Na začátku měsíce tišri (letos 30. září a 1. října) slavíme Roš ha-šana, příchodnového roku 5780, a o deset dní později, 10. tišri (9. října), naJom kipur o Dni smíření s nadějí očekáváme, že nám Hospodin promine hříchy a poklesky, kterých jsme se v minulém roce vůči Němu dopustili.

Roš ha-šana je spojen se stvořením světa, přesněji s šestým dnem stvoření, kdy Hospodin stvořil první lidský pár – Adama a Evu. Člověk byl nejen korunou stvoření, ale byl prvním živým tvorem, který se neřídil instinkty, ale rozumem. V Tóře se uvádí וַיֹּאמֶר אֱלֹהִים, נַעֲשֶׂה אָדָם בְּצַלְמֵנוּ כִּדְמוּתֵנוּ (1. Mojžíšova 1,26) – I řekl Bůh: Učiňme člověka, aby byl naším obrazem, podle naší podoby. Zde hovoří Hospodin v pluralis majestatis, což není nic neobvyklého, jedná-li se o Krále králů. Jiné vysvětlení je, že Bůh se obrací těmito slovy přímo k člověku, jenž se tak stává spolu s Hospodinem účastníkem stvoření jeho samého a své lidské osobnosti. Všemohoucí jako by říkal Adamovi a spolu s ním každému člověku: „Budeš-li chtít a vyvineš-li patřičné úsilí, tak my spolu, ty a Já, stvoříme z tebe člověka.“ Člověku již při stvoření světa byla takto přisouzena osobní zodpovědnost za to, aby byl člověkem. Současně dal Bůh člověku právo svobodné volby, tudíž si mohl vybrat mezi dobrem a zlem. Tyto skutečnosti si právě o Roš ha-šana připomínáme.

Roš ha-šana se nazývá též Dnem soudu – יום הדין. Všemohoucí zahajuje nad každým z nás soud, v němž zvažuje naše činy a o deset dní později, na Jom kipur, vynese svůj konečný verdikt.

Jak můžeme chápat slova slavit Roš ha-šana, slavit den Božího soudu? Znamená to přiblížit se cíli, který Bůh stanovil pro člověka, když jej stvořil ke svému obrazu a podobě a poté vdechl do něj dech života, tedy část sebe samého. Tento cíl lze slovy těžko vyjádřit, ale můžeme říci, že spočívá v jakémsi vnesení Božího světla do našeho reálného světa. Jakým způsobem je můžeme vnést? Správným způsobem života, plněním Božích přikázání jak ve vztahu člověka k Hospodinu, tak v mezilidských vztazích.

Podle učení rabiho Nachmana z Braclavi(1772–1810) Bůh stvořil náš svět tak, že Jeho světlo proniká do všeho na tomto světě. On zmenšil své nekonečné Boží světlo, aby jeho paprsky mohly pronikat do všeho, co na tomto světě existuje, dokonce do nejtemnějších černých těles, aniž by tak narušil přirozený chod světa. Podobné je to i s člověkem, který, byť odešel od Hospodina sebedál, vždy může v čase a prostoru počítat s Boží přítomností kdekoli na světě a s pomocí Tóry najít cestu k pokání – תשובה a k návratu k Hospodinu. Proto není místa na tomto světě pro zoufalství, neboť žádná situace není beznadějná a cesta k nápravě, byť by byla sebetěžší, vždy existuje.

Mezi prvním dnem Roš ha-šana a Jom kipurem (včetně) je Deset dní pokání – tedy עשרת ימי תשובה. Jak jsme výše uvedli, o Roš ha-šana zahajuje Hospodin nad každým z nás soud. Pokud jsme nestihli se upřímně kát a napravit naše špatné činy v měsíci elul nebo o Roš ha-šana, Všemohoucí nám dopřál ještě deset dní k nápravě. Je to naše poslední šance znovu napravit námi narušené mezilidské vtahy a výrazně zlepšit náš vztah k Všemohoucímu. Nepromarněme těchto Deset dní pokání!

Jak se Roš ha-šana a Jom kipur odrážely v životech našich učenců

Roš ha-šana se nazývá též Dnem troubení – יום תרועה, kdy troubíme na šofar. Zvuk šofaru nás má mimo jiné vyburcovat k pokání.

Rabi Šmu’el Šmelke Horovic z Mikulova (1726–1778) objasňoval slova Izajáše כַּשּׁוֹפָר הָרֵם קוֹלֶךָ – rozezvuč svůj hlas jako šofar (Izajáš 58,1) prostřednictvím verše z 2. Královské 3,15 o Elíšově proroctví וְהָיָה כְּנַגֵּן הַמְנַגֵּן, וַתְּהִי עָלָיו יַד-יְהוָה – když hudebník hrál, byla nad Elíšou Hospodinova ruka. Slova Hospodinova ruka jsou zde ve smyslu Boží duch. Víme, že prostřednictvím radostné melodie se probouzí Boží duch, ale k tomu je potřeba čistého srdce, bez jediného postranního úmyslu. Samozřejmě, že hudební nástroj, například šofar, nemůže mít žádné postranní úmysly. Proto tedy můžeme slova כְּנַגֵּן הַמְנַגֵּן chápat tak, že když se hudebník podobal hudebnímu nástroji, tak nad ním byl duch Boží. To je vysvětlení slov כַּשּׁוֹפָר הָרֵם קוֹלֶךָ. Proto o Roš ha-šana nesmí být v nás místa pro pýchu, povýšenost, a naše srdce musí být oproštěno od postranních úmyslů, podobně jako šofar.

Kdysi Dov Ber z Meziřiče, zvaný též Magid (asi 1710–1772) dával lekci na část verše z 5. Mojžíšovy 4,30 וְשַׁבְתָּ עַד-יְהוָה אֱלֹהֶיךָ – …navrátíš se k Hospodinu, svému Bohu. Tato jeho lekce velmi zapůsobila na všechny přítomné žáky a ti se snažili vyplnit slova jejich učitele. Zusja, později známý jako Zusja z Annopole (1730–1800), jeden z Dov Berových žáků, stál skromně v koutě a pravil: „Nemohu vyplnit slova našeho učitele, jen se budu snažit vyplnit první písmena slov, tedy ת ש ו ב ה – pokání.“

Budeš se dokonale držet Hospodina, svého Boha (5. Moj. 18,13)	תָּמִים תִּהְיֶה עִם יְהוָה אֱלֹהֶיךָ
Hospodina stále před oči si stavím (Žalm 16,8)	שִׁוִּיתִי יְהוָה לְנֶגְדִּי תָמִיד
Budeš milovat Hospodina, svého Boha (5. Moj. 6,5)	וְאָהַבְתָּ אֵת יְהֹוָה אֱלֹהֶיךָ
Poznávej ho na všech svých cestách (Přísloví 3,6)	בְכׇל־דְּרָכֶיךָ דָעֵהו
Obrať nás, Hospodine, k sobě a my se navrátíme (Pláč 5,21)	הֲשִׁיבֵנוּ יְהֹוָה ׀ אֵלֶיךָ וְנָשׁוּבָה

Z historie víme, že rabi Zusja z Annopole byl velmi skromným člověkem, a proto si též vytkl dosáhnout „skromného cíle“. Byl to ale opravdu skromný cíl? Myslím si, že mnozí z nás by jej nebyli schopni dosáhnout ani z poloviny.

Jednou se rabín Jisrael Salanter (1810–1883), zakladatel Morálního hnutí (תנועת המוסר), opozdil na modlitbu Kol nidrej, kterou tradičně recitoval bezprostředně před začátkem Dne smíření. Obec čeká a čeká, ale rabi nikde. Poslali tedy šámese k němu domů, aby zjistil, co se děje. Šámes vešel do rabínova domu, ale ten byl prázdný, všichni již odešli do synagogy na Kol nidrej. Šames se vrátil bez rabína. Mnozí se začali obávat, Bůh chraň, že se rabínovi Salanterovi stalo něco zlého. Lidé vyšli ze synagogy a začali svého rabína hledat. Procházeli ulicemi, dívali se do různých temných zákoutí – a nic. Několik lidí, kteří také rabína hledali, se zastavilo před malým domkem stojícím nedaleko synagogy, a když se podívali oknem dovnitř, nevěřili vlastním očím. V místnosti stál rabi Salanter nakloněný nad kolébkou se spícím nemluvnětem. Když vešli do místnosti, ihned začali rabínovi říkat, jak jej hledali, jak se o něj báli, vždyť je erev Jom kipur a rabi se má modlit Kol nidrej. Rabi Jisrael je tišil: „Psst, nemluvte tak nahlas, ať malinkého nevzbudíte, teprve před chvilkou usnul. Když jsem šel do synagogy, slyšel jsem tady z toho domečku dětský pláč. Tak jsem vešel dovnitř a nikdo tu nebyl, všichni odešli na Kol nidrej. Cožpak jsem mohl odtud odejít? Přece není možné modlit se Kol nidrej, když židovské nemluvňátko pláče.“

Příchozí, host v synagoze

Izraelský rabín Chanan Levi se ve své knize Stezky měsíců (שבילי החודשים) zabývá problémem, který znepokojuje snad všechny židovské komunity nejen v diaspoře, ale do určité míry i v samotném Izraeli. Celá 16. kapitola 3. Mojžíšovy je věnována bohoslužebným obřadům o Jom kipuru, o Dni smíření. Ve 29. verši čteme: …וְהַגֵּר הַגָּר בְּתוֹכְכֶם- … příchozí, který mezi vámi přebývá jako host. Pokud však hovoříme o gerovi (גר), který konvertoval (התגייר), pak se nejedná o hosta – příchozího, ale o Žida. Jak můžeme tedy chápat výrazבְּתוֹכְכם הַגֵּר – příchozí, host mezi vámi? To jsou židovští hosté, kteří jsou mezi námi a kteří přijdou mezi nás jedině o Jom kipuru. Během celého roku se chovají jako jinověrci a nikdy je v synagoze neuvidíte. Když však nastoupí Den smíření, vypadá to, že konvertují a připojují se k nám. O nich hovořili naši učitelé v midraši Šir ha-širim Raba, když objasňovali slovaPísně písní 1,5: שְׁחוֹרָה אֲנִי וְנָאוָה… – černá jsem, a přece půvabná… S odkazem na slova rabiLeviho bar Chajty (palestinský amorajita čtvrté generace, asi 320–350 o.l.) „Po všechny dny roku černá jsem, a přece půvabná o Jom kipuru.“ V přeneseném smyslu slova – za celý rok jsem nenavštívil(a) synagogu jindy než o Dni smíření.

Pokud jsme nestihli učinit pokání – לחזור בתשובה v měsíci elul, měli bychom jej učinit v těchto dnech, na počátku nového roku. Možná prvním, avšak ne nevýznamným krůčkem, kterým zahájíme pokání, bude navštívit naše krásné synagogy nejen o Roš ha-šana a Jom kipuru, ale i o dalších svátcích, a zvláště pak o šabatech. Je opravdu tristní přijít do synagogy a vidět, že bez židovských turistů bychom neměli během jedné nebo dvou šabatových bohoslužeb minjan tvořený místními souvěrci.

מַה־טֹּבוּ אֹהָלֶיךָ יַעֲקֹב מִשְׁכְּנֹתֶיךָ יִשְׂרָאֵל – Jak dobré jsou tvé stany, Jákobe, tvé příbytky, Izraeli! (4. Mojžíšova 24,5). Z traktátu Sanhedrin 105b vyplývá, že Jákobovy stany jsou synagogy a příbytky Izraele jsou učebny (בית מדרש). Nechť se všichni ve zdraví setkáme v našich krásných synagogách nejen o podzimních svátcích, ale i o těch následujících a o šabatech. Všem čtenářům a příznivcům Maskilu přeji dobrý rok!

שנה טובה, כתיבה וחתימה טובה!

rabín Daniel Mayer