Úvodem
Dříve než začnu, cítím, že vám dlužím vysvětlení, proč mluvím o tomto tématu. Ani judaismus, ani žádné tělesné postižení nehrálo roli v mém formálním vzdělání. Po léta jsem pracoval především jako ekonom a jako terénní pracovník v komunitním rozvoji. Co mě tedy opravňuje k tomu, podat výklad na téma „Jak jsou znevýhodnění viděna v Tóře“?
Když jsem poprvé v roce 1999 začal působit v Joint[1] jako územní ředitel pro Tunisko, byl Joint jedinou americkou nevládní organizací, která byla v zemi aktivní a její program byl zaměřen výhradně na tamní zbývající malou židovskou komunitu. Rozhodl jsem se nicméně najít způsob, jak pomoci i široké veřejnosti, a tak jsem hledal instituci, v níž by byli zastoupeni jak Židé, tak Arabové.
Jak se ukázalo, byly zde jen dvě možnosti, buďto věznice, nebo centrum aktivit pro mentálně postiženou mládež, které se nacházelo v Houmt Souk, Djerba. V tomto centru bylo 74 účastníků z řad arabské a berberské mládeže a jedna dcera vrchního rabína. Rozhodl jsem se tedy iniciovat projekt zde.
Zatímco jsme rozvíjeli farmu, kterou jsme zakoupili, aby zde mladí lidé mohli pěstovat ovce, někdo (domnívám se, že nějaký člen tuniské vlády) se rozhodl zorganizovat mezinárodní seminář o tom, jak tři monoteistická náboženství nahlíží na mentální a tělesná postižení. A já jsem měl reprezentovat judaismus.
Rabín Dushinsky, který působí v Praze, vysledoval mnoho naučných referencí, které zde cituji, a pomohl mi zajistit, aby mé názory reflektovaly tradiční židovské myšlení – jsem za tuto pomoc vděčný. Nakonec jsem pronesl přednášku v Nabelu v Tunisku. Po více než patnácti letech a několika dalších prezentacích je zde nyní její poslední verze.
Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil. (1. Mojžíšova 1, 27)
Když se podíváme na různorodé charaktery mužů a žen v celém světě a zaměříme se na mnoho rozdílů mezi nimi s respektem k odlišné rase, etnicitě, pohlaví, sexuálním preferencím, duševním schopnostem, talentům a věku…, všechny tyhle příklady nám ukážou, že všichni jsme stvořeni k obrazu Božímu. Včetně těch, kteří se narodili nevidomí, neslyšící, těch, kteří nejsou schopni ovládat své svaly, a nás všech, kteří jsme objektem toho, co Hamlet popisuje jako „bol srdce a tisíc přirozených ran, jež tělo zdědilo”
Ačkoliv mnozí vidí existenci lidí se znevýhodněním na světě jako jakousi chybu stvoření, Tóra nás učí, že:
Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré. Byl večer a bylo jitro, den šestý. (1. Mojžíšova 1, 31)
V odkazu na „Boží obraz” jsme nicméně ujišťováni o duchovních kvalitách člověka, a ne o fyzických rysech. Otázkou je, proč muži a ženy, chlapci a dívky mají být sužováni fyzickým a morálním znevýhodněním – nemocemi a neštěstím, které nás stále trápí. Proč se trápíme?
Jeden důvod může být v několika důležitých biblických textech o fyzickém znevýhodnění, které ho popisují jako boží trest a ukazují na nějaký morální prohřešek. Například Miriam, sestra Mojžíše, která ho s láskou sledovala coby dítě plující po Nilu, je přesto jednou na chvíli postižena leprou za očerňování svého bratra. A lid Izraele je stižen strašnými chorobami a neštěstími jako například slepotou, když nerespektují boží vůli.
Hospodin tě raní šílenstvím, slepotou a pomatením mysli. O poledni budeš tápat jako tápe slepý ve tmě. Na svých cestách nebudeš mít zdar, stále budeš týrán a odírán, po všechny dny, a nikdo tě nezachrání. (5. Mojžíšova 28, 28-29)
Ne všechny tělesné neduhy zmíněné v Tóře jsou však znakem morálního selhání. Naopak, mnohdy určitý fyzický nedostatek, který postihl naše předky se ukázal být zcela ústředním bodem pro naplnění Božích plánů.
Tato myšlenka ve skutečnosti vychází z hlubokého vhledu vyjádřeného našimi učenci:
Všechny nástroje Svatého (budiž veleben), [pro dosažení jeho cílů] jsou zlomeny, tzn. narušeny.
A tak by se mohlo zdát, že Sára je ve vysokém věku a neplodná právě proto, aby mohl Bůh zjevit svou sílu skrze zázrak narození Izáka (viz 1. Mojžíšova 21, 2).
Podobně se oslepnutí Izáka v jeho vysokém věku ukázalo být rozhodujícím pro převedení božích požehnání z Ezaua na Jákoba a pokračování Božích plánů. Za povzbuzování a pomoci své matky Rebeky, se mladší Jákob vydává za staršího Ezaua. Díky svému poškozenému zraku Izák neprohlédne přestrojení a omylem dá Jákobovi požehnání původně určené staršímu Ezauovi. Pokud by Izák viděl dobře, toto výjimečné požehnání by nikdy nebylo dáno mladšímu synovi (viz 1. Mojžíšova 27. kapitola).
A především si všimněme zmínky o chromém Jákobovi. Jeho nemohoucnost je ve skutečnosti znakem, kterým ho označil anděl, s nímž v noci zápasil. Když anděl opouštěl ráno Jákoba, úmyslně ho zranil, a tak mu bylo nadále jeho vlastní tělo trvalou připomínkou jeho role.
Tu řekl: „Nebudou tě už jmenovat Jákob (to je Úskočný), nýbrž Izrael (to je Zápasí Bůh), neboť jsi jako kníže zápasil s Bohem i s lidmi a obstáls.“ (1. Mojžíšova 32, 29)
Dnes nikdo z nás nechce být charakterizován svými tělesnými limity nebo nedostatky, ale přesně to je právě osud (a možná nakonec také sláva) Jákoba – Izraele.
Nikde jinde v Tóře nenajdeme vyjádřenou Boží zodpovědnost za lidské nedostatky jasněji, než na případu s Mojžíšem a hořícím keřem.
Druhá kniha Mojžíšova, 4. kapitola: Bůh hovoří s Mojžíšem z hořícího keře, který ale plameny nijak nespalují. Když Mojžíš, který unikl před několika lety z Egypta, aby se zachránil, spatří tento zvláštní oheň, je Bohem žádán, aby se vrátil do Egypta a zachránil izraelský lid z otroctví.
Mojžíš se nicméně velmi zdráhá přijmout tento úkol. Nejdřív Mojžíš říká, že mu nikdo neuvěří. Bůh mu tedy dá několik magických znaků: 1. Hůl se promění v hada a had zase zpět v hůl, když ji Mojžíš zvedne. 2. Když si Mojžíš přiloží ruce na hruď a poté je oddálí, objeví se na nich znaky lepry, když to zopakuje, lepra zmizí a ruce jsou stejné jako dřív. 3. Když lidé stále nevěří, Mojžíš nabere vodu z řeky a vyleje ji na suchou zem, kde se promění v krev.
Mojžíš však působí jakoby nezúčastněně a svěří se Bohu se svou obavou, že mu nikdo nebude naslouchat proto, že trpí vadou řeči. Ale tento nedostatek důvěry v sebe sama, a dokonce i ve sliby Pána vede k rezolutní reakci. Hospodin absolutně odmítá přijmout Mojžíšovu poněkud chabou výmluvu, že jeho tělesné znevýhodnění by mělo bránit ve vykonání Boží vůle.
Hospodin mu však řekl: „Kdo dal člověku ústa? Kdo působí, že je člověk němý nebo hluchý, vidící nebo slepý? Zdali ne já, Hospodin? (2. Mojžíšova 4, 11)
Rabíni tvrdí, že Bůh záměrně neodstranil Mojžíšovi vadu řeči (Raši říká, že koktal), aby dokázal autenticitu Tóry pro všechny generace. (Drašot Ha-Ran, 5). Tóra byla přijata lidem Izraele ne díky síle charismatických vůdců nebo přesvědčivosti zdatného řečníka, ale pro svou nestrojenou esenciální pravdu.
A když je Tóra nakonec dána lidu Izraele na hoře Sinaj, Všemohoucí posouvá tuto představu o zodpovědnosti za nedostatky ještě dále. Přímo svému lidu sděluje:
Nebudeš zlořečit hluchému a slepému nepoložíš do cesty překážku, ale budeš se bát svého Boha. Já jsem Hospodin. (viz 3. Mojžíšova 19, 14)
Ale co se skrývá za tímto přikázáním a jak vysvětlit neobvyklé spojení “Budeš se bát Boha svého”? V židovské tradici (podle Rašiho a Rambama) je toto nařízení interpretováno následovně: Když někdo proklíná hluchou osobu, nemůže se takový člověk ze své podstaty bránit. Nemůže se ani sám hájit u soudu. Nemůže slyšet ani obvinění, nemůže ani podat svědectví o provinění. Stejně tak osoba, která je nevidomá, neví, že jí někdo úmyslně postaví do cesty překážku. Jelikož takovéto oběti se nemohou bránit ani svědčit, Bůh prohlašuje sebe za jejich svědka. Bude bránit hluché a slepé a stejně tak bude chránit vdovu, sirotka nebo cizince. A aby byl tento bod zcela jasný, Bůh varuje svůj lid před zpronevěřením se svým povinnostem (…ale budeš se bát svého Boha. Já jsem Hospodin.).
Jak píše skvělý Rabi Avraham Ben David ve francouzské Provence ve 12. století: Bůh ho učinil (neslyšícího a slepého) ke svému obrazu! Takže kdo to je, koho zneužíváš? Koho proklínáš? Je to samotný obraz Svatého (budiž veleben)!
Závěr
V tomto smyslu, když Bůh ochraňuje všechny, jejichž schopnosti jsou jakkoliv “poškozeny”, ve skutečnosti chrání ty, kdo reprezentují jeho obraz. Pravděpodobně můžeme přijmout důsledek principu, který byl popsán výše: Všechny zlomené nástroje patří Bohu.
Víme tedy, že tělesné nedostatky, stejně jako jiné lidské vlastnosti pocházejí od Boha. Mohou zde být dokonce pro Boží záměr, ačkoliv nejsme třeba schopni rozpoznat, co jím může být. Bůh Abrahama, Izáka a Jákoba uznává svou zodpovědnost za stvoření včetně nedostatků a v první řadě zdůrazňuje ochranu všech slabých.
Jako smrtelné lidské bytosti, vědomy si svých vlastních zjevných omezení a nedostatků, uznáváme roli Boha – Stvořitele a respektujeme jeho záměry. Když jsou napadáni hluší nebo slepí, je vždy chvályhodné se jich zastat.
Naše reakce na ty, kdo jsou mentálně či fyzicky oslabeni nakonec testuje to, kým jsme. Definujeme sami sebe, svůj charakter a morální integritu tím, jak reagujeme na cizí nemohoucnost a bezbrannost.
Můžeme se učit z lekce proroka Izajáše. Když prorokuje o konci dní, říká: Tehdy se rozevřou oči slepých a otevřou se uši hluchých. Tehdy kulhavý poskočí jako jelen a jazyk němého bude plesat. Na poušti vytrysknou vody, potoky na pustině. (Izajáš 35, 5-6) V souladu s Rambamem nám Prorok Izajáš říká, že dobré chování k tělesně a duševně slabým lidem je metaforou pro spásu nás všech.
Zajímavou otázkou, kterou rabíni kladou, je, zda je nevidomý člověk povinen (nebo dokonce, zda je mu povoleno) říkat požehnání při zapalování svící. Otázka souvisí s tím, že v judaismu se nesmí požehnání říkat zbytečně a slepý nevidí světlo svíčky.
Rozhodnutí rabínů vás možná překvapí. Po nezbytných debatách došli k tomu, že také nevidomý člověk by měl říkat požehnání nad svící:I když nevidomý člověk z něj nemůže mít přímý prospěch, světlo umožňuje ostatním ho vidět a ti mu tak mohou přispěchat na pomoc (viz Megila 35b a Šulchan Aruch, Hilchot Krijat Šma 69:2).
Také tímto způsobem může být nakonec znevýhodnění pro člověka obdarováním a zároveň darem pro ostatní.
Yechiel Bar-Chaim
Překlad: Redakce
[1] American Jewish Joint Distribution Committee (Americký židovský spojený distribuční výbor), zkr. Joint