S Janem Schneiderem nejen o Sametové revoluci

Kde jsi byl a co jsi dělal před podpisem Charty 77?

Střídal jsem různé dělnické profese. Neměl jsem vypořádanou povinnou vojenskou službu, takže jsem nebyl moc perspektivním pracovníkem. Hodlal jsem to vyřídit jediným způsobem – získáním „modré knížky“. To byl tzv. Blue Effect, tak se jmenovala i naše slavná rocková kapela… Šlo i o odmítnutí přísahy – nechtěli jsme si dělat z huby kanál.

Já byl tehdy, bohudík, mladý a zdravý, a tak jsem se učil příznaky různých duševních nemocí. Tento proces byl velmi rozšířen a do historie ho vepsal Pavel Zajíček, když svou kapelu, undergroundové dvojče Plastiků, nazval prostě DG 307 (už nevím, co to je za diagnózu, ale pro odvodové komise byla přesvědčivá, protože jak byla těžko dokazatelná, tak byla i těžko vyvratitelná). Byli ale i jiní frajeři, kteří „nešvejkovali“ a odmítli nastoupit povinnou vojenskou službu a nechali se za to zavřít. Za všechny s úctou jmenuji Aleše Březinu a Jana Hrabinu.

Proč ses rozhodl Chartu 77 podepsat?

Charta 77 vznikla v době těsně po procesu s Plastiky. V té době bylo sepsáno mnoho protestů proti jejich uvěznění. Když jsem před Silvestrem 1976 navštívil Věru Jirousovou, nabídla mi k podpisu dokument, který „pouze“ apelovala na stát, aby dodržoval své vlastní zákony. Já jsem neváhal, protože mi to nepřipadalo nijak provokativní, ale velmi rozumné. Skoro jsem na to zapomněl, ale hysterická reakce režimu mi to připomněla dost důrazně. Byli totálně hloupí, protože kdyby tím strašidelným záchvatem, který je ovládl, neudělali Chartě 77 celosvětovou reklamu, téměř nikdo by o ní dodnes nevěděl.

Volal jsem tehdy tátovi, zda četl noviny. Odvětil, že ano. A tak jsem se přiznal, že jsem v tom taky. Otec na to řekl větu, která pro mne i pro náš vztah (byl jsem do té doby dost vzpurný), znamenala mnoho. Řekl: „Já jsem si to myslel.“ Bylo to krásné vysvědčení od politického vězně. Bál se o mne, ale byl rád.

Jan Schneider (*1955, Karlovy Vary) V letech 1976-1977 byl bubeníkem Plastic People of the Universe v 80. letech navštěvoval bytové semináře a tajné studium religionistiky a v roce 1993 získal Cambridge Certificate in Religious Studies. Po revoluci pracoval ve vládních službách: v BIS, jako ředitel Kanceláře Rady vlády ČR pro zpravodajskou činnost a od roku 2005 jako bezpečnostní analytik a publicista. Nyní je komentátorem a publicistou na volné noze a věnuje se svému koníčku – hudbě. S manželkou vychovali čtyři děti.

Změnil se ti nějak život po podpisu Charty 77?

Mimo jiné jsem se poznal s lidmi, se kterými bych jako vlasatý dělník neměl nikdy šanci se sejít. Už předtím jsem díky svému studiu na průmyslovce v Mladé Boleslavi znal evangelickou Novou orientaci – tátův známý Alfred Kocáb byl jedním z jejích významných představitelů. Seznámil jsem se tak se Sváťou Karáskem, Milošem Rejchrtem, Zdeňkem Bártou, Janem Kozlíkem, Petrem Krejčím, Jakubem Trojanem, Janem Dusem a mnoha dalšími. Ti pak tvořili velevýznamnou část chartistického prostředí, v němž jsem dále poznal třeba Ladislava Hejdánka, Milana Balabána, Egona Bondyho, Milana Machovce, Václava Havla, Františka Kriegla, Petra Uhla a Haničku Šabatovou, Jiřího a Danu Němcovy, Ivana a Věru Jirousovy a mnoho dalších.

Jak jsi se setkal se skupinou Plastic People of the Universe a jaké bylo hraní s nimi?

Bydlel jsem v Horních Počernicích, kde bydlel též Vráťa Brabenec, saxofonista Plastiků. Setkání s ním, člověkem s úžasným hudebním, básnickým, teologickým a ekologickým citem, bylo pro mne jedním z životních mezníků. Vráťa pak byl brutálně přinucen k emigraci a já jsem myslel, že už se nikdy neuvidíme.

Naštěstí to dopadlo jinak, a v posledních deseti letech spolu občas muzicírujeme ve freejazzové skupině Jazz Khonspiracy (název je z latinského con spiro, a to „kh-“, je jen názvuk židovských vtipů, které oba milujeme).

Když se někteří členové Plastiků začali vracet z vězení, bylo nutno, aby kapela pokračovala. Tehdejší bubeník se rozhodl toho nechat, což bylo v jeho situaci rozumné, a já jsem „dostal lano“ jít hrát s kapelou, která se právě kvůli hraní dostala do průšvihu. Celé mi to připomíná onen slavný skeč ze Sedmi statečných, kdy jeden chlápek vypráví o jiném, že se svlékl a skočil mezi kaktusy. Druhého zajímá: „Proč?“ „Zřejmě mu to připadlo v tu chvíli jako dobrý nápad“, zní ta slavná pointa.

To mně taky… A nikdy jsem toho nelitoval. Mé působení bylo krátké, byl jsem mladý a moc jsem toho neuměl a spíše jsem tíhnul k jazzovému hraní, takže mě nahradil geniální Honza Brabec, jeden z nejlepších bubeníků, co kdy v této zemi vyrostl. Já jsem se pak ještě do kapely vrátil jako perkusista v roce 1978 na „Pašijové hry“, které jsme na Hrádečku provedli živě a nahráli, a v roce 1986 na nahrávku Hlavsovy hudby k Havlově divadelní hře „Pokoušení“.

V 70. letech jsi tajně studoval teologii a hebrejštinu. Můžeš k tomu povědět něco víc?

V Horních Počernicích byla evangelickou farářkou Marie Linnemannová (později si vzala malíře Michala Matzenauera), dobrá známá Vráti Brabence, který též studoval bohosloví. U ní na faře se scházely všelijaké „protistátní živly“ a jednoho krásného dne jsem tam dostal od Milana Balabána nabídku účastnit se jeho bytového semináře „Hebrejské myšlení“. To bylo v roce 1978. Scházeli jsme se porůznu, než nás vyhodila Milanova manželka, tak u něj, potom dlouhé roky v mém sklepním privátu. Tam jsme nejdříve začínali hebrejštinou, pak byl vlastní seminář, a když všichni odešli, hráli jsme s Milanem dlouho do noci šachy, pili lahváče a mocně dýmali. Nezapomenutelné.

A jak ses dostal k religionistice?

Koncem 80. let díky britské Husově nadaci zaštítila Milanův seminář Univerzita Cambridge. Přijížděli přenášející (až později jsme zjistili, že jejich jména byla světově proslulá), a my jsme pak psali práce, které obětavý Miloš Calda překládal do angličtiny, a ty byly tajně odesílány do Cambridge k hodnocení. Stali jsme se jednoduše účastníky dálkového kurzu religionistiky, s tím, že jsme zkoušky skládali česky a doma (poprvé tajně v létě 1989). Řádní účastníci kurzu si mohli vybrat z 16 témat, z nichž museli v Cambridge složit postupně šest zkoušek. Nám vyšli vstříc, a tak nám na druhou stranu omezili výběr a určili šest témat z oblastí; starozákonní a novozákonní pozadí, teologie, judaismus a raná církev do 4. stol.

Dokončilo nás to tuším sedm. Já jsem udělal poslední zkoušky v roce 1993 a o jeden bod jsem minul hodnocení „Diploma“. Mám jenom „Certificate“, což mi na Univerzitě Karlově nostrifikovali na studium religionistiky na bakalářské úrovni.

Jaké jsou tvé vzpomínky na Sametovou revoluci? Byla pro tebe překvapením?

Magor Jirous píše ve své Zprávě o třetím českém hudebním obrození, že 70. léta byla „obdobím, kdy nám všem začalo docházet, že to, v čem žijeme, není provizorium, že je to na dlouhou dobu, nejspíš navždycky. Bylo třeba, aby se lidé přestali spoléhat na to, že se stane něco, co znovu umožní hudebníkům veřejně hrát, básníkům publikovat, malířům vystavovat. Spoléhání na zázraky ochromuje tvůrčí práci, a hlavně kolektivní činnost: nic nestojí za to dělat, dokud to nebude možné. Ale jakmile jednou člověk uvědoměle pochopí, nebo podvědomě pocítí, že je něco navždy, musí ho nutně zaplavit pocit osvobození. jestliže svět už nikdy nebude vypadat jinak, není třeba se rozptylovat čekáním na záchranu. Musíme se zabydlit v existujícím světě tak, abychom v něm žili vesele a důstojně.“

Opisoval jsem tu Zprávu na stroji pro přátele celkem třikrát, a tak mi ta slova uvízla v duši. Proto jsem studoval, až do roku 1982 někde pokoutně hrál, s manželkou jsme na stroji opisovali „samizdaty“ (celkem asi 40 knih) a kromě toho jsme vychovávali čtyři děti. Chci tím naznačit, že jsem byl vytížen, a nějakými vyhlídkami na změnu režimu jsem se moc nezaobíral.

Po zprávě o mrtvém studentovi však šlo všechno stranou. Události se rozběhly strašně rychle, a já pendloval mezi Prahou a Havlíčkovým Brodem a snažil jsem se být trochu prospěšný. Nicméně revoluční vír mě nepohltil, na Václavském náměstí jsem byl, ale necinkal jsem. Pamatuju, jak jsem se kolem sebe rozhlížel a říkal jsem si: několik z vás bude lítat vlastním tryskáčem, ale mnohem víc z vás skončí pod mostem. Ruský disident Vladimír Bukovskij to řekl pregnantněji: „Revoluce zdvihá kal ode dna.“

Nastoupil jsem sice do státní správy, ale postupoval jsem úplně zdola. Opět ke svému prospěchu.

Jaký máš dojem z toho, jak vypadá naše společnost dnes, 30 let od revoluce?

Ivan Hoffman to kdesi napsal hezky: „Lidé se nezměnili, jen ztratili iluze, které si dělali“. Kdyby bývali pozorně poslouchali, všimli by si rozdílu mezi americkým snem (každý z vás může být bohatý) a iluzí (všichni můžete být bohatí). Poznání tohoto rozdílu mnohé roztrpčuje, a svou frustraci si vybíjejí na druhých. Proto je tu ta blbá nálada, na níž žehral Václav Havel. Třicet let se tu lustrujeme a nadáváme si, a co hůř, jako obušek se tu používají otřepané fráze o pravdě a lásce. Zatím se tu množí nesnášenlivost a opět vzlíná antisemitismus. Manipulují se dějiny, Hitler už není takové zlo, v Pobaltí se konají vzpomínkové pochody příslušníků SS, ale EU na to nic. Bagatelizuje se oslavování „Banderovců“ na Ukrajině. Pozvolna se vyviňuje nacismus a staví se na roveň komunismu. Tím se podle mého soudu popírá holokaust, protože v komunismu – ať byl, jaký byl – se nikdy nekonalo nic ani vzdáleně podobného konferenci ve Wannsee (20. 1. 1942), kdy bylo rozhodnuto o průmyslovém vraždění Židů a dalších nepohodlných lidí.

Dvacet let po „Vítězném únoru“ (1948) bylo Pražské jaro, období, o němž se hovoří po celém světě, které bylo významné tím, že jsme se k němu propracovali vlastním přičiněním. Proto se snažím přispět k tomu, aby po třiceti letech skončila tato studená občanská válka.

PTALA SE RÁCHEL POLOHOVÁ