, že dáme dohromady? Tak stěží deset, dvacet! To neobsadíme všechny sporty. A co ty rodinný příslušníci, co? Ty by jako koukali a nosili nám pivo? Jako Hurvajs válku…“ posmíval se Kantůrek.

„Tak jde o ty mantinely, Vladimíre,“ snažil se dál Korbel. „Stačilo by to jen organizačně pojmout jinak a ty mladý Židi by přijeli. Oni to berou vážně, nejen Karlík. Oni stojí o tuhle svoji identitu, Vladimíre,“ dodal bezelstně. „Jim už nestačí mávat izraelskou vlajkou nebo se chodit občas koukat, jak se modlí jiní. Oni chtěj být Židama se vším všudy. Jestli je nechceme ztratit, musíme se jim přizpůsobit,“ dodal prorocky.

„Kecy, kecy, kecy, … kdo by chtěl dnes bejt zbožnej Žid, Jardo. To bys mně rozesmál. Jako košer kuchyně, šábesy, pejzy, kaftany a tyhle věci? Tos upad na hlavu, né?“ vložil se do diskuse John. „To nám nevěš bulíky na nos. To, jakože voda teče do kopce? V době mobilů, internetu, super-hypermárketů a miliónu telenovel…?“

„Jo, možná právě proto. Voni jsou fakt jiný. Není to hned kaftan a pejzy, ale třeba vege jídlo, střídmý voblečení, dělání šabatovejch večeří, a tak. Občas si přečíst něco z Knih a diskutovat vo tom… Oni jsou více Židi než my dohromady, tak proč je nezískat?“ přemlouval dál Korbel.

„A kolik by jich jako přijelo, Jardo? Jen aby to nebyly dva kousky z Prahy a my tu nedělali kvůli tomu harakiri,“ zajímala se Šimonová.

„Už to vidím…“ rozesmál se Kantůrek. „Napochoduje sem dvacet ortodoxních a budeme tu celýmu městu pro smích,“ zajikal se smíchy při té představě. „A jak tu budou v pátek křepčit … v synagoze … a my, místo slavností večeře … U Huberta … budem koukat … jak se tu kinklaj v synagoze,“ dusil v sobě návaly smíchu.

„Seš normálně blbej, Vláďo,“ mírnila ho Šimonová. „Jsou to taky Židi, tak měj trochu respektu … V pátek bych pozvala do synagogy na kabalat šabat Markovou, ona tak hezky zpívá ty židovský písničky a pak se přesunem k Hubertovi, kde necháme udělat něco bez vepřovýho, aby to bylo pro všechny a Franta by vzal harmoniku, tak si pak můžem zazpívat,“ zahájila plánování.

„Hele, lidi…, to je myslím naprosto zbytečný,“ rozbíjel plány Šimonové Korbel. „Mladý si v synagoze poradí sami, bez estrády. My můžeme jít rovnou k Hubertovi a oni pak přijdou, nebo ne. Ráno by šli stejně do synagogy, tak si možná udělaj svojí večeři jinde a jinak, u někoho. Nemá cenu jim něco organizovat. Na sobotu bych jim nechal ze sportů jen turistiku nebo poznávací prochajdu s průvodcem po městě,“ snoval plány dál.

„Nezapomínáš, že ty hry jsou taky naše, Jardo, že?“ vložil se John. „To myslíš, že lidi přijedou, aby soutěžili v turistice nebo dělali znalostní soutěže o Kolíně? Tohle sou SPORTOVNÍ hry, Jardo. Tedy tu musí být zápasy, utkání a vítězové a poražení, a my chceme Judovo kladivo, víš? To si jako o hlavní trofej střihnem?“ prohlásil posměšným tónem.

„Tak daj se dělat různý věci, aby byly zábavný, ale v principu by měl být klid, odpočinek. Tedy pokud to sou židovský hry,“ nedal se Korbel.

„Ale odpočinek si představuje každej jinak, my chceme mít taky ten óneg šabat a nechce se nám nedělat nic. Vod tý doby, co se tvůj Karlík do toho hodil, seš fakt divnej,“ řekla Šimonová už naštvaně. „Fakt divnej. Učíš se hebrejštinu, nechal sis narůst fousy, ty seš snad i vobřezanej, Jardo,“ a zapíchla podezíravě oči do Korbela.

„Vo mně tu přeci nejde, Kláro. Můžem těm hrám dát po letech fakt židovskej charakter a tím být pro mladý opravdovější. V sobotu, kdo chce může hrát přáteláky i s rodinnými příslušníky, ale započítaný soutěže by byly až v neděli a všichni si přijdou na svý. Není to myslím tak složitý,“ hledal Korbel shodu v kompromisu.

„V neděli musej po obědě všichni vypadnout, to znáš. Venkovský chtěj ještě posekat a městský chtěj dobře zaparkovat… To by se nelíbilo. To by fakt nešlo. To by byli všichni votrávený… A je to den před pracovním, to si chce každej trochu vorazit. To by Jardo neprošlo. Musíš bejt rozumnej. Karlík nekarlík, lidi sou na něco zvyklý, tak to nech běžet tak, jak to známe už skoro pětadvacet let. My sme byli taky mladý a tyhle věci nám život nekomplikovaly. Že tomu Karlíkovi nedomluvíš …? Dyť je to takovej šikovnej kluk,“ domlouval John Korbelovi.

„Jak myslíte, ale já fakt v sobotu nehraju. Ne kvůli Karlíkovi, ale kvůli sobě. Na Karlíka jsem hrdej, jen to všechno přišlo nějak pozdě.“

Pro Maskil Vojta Keren 2019, ze sbírky SCHŮZE