…jenž jsi učinil v oněch dnech zázraky našim otcům v tomto čase
V neděli večer, 22. prosince zapálením prvního chanukového světla zahajujeme náš osmidenní svátek Chanuka. Svátek slavíme na památku zázraku s malým množstvím oleje, který místo jednoho dne vydržel hořet v menoře plných osm dní během znovuzasvěcení Chrámu, jak se uvádí v traktátu Šabat21b.
Helenizovaní Židé
Chanukaje též památkou na povstání vedené kněžskou rodinou Hasmonejských proti útlaku seleukovského krále Antiocha IV. Epifana (175–164 př.o.l.). Nebyl to pouze boj proti vnějšímu nepříteli, ale též proti tzv. מתיוונים – helenizovaným Židům, kteří se snažili, abychom v souladu s přáním krále Antiocha přijali co možná nejvíce prvků helenistické kultury a způsobu života. Tito Židé považovali totiž helenismus za nejvyšší kulturní metu veškerého civilizovaného lidstva. Značná část Židů samozřejmě odmítala nejen helenizační snahy vládce a jeho úředníků, které byly později prosazovány se stále větší brutalitou a terorizováním místního judského obyvatelstva, ale také se zcela jednoznačně postavila i proti podobným snahám ze strany helenizovaných Židů.
Docházelo stále častěji ke střetům nejen mezi místním obyvatelstvem a Antiochovými vojáky, ale i mezi Židy samotnými. V Judsku propukla občanská válka, kdy na jedné straně bojovali Židé za své náboženské tradice a svébytnost proti jiným Židům, kteří byli ochotni prosazovat Antiochovu helenizační politiku vůči našemu lidu.
Proč jsme odmítali onu krásnou všeobjímající helenistickou kulturu? Odpověď je prostá. Jedním ze základů helenistické kultury je polyteismus čili pohanství. Žid nemůže přijmout něco, v jehož základech leží víra v modly. Jedním z dalších možných důvodů, proč naši předkové nepřijali helenismus, může být skryt v Bileámových slovech, která mu však do úst vložil sám Hospodin (4. kniha Mojžíšova 23,9): הֶן עָם לְבָדָד יִשְׁכֹּן וּבַגּוֹיִם לֹא יִתְחַשָּׁב – Je to národ, který pobývá odděleně, nepočítá se mezi národy. Odmítali jsme se stát jedním z mnoha ‚kulturních‘ národů Středomoří a jakožto עם סגולה – národ zvláštního Hospodinova vlastnictví jsme si bedlivě střežili svou výjimečnost.
Musíme si uvědomit, že naší povinností je být věrni Bohu, naší víře a tradicím, a to kdykoli a kdekoli, byť by to bylo někdy spojeno s nebezpečím či odříkáním.
Asimilace je pro Žida slepou cestou vedoucí k duchovní a nakonec i k fyzické záhubě. Fyzická záhuba židovského národa totiž nemusí být vždy výsledkem jeho vraždění a krvavých pogromů. Asimilace to dokáže „bezbolestně“, postupně a hlavně nenápadně, ale výsledek bude v konečné fázi stejný.
Chanuková požehnání
Při zapalování prvního chanukového světla (v neděli večer 22. prosince) pronášíme tři požehnání:
בָּרוּךְ אַתָּה יְהֹוָה אֱלֹהֵינוּ מֶלֶךְ הָעוֹלָם אֲשֶׁר קִדְּשָׁנוּ בְּמִצְוֹתָיו וְצִוָּנוּ לְהַדְלִיק נֵר (שֶׁל) חֲנֻכָּה.
בָּרוּךְ אַתָּה יְהֹוָה אֱלֹהֵינוּ מֶלֶךְ הָעוֹלָם שֶׁעָשָׂה נִסִּים לַאֲבוֹתֵינוּ בַּיָּמִים הָהֵם בַּזְּמַן הַזֶּה.
בָּרוּךְ אַתָּה יְהֹוָה אֱלֹהֵינוּ מֶלֶךְ הָעוֹלָם שֶׁהֶחֱיָנוּ וְקִיְּמָנוּ וְהִגִּיעָנוּ לַזְּמַן הַזֶּה.
- Požehnaný jsi Ty, Hospodine, Bože náš, králi světa, jenž jsi nás posvětil svými přikázáními a přikázal nám zapalovat chanuková světla.
- Požehnaný jsi Ty, Hospodine, Bože náš, králi světa, jenž jsi učinil v oněch dnech zázraky našim otcům v tomto čase.
- Požehnaný jsi Ty, Hospodine, Bože náš, králi světa, jenž jsi nám dopřál dožít se, dočkat se a dosáhnout tohoto času.
V následujících dnech, počínaje večerem 23. prosince, pronášíme pouze první dvě požehnání.
Příběh z Bergen-Belsenu
Podívejme se nyní na příběh, který je důkazem, že zázraky se neděly pouze za dnů Makabejských, ale také v době celkem nedávné, kdy hrozba záhuby evropského židovstva byla velmi reálnou. Avšak, jak se uvádí v Hagadě, že vkaždém pokolení povstávají proti nám, aby nás zničili, a Svatý, budiž požehnán, nás zachraňuje z jejich rukou.
„Noc před porodem se mi zjevila maminka ve snu a řekla mi jidiš: פאר פינף – ‚Pět za pět.‘ Zeptala jsem se jí: ‚Mami, co mi tím chceš říct?‘ Ale odpověď jsem nedostala.“
Deset let čekali manželé Spitzerovi na potomka. Až konečně, po deseti letech, se jim jejich očekávání splnilo. Rázem se však stali rodiči paterčat! Spitzerovi neměli mnoho peněz a žili velmi skromně, ale nyní, když se rázem stali sedmičlennou rodinou, byla sice radost z novorozeňat veliká, ale současně začala bída klepat na jejich dveře.
Ve stejné čtvrti ve Florida City, kde Spitzerovi žili, bydlela také zámožná stará paní Gordonová. Když se dověděla o velkých finančních problémech této mladé rodiny, rozhodla se Spitzerovým pomoci a začala je pravidelně štědře podporovat. Jednou se paní Gordonová rozhodla navštívit Spitzerovy u nich doma. Když přišla a přivítala se s paní Spitzerovou, vešla do pokoje a její pohled utkvěl na zarámované fotografii ženy, která visela na stěně. V tom okamžiku paní Gordonová náhle omdlela a sanitka ji odvezla rychle do nemocnice. Druhého dne mladá paní Spitzerová šla navštívit do nemocnice svou dobrodějku. Nechápala, proč fotografie její maminky rozrušila paní Gordonovou až k mdlobám. Paní Gordonová měla z její návštěvy velkou radost, která byla ještě větší, když se dověděla, že žena na fotografii je maminka paní Spitzerové. „Vaší mamince vděčím za svůj život“, řekla rozrušeně paní Gordonová na nemocničním lůžku a začala vyprávět svůj příběh:
„Za druhé světové války jsem byla vězněná v koncentračním táboře Bergen-Belsen. Byla nás tam skupina dívek ve věku 14 až 16 let. Ačkoli jsme žily v hlubinách pozemského pekla, snažily jsme se plnit co nejvíce micvot. Bylo několik dní před Chanukou a my jsme střádaly malinké denní porce margarinu, které jsme dostávaly, abychom je použily místo oleje na zapalování chanukových světel. Také jsme si z vypáraných nití ze spodních částí našich oděvů spletly knoty. Chyběla nám však osmiramenná chanukije, v níž bychom chanuková světla mohly zapálit. Rozhodly jsme se, že nejlepší svícen v našich podmínkách vyrobíme ze syrových brambor.
Abychom získaly brambory, musely jsme se nepozorovaně vydat z našeho baráku do druhého, který sloužil jako kuchyně. Nebylo to jednoduché, neboť kuchyně byla neustále střežena německým strážným. Zjistily jsme, že kuchyně není hlídaná pouze od půlnoci po dobu pěti mnut. Vypracovaly jsme plán a pět dívek, mezi nimiž jsem byla i já, se vydalo ke kuchyni pro brambory. Bohužel nás strážný chytil. Zapsal si naše jména i čísla a řekl nám, že zítra budeme pro výstrahu všechny popraveny.
V táboře byla jedna velmi nadaná židovská dívka, která znala několik cizích jazyků. Němci jí dali zvláštní úkol – měla poslouchat zprávy z různých cizích rozhlasových stanic, přeložit je do němčiny a seznamovat s nimi nadřízené Němce v táboře. Aby mohla plnit svůj úkol, dostala zvláštní ubikaci a měla i jiná privilegia. Tu noc jsme se rozhodly vypravit za ní a požádat ji, aby nám pomohla. Ona s námi odmítla mluvit a odehnala nás od své ubikace.
Nazítřek o poledni, prvního chanukového dne se všechny vězenkyně shromáždily na Appellplatzu, aby povinně sledovaly naši popravu. Každá z nás pěti stála na dřevěné stoličce s oprátkou na krku. Čekalo se na velitele. Zatím četli naše jména a to, že jsme se pokusily ukrást z kuchyně brambory. Mezitím přišel velitel a kati čekali na jeho povel skopnout stoličky, na nichž jsme stály, a tak nás poslat na onen svět. Náhle se však objevila ta dívka – překladatelka, přiblížila se k veliteli a něco mu šeptala a při tom gestikulovala rukama. Kromě velitele nikdo nevěděl, jakou důležitou zprávu mu právě sdělila. Bylo vidět, že velitel při jejích slovech začal být silně nervózní. Její sdělení se mu vůbec nelíbila. V každém případě vydal příkaz, aby nám sundali oprátky a zařval na nás, abychom okamžitě zmizely.“
Paní Gordonová se zhluboka nadechla a utřela si slzy z tváře. „Několik měsíců po našem chanukovém zázraku jsme byly osvobozeny a válka skončila. Já jsem pak nestačila poděkovat své zachránkyni, na níž jsem nezapoměla a jejíž podoba mě provází celý život. Naráz jsem ji objevila na fotografii u vás doma.“
V tu chvíli začala nahlas uvažovat mladá paní Spitzerová: „Tu noc před porodem se mi zjevila maminka ve snu a řekla mi jidiš: פינף פאר פינף – ‚Pět za pět‘. Zeptala jsem se jí: ‚Mami, co mi tím chceš říct?‘ Ale odpověď jsem nedostala. Nazítří jsem porodila paterčata. Předpokládala jsem, že maminka měla na mysli moje právě narozené děti. Nevěděla jsem ale, za jakých pět je těch pět mých novorozeňat. Nyní to vím…“[1]
rabín Daniel Mayer
[1] Podle příběhu publikovaného v listu organizace הידברות 24. 12. 2014.
Chanuka v roce 1944 byla od 11.do 18. prosince. Velitelem tábora byl Josef Kramer, odsouzený k trestu smrti a popravený 13. prosince 1945. Koncentrační tábor Bergen-Belsen byl osvobozen 15. dubna 1945 britskou armádou.