Spojenectví Viktora Orbána a Benjamina Netanjahua a perspektiva izraelsko-maďarských vztahů očima Ireny Kalhousové.
V našem prvním rozhovoru jsi zmiňovala, že vztahy Maďarska a Izraele zintenzivněly v poslední době iniciativou Viktora Orbána a že jde o čistý pragmatismus z jeho strany. Můžeš popsat, jaký konkrétní zájem má maďarský premiér na tomto vztahu?
Pragmaticky řečeno, dobré vztahy s Izraelem představují pro Orbána silný argument proti kritikům, kteří ho obviňují ze zneužívání antisemitských symbolů s cílem získat nacionální pravicové voliče. Jde především o masivní, opakující se kampaň zaměřenou proti americkému židovskému filantropovi maďarského původu Georgi Sorosovi, ve které se často objevují tradiční antisemitská témata jako například narážky na to, že „mocný Žid“ ovlivňuje z pozadí maďarskou a světovou politiku. Proti obvinění z podněcování antisemitismu ovšem mohou Orbánovi příznivci kontrovat tím, že Orbán je přeci velkým přítelem židovského státu. Mezi maďarskými politiky také stále přetrvává pocit, „že cesta do Washingtonu vede přes Jeruzalém“ a že tedy dobré vztahy s Izraelem jsou důležité pro dobré vztahy s USA. Sázka na tuto kartu se vyplatila především v době nadstandartních vztahů Netanjahua s Trumpem, kdy cestu Orbána do Bílého domu v květnu 2019 opravdu pomohl do jisté míry zajistit Netanjahu, který má s Orbánem velmi blízký vztah.
Co se změnilo s nástupem Viktora Orbána k moci ve vztahu k Izraeli – resp. jaký byl vztah Maďarska k Izraeli před tím?
Maďarsko po roce 1989 zastávalo spíše takovou neutrální pozici. Na jednu stranu chtěli narovnat komunismem pošramocené vztahy s Izraelem, na straně druhé nechtěli ohrozit tradičně dobré vztahy s arabskými zeměmi. Navíc Maďarsko má historické vztahy s Tureckem, zajímá se o Írán… Pak ale Orbán v roce 2005 navštívil po prohraných volbách Izrael. Během této návštěvy se z maďarského politika stal velký fanoušek Izraele. Zaujala ho nejen úspěšná ekonomická transformace Izraele, ale i hrdý nacionalismus. Především si ale padl do oka s politikem, který také čekal v opozici na svojí další politickou šanci, s Benjaminem Netanjahuem ze strany Likud. Od té doby funguje blízké spojenectví mezi těmito dvěma muži, kteří v další dekádě zcela ovládli maďarskou, respektive izraelskou politickou scénu. Došlo také k navázání vztahů mezi stranami Fidesz a Likud, které spojuje důraz na nacionalismus a konzervativní hodnoty (navzdory tomu, že Fidesz kdysi začínal jako liberální strana). Po druhém nástupu Orbána k moci v roce 2010 se pak z Maďarska postupně stala jedna z nejvíce proizraelských zemí v EU a Orbán s Netanjahuem se stali blízkými politickými spojenci, kteří si v mnohém vychází vstříc a vzájemně se nekritizují.
Mohla bys povědět něco k hlubší historii vztahů Maďarska a Izraele? Co tento vztah charakterizuje?
Na rozdíl od Polska a Československa, Maďarsko v období studené války nevystupovalo tak otevřeně antisemitsky a antisionisticky. Přispěla k tomu fašistická minulost Maďarska, která vedla k jisté opatrnosti komunistických vůdců. Ti se obávali, že příliš otevřený negativní přístup k Židům a Izraeli by mohl posílit maďarský nacionalismus, který byl vždy spojen právě s antisemitismem a který představoval hrozbu pro komunistický režim. Dále k tomu přispěl fakt, že Maďarsko bylo jedinou středoevropskou zemí, kde v té době žila významná židovská menšina, odhadem až 200 tisíc židů. Židovský život v Maďarsku (školy, košer obchody) tak nebyl ani v době komunismu zcela potlačen. Navíc maďarští Židé udržovali vztahy se svými příbuznými v Izraeli i během studené války. V neposlední řadě v Izraeli žila mnohatisícová maďarsky rozumící skupina Židů pocházejících nejen z Maďarska, ale i ze Slovenska a Rumunska. V roce 1989 tak bylo v maďarsko-izraelských vztazích na čem stavět.
Jak se Maďarsko zachovalo při vzniku Státu Izrael v roce 1948?
Maďarsko jako poražený stát ve druhé světové válce vstoupilo do OSN až v roce 1955 a tak nehrálo žádnou roli při rozhodování o rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát v roce 1947. Jinak mnozí izraelští politici si mysleli, že po vzniku státu dojde k velké emigraci maďarských Židů do Izraele. K té ale k nemilosti Izraele nikdy nedošlo, protože hodně asimilovaní budapešťští Židé dali většinou přednost životu v Maďarsku. Izrael se ale naděje nevzdal a například jako jeden z prvních uznal vládu Jánoše Kadára, instalované po sověty krvavě potlačené revoluci v roce 1956, s nadějí, že Maďarsko umožní odchod Židů do Izraele. Mnozí Židé spolu s tisíci Maďary opravdu odešli, ale ani v roce 1956 k masové emigraci nedošlo.
Jak se dívá Stát Izrael na Maďarsko? Některé kontroverzní výroky Viktor Orbána, byly dokonce označeny jako antisemitské. Není to na překážku budoucího rozvoje dobrých vzájemných vztahů?
Izraelská diplomacie je v této otázce hodně pod tlakem Netanjahua. Při jedné z proti-Sorosovských kampaní, která používala otevřeně antisemitské symboly, se izraelský velvyslanec v Budapešti proti této kampani ostře ohradil. Vzápětí ale přišel pokyn od Netanjahua, aby se izraelští diplomaté zdrželi kritických komentářů. Netanjahu a Orbán mají zřejmě nepsanou dohodu, že se vzájemně kritizovat nebudou. Výměnou zato, že Maďarsko v mezinárodních institucích hájí pozice Izraele, tak Izrael nekomentuje Orbánovu politiku a naopak mu vyjadřuje podporu. Je to poměrně cynická realpolitik, která představuje problém především pro maďarské Židy. Ti na jednu stranu oceňují Orbánův proizraelský postoj, ale mají obavy z jeho domácí politiky, která se opírá o šovinismus a rasismus. Navíc jim vadí, že Izrael přehlíží antisemitský charakter anti-Sorosovké kampaně.
Děje se v Maďarsku nyní něco podobného, jako v Polsku, ve smyslu zdůrazňování národní hrdosti a potlačování jakýchkoliv chyb nebo selhání v historii národa?
Do určité míry určitě. Politika paměti, tedy cílená snaha o jistou interpretaci historie, je důležitou součástí politiky Fideszu. Dochází například k rehabilitaci Horthyho režimu. Zdůrazňuje se, že za násilí páchané za války proti Židům mohla skupina extrémistů, nikoliv státní politika. O roli státních institucí při deportaci maďarských Židů do Osvětimi, což byl příklad jedné z nejbrutálnějších a současně nejrychleji provedených genocid, se raději moc nemluví. Přitom Eichmann, který přijel do Budapešti jen s pár desítkami spolupracovníků, by bez aktivní pomoci maďarského státu nebyl schopen deportace takhle rychle provést. Maďaři jsou zobrazováni jako, a teď cituji jednoho historika, „poslední oběť nacistického Německa, nikoliv jako jeho poslední spojenec.“ V neposlední řadě je akcentováno utrpení Maďarů během komunismu. Jde o to ukázat, že Maďaři trpěli za komunismu podobně jako Židé za fašismu. Z podtextu pak navíc vyplývá, že za komunismus mohou hlavně Židé. Politika paměti vede k velkým polemikám ohledně památníků a muzeí, které za vlády Fideszu vznikly a které jsou podle mnohých příkladem falšování historie s cílem „zkrášlit“ ne vždy hezkou minulost Maďarska.
Myslíš, že v Maďarsku může nastat podobný problém jako ten, který nyní sledujeme v Polsku – tedy, že se oba národy neshodnou na interpretaci historie a událostí 2. sv. války?
To se stane v momentě, kdy odejde Netanjahu. Orbánova politika je v Izraeli sledována a mnozí opoziční politici, novináři a neoficiálně i diplomati s ní mají problém. Ta kritika zesílí, pokud Netanjahu přestane dominovat izraelské politice.
Můžeme v dnešním Maďarsku pozorovat nějaký nárůst projevů antisemitismu?
Ta situace je v mnohém zvláštní. Orbánova vláda sice na jednu stranu neváhá v domácí politice zneužívat antisemitské symboly ale na straně druhé se chlubit tím, že Židé se mohou v Maďarsku cítit zcela bezpečně. A pravdou je, že v Budapešti je naprosto běžné potkat Židy s kipou. Také není problém v jednom z hlavních budapešťských parků zorganizovat celodenní program oslavující izraelský Den nezávislosti, během kterého hrají izraelské kapely a představují se různé židovské spolky. Shodou okolností jsem v roce 2017 zrovna trávila delší čas v Maďarsku, když tento festival probíhal a byla jsem až překvapená, že tuto poměrně velkou akci hlídalo jen pár lidí a policii jsem tam snad ani nezahlédla. Podobná akce oslavující Izrael by dnes ve většině evropských měst neproběhla bez protestů a potřeby silné policejní přítomnosti. Nicméně antisemitismus zůstává v Maďarsku problémem a mohou k tomu přispívat anti-Sorosovské kampaně, které legitimizují antisemitské stereotypy. Například letos v říjnu skupina pravicových radikálů napadla židovské komunitní centrum v Budapešti, strhla duhovou vlajku a postříkala fasádu neonacistickými slogany. Naštěstí útočili zatím jen na majetek a nikomu nic nestalo.
Vypadá to, že izraelsko-maďarské vztahy jsou založeny především na osobních vztazích dvou premiérů – Netanjahua a Orbána. Pokud je tomu tak (aspoň do určité míry), troufáš si odhadnout, co by se stalo se vzájemnými vztahy obou zemí, pokud by se po posledních volbách v Izraeli nakonec stal premiérem Benny Ganc? (ponechme nyní stranou otázku, jak moc je to v tuto chvíli pravděpodobné…)
Jak jsem už zmínila, pokud nebude izraelským premiérem Netanjahu, dá se očekávat, že Izrael bude kritičtější k antisemitským projevům maďarské vlády. Současně ale ani jiné politické vedení nebude chtít ohrozit dobré vztahy s Maďarskem, které jsou pro Izrael důležité. Souvisí to i s tím, že podpora Izraele v Evropě dost oslabuje a o to víc musí Izrael pěstovat vztahy se zeměmi, které ho podporují, i když jsou to často země, které mají v čele politiky, kteří se opírají o hlasy nacionálně-pravicových voličů. Přesto bych ale očekávala, že post-netanjahuovská vláda najde způsob jak udržovat dobré vztahy s Orbánovým Maďarskem aniž by při tom ignorovala obavy maďarských Židů a přehlížela antisemitskou a xenofobní rétoriku orbánovské vlády.
V našich rozhovorech jsme probíraly vztahy jednotlivých zemí V4 a Izraele. Na závěr se tedy nabízí otázka: Má smysl společné setkávání a vztahy V4 a Izraele? Nemohou případně třeba ostatní země poškodit dlouhodobě dobré vztahy Izraele a Česka?
Celá tato společná snaha V4 vůči Izraeli přišla ze snahy Maďarska a Viktora Orbána. Maďarsko pokulhávalo za Polskem a Českem a pro Orbána tohle byla nějaká šance, jak to dohnat. Nemám přehled, jak se k tomu staví polští diplomaté v současnosti, ale čeští z toho právě z těch důvodů, které zmiňuješ moc nadšení nejsou.
Myslím si tedy, že V4 + Izrael nebude příliš úspěšný projekt, protože pro Čechy ani pro Poláky to prostě nemá moc smysl a rozhodně nebudou chtít obětovat své dobré bilaterální vztahy. Navíc, ačkoliv se o tom moc nemluví, V4 není zrovna jednotný spolek a pro české politiky samozřejmě není moc přijatelné, že by jakoukoliv zahraniční agendu měl určovat Orbán.
Myslím si, že tedy možná dojde k nějakým ojedinělým schůzkám, ale v zásadě se věci budou dále řešit bilaterálně. Navíc si tyto země vzájemně defacto konkurují v otázce investicí, zakázek apod. Nemyslím si, že by to vzájemné vztahy jakkoliv výrazně posunulo. Poláci a Češi jsou prostě někde jinde než Maďaři a Slováci.
PTALA SE RÁCHEL POLOHOVÁ
Irena Kalhousová (*1979) pochází z Prahy, vystudovala politologii na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě a Evropská studia na univerzitě v Cambridge. Působila mimo jiné jako analytička Institute for National Security Studies v Tel Avivu nebo v Pražském institutu bezpečnostních studií. Od jara 2019 je ředitelkou Herzlova centra izraelských studií při UK. Dokončuje doktorské studium na London School of Economics and Political Science. Ve své disertační práci se zabývá vztahy tří středoevropských zemí (České republiky, Polska a Maďarska) s Izraelem a analyzuje, jak se historické vztahy těchto tří národů k židovské menšině odrážejí v současných vztazích k Izraeli. Dále ukazuje, na základě čeho se formoval vztah politických elit po roce 1989 k Izraeli.