Letošní septimáni a oktaváni z Lauderových škol navštívili v září Izrael. Svou cestu a výlety zdokumentovali deníkovými záznamy.

Palubní deník:
7:30–8:30 snídaně
8:30–12:30 osobní volno v areálu
13:00 oběd v jídelně
13:45–18:30 odpolední program (procházka po Jeruzalémě – Yemin Moshe, Větrný mlýn, Hansen Hospital, The Old Station)
18:30 šabatová večeře (v jídelně)
19:50 havdala u brány
20:00 night out (ulice Ben Jehuda)

Záznam z kapitánova deníku:
Je šabat 21. září a většina posádky tráví celé ráno v pohodlí svých kajut, až na pár udatných, kteří vyrazili prozkoumávat okolí mimo náš perimetr. Těmito hrdiny byli plukovník Gafna a kadeti Ester, Matěj, Alex (Nosková) a náš navigátor Joel.

(Poznámka: při společných jídlech se vyvarovat tématům o typech spodního prádla, a proč by měli muži nosit nebo proč nenosí sukně, plus výhody a nevýhody oného tématu.)

Po obědě vyrážíme na okružní obhlídku pod vedením navigátora Joela, který nás dnes vede trasou do oblasti, kde se vyskytoval Moshe Montefiore (známý anglický filantrop a neústupný obchodník s nemovitostmi). Dále prozkoumáváme Hansen Hospital, nemocnici, kde se dříve specializovali na boj s leprou, nakonec se však ukázalo, že si zdejší lid z toho udělal galerii umění s menší vyhlídkovou věží (architekta Martina Rajniše), která stojí na zahradě ve tvaru květu opuncie, která vlastně není opuncie, ale nopál. (Poznámka: je to prostě kaktus.)

Z technických důvodů se pak zastavujeme na bývalém vlakovém nádraží, kde jsou momentálně všude barevné stánky a spousta hudby kolem. Technická přestávka trvá přesně jednu hodinu, mezi hodinou sedmnáctou a hodinou osmnáctou, během těchto tři tisíce šesti set sekund jsme se stihli sejít s našimi kolegy Elim a Aturem. Během těch samých 60 minut jsem se dozvěděl, že uklízecí četa, která se skládala ten den z kadetů Jonatana, Ester a Fany, je schopna v rekordním čase zaměřit a zneškodnit půl kila zmrzliny. Během rozprav, které probíhaly nad lahodnou kávou, o vztazích, vlasech a o tom, jací jsou tu krásní kluci a holky, a znova vztahy mezi členy posádky, jsem se také dočkal uznání, že tu je zima, a tím pádem, že už nejsem senilní hypochondr, kterému tu zima pořád je, ale že mám pravdu. (Poznámka: omezit mobil ve společnosti posádky, když jsme na kávě, některým členům se to vysloveně nelíbilo.)

 Po návratu na základnu nastává čas večeře a pak stručný briefing od stratéga Gafny o bezpečnostních opatřeních ohledně nadcházející akce. Kromě běžných bezpečnostních protokolů několikrát důrazně připomíná, že dámská část naší jednotky nesmí mít žádanou tělesnou aktivitu se zdejšími muži. Ženská část jednotky se však osopí a křičí, že pánská část by měla mít také zákaz tělesných aktivit. Pochopitelně se zdejšími ženami. Ačkoliv debata v tomto ohledu nakonec není nijak pevně uzavřena, pánská část jednotky si je vědoma své výhry v debatě. Při přesunu do ulice Ben Jehuda nastává osobní zlom, a to v tom, že už si přestávám hrát na senilního filantropa, kterému je neustále zima, protože dneska večer doopravdy zima JE.

KONEC ZÁZNAMU

Izrael, 22. září (Fany, Máří, Sára)

Zápis 1. 🏜️

První myšlenka hned po probuzení, že opouštíme náš Kiryat Moriah, se nesla těžce. Někteří měli kufry zabalené už od včerejšího večera, jiní ještě po snídani hledali nabíječku a tu jednu položku, která jim zapadla za skříň. Všichni jsme věděli, že se musíme rozloučit. Naposled pohlédnout na onu červenou bránu, která nás tolikrát uvítala. Cesta nás ale vede dál, tlačí nás do zad a popostrkuje mimo civilizaci, do zemí rudých a písečných. Nebylo to dlouho a už se autobus poprvé zastavoval. Byli jsme na území Gush Etzion, na kterém se nachází mnoho židovských osad. Žena z jedné z nich nás již čekala před bránou. Začáteční problémy s uzamčenou bránou byly rychle překonány a zapomněny. Přišli jsme do centra skupiny Roots. Tak jako my jsme se tady sešli, scházejí se tady Palestinci a Izraelci, aby si spolu promluvili a snad se i navzájem pochopili. První vyprávěla židovská žena z Ameriky, která udělala aliju do Izraele a založila tady rodinu. Druhý příběh vyprávěl muž narozený na palestinském území. Oba se navzájem doplňovali a spolu nám zodpověděli všechny otázky, které jsme měli. Stále ještě zamyšlení nad tím, co jsme slyšeli, jsme nastoupili zpět do autobusu. Nyní byl cíl jasný. Poušť Negev.

Zápis 2. 🐐

Vystupujeme z vychlazeného autobusu. Slunce zprudka pálí a útěchou nám je jen pomyšlení na hrstku nízkých stromků, ze kterých by byla skvělá pistáciová zmrzlina. Procházíme pouští. Okolo nás poskakují kozorožci z římsy na římsu. Skupina přichází k malému jezírku a odhodlaně upírá svůj zrak na strmé schody připomínající tajemnou cestičku z Pána prstenů. Místo Oduly na nás čeká krásný výhled na poušť Negev. Cesta je náročná, ale máme dost lembasu a výhled stojí za to, je opravdu dechberoucí. Nastupujeme do autobusu, který nás veze přímo k hrobu Davida Bena Guriona a jeho manželky. Cestou zpět vidíme kozorožce postávat na pískovcových kamenech.

Zápis 3. 🐫

Projíždíme Negevskou pouští. Za dunami zapadá slunce a před námi se objevují světla lamp, obrysy palem, stanů a několika postav.
Z autobusu kvapně míříme na hřbety jiných dopravních prostředků. Velbloudů.

Jdeme na večeři. Sedíme vždy 8 lidí u jednoho stolu v obrovském beduínském stanu a za doprovodu popových písní nám přinášejí jídlo – obrovitánský tác s kuskusem, zeleninou, masem, tortillami, humusem, lilkem… Všechno je vynikající.

S plnými břichy se přesouváme do menšího stanu, kde na nás čeká moudrý beduín, který nám vypráví o životě v poušti, o beduínském sladkém čaji a kafi.

Po debatě se přesouváme do našeho stanu, kde jsou připravené květované matrace a spací pytle. Za tmy sledujeme měsíc a hvězdy na obloze. Pak máme táborák. Někteří si opékají marshmallows, někteří je jedí neopečené.

Noc je velmi dobrodružná. Někteří členové naší výpravy, tzv. domorodci, provádějí rituál, používajíce uhlí a bylinky a vydávajíce různorodé zvuky.
Komáři nás všechny doslova požírají na každé odkryté části těla. Jsme však stateční beduíni a krátkou noc přečkáme.

Izrael, 23. září (Petra, Johanka a Anda)

Vstávání ve 4:45 po neklidné noci nás všechny trochu rozhodilo, ale čaj od beduínů a sušenky nám hned dodávají energii na výšlap na Masadu. Po krátkém čekání na našeho řidiče se uvelebujeme v autobusu a všichni jsme spokojení a upadáme zpět do spánku, ze kterého nás čas od času vytrhne starost, že nestíháme východ slunce, a stěžování na nespočet štípanců od komárů (možná blech – jistá si není aní paní uč. Jiroušková), kteří nás požírali celou noc. Pohled na horu, kterou musíme vyšlápnout, nás mírně zneklidnil, ale představa krásného výhledu nás popohání kupředu. Jsme tu. Na té slavné Masadě. Kocháme se krajinou kolem nás. Máme hlad, ale musíme si počkat. Yoel se převlékl za beduína a provází nás po vrcholku Masady. Slunce začíná pálit, a to je teprve 8 hodin ráno. Scházíme dolů s vidinou snídaně a cesty k Mrtvému moři. Croissant, tousty, salát, káva, vše na co si vzpomenete, jediné co nás teď tíží, je výběr ze švédského stolu. Ester nás seznamuje s Mrtvým mořem. Nasedáme do busu a vyjíždíme směr další zážitky.

Po menším fyzickém výkonu přijíždíme autobusem k Mrtvému moři. Všichni jsme natěšení, že se konečně vykoupáme. Koupání v Mrtvém moři ale není úplně legrace, takže dostáváme několik instrukcí, jak se správně koupat. Dostat se do moře není snadné. Mořská sůl se usazuje na dně, kde tvoří krystaly, takže každý krok nás bolí víc a víc. Už to nemůžeme vydržet, a tak si klekáme do dřepu a snažíme se na vodu lehnout. Voda nás začne nadnášet a my nemusíme dělat skoro nic, jen korigovat pomocí rukou směr. Po chvíli nás ale začne otravovat teplota vody a to, že člověk nemůže dělat skoro nic jiného než ležet na zádech, takže se snažíme opatrně vyjít z moře ven a naše cesta vede ke sprchám. Sladká voda ze sprchy je pro nás v tuto chvíli slast, protože sůl se nám dostala do otevřených ran, které máme někteří na těle, a ty pak hrozně pálí. Potom už si každý děláme, co chceme. Někteří sbírají z vody krystaly soli, které povezou domů jako suvenýr, jiní si čtou anebo si kupují zmrzlinu.

K obědu opět dostáváme sendvič v podobě bagety. S rozlišnými pocity ohledně Mrtvého moře nasedáme do autobusu, čeká nás dlouhá cesta do Tel Avivu. Po necelých třech hodinách se v okýnkách začínají objevovat mrakodrapy. Dostáváme klíčky od pokojů v hotelu přes ulici od parku a řeky Jarkon. Kdo si při cestě dostatečně neodpočinul, může tak učinit v následujících dvou hodinách, které nám zbývají do večeře.

Hned jak dojídáme skvělé jídlo, vyrážíme na procházku podél řeky až na pobřeží Středozemního moře a dostáváme rozchod. V blízkém okolí jsou bohužel především obchody s oblečením, botami nebo restaurace a kavárny. Každý tedy trávíme čas jinak. Někdo se prochází, někdo na sebe nechává šplouchat vysoké vlny temného moře a jiní si dávají izraelskou kávu.

Poté se ubíráme zpět k hotelu, po dlouhém dni si dáváme sprchu a usínáme v telavivských postelích.

Studenti septimy a oktávy gymnázia Or chadaš