Ve dvacátých letech dvacátého století cestoval Portugalskem jeden polský žid. Přišel do vesnice Belmonte, kde si všimnul povědomých symbolů. Zeptal se místního muže: „Vy jste židé?“ Muž ho důrazně umlčel. „My jsme poslední židé na světě!“ Cestovatel se zasmál: „Ne, to nejste.“ Místní muž však trval na svém, byli to poslední židé široko daleko. Portugalští „marranos“ či „bnei Anuším“, „crypto-židé“, „conversos“ nebo také „noví křesťané“.

Judaismus byl v českých zemích potlačován po většinu 20. století. Dokážete si ale představit judaismus oficiálně neexistující více než 400 let? Přesně to je případ Portugalska. V roce 1492, kdy Španělsko vypovědělo své židy, přišlo až 150 000 židovských uprchlíků do Portugalska, které je tehdy s ohledem na ekonomický příslib židovské komunity přijalo. Azyl netrval však příliš dlouho. Po osmi měsících byli židé uvrženi do otroctví. Po smrti krále Joãa II nastoupil smířlivější Manuel I. Chtěl si však vzít Isabelu Aragonskou, která sňatek podmínila vyhnáním židů. V roce 1496 přikázal Manuel I židům v Portugalsku konvertovat, nebo do října příštího roku odjet.

Nemínil se však židů ve své zemi vzdát snadno. Kdyby odjeli, přišel by o obrovský ekonomický i lidský kapitál. Snahou tedy byla co nejširší konverze. Pro odjezd určil pouze přístav v Lisabonu, ve kterém však v říjnu 1497 nedošlo k masovému odjezdu, ale k odebírání dětí do katolických rodin a násilné konverzi. Ze země odjela jen hrstka židů. Konvertitům se říkalo „noví křesťané” a toto dělení zůstalo zachováno ještě po desetiletí. V roce 1506 bylo několik tisíc nových křesťanů zabito v pogromu v Lisabonu. Když se o něm dozvěděl Manuel I, nechal 45 viníků potrestat a novokřesťanům prodloužil dobu, v rámci které se nezkoumalo, co se v rodinách nových křesťanů děje za zavřenými dveřmi.

Tajné židovství

Novokřesťané totiž z velké části dále zachovávali tradice judaismu. Chodili do kostela, avšak doma dále zapalovali šabatové svíce. Tyto komunity byly velmi uzavřené, starost o tradici přešla na ženy a upustilo se od obřízky, hebrejštiny a dalších tradic, které by mohly komunitu prozradit. Čelily tvrdé inkivizici, která mučila, vyhošťovala a upalovala. Pod portugalský inkviziční úřad navíc spadalo celé koloniální panství, tedy i Brazílie a africké kolonie. Židovské děti byly vyhošťovány na ostrov São Tomé u Afriky. Svátky se někdy ve snaze zmást inkvizici slavily o pár dní později.

Jak jste si mohli povšimnout na začátku článku, pro tyto židy existuje mnoho označení. Rozšířené „marranos“ může mít pejorativní nádech – jeden z výkladů původu slova je, že pochází ze španělského označení pro svini. Na druhou stranu existují další výklady – od arabského „muharram“ – zakázané, portugalské „marrar“ – zakázat nebo španělského „marrar” – lišit se. Odborná literatura se přiklání k používání jiných označení. „Bnei Anuším“ je širší pojem označující židy, kterým bylo zabráněno v praktikování judaismu. „Conversos“ a „noví křesťané“ zase zahrnuje všechny, včetně těch, kteří judaismus dále nepraktikovali. Nejblíže „marranos“ je označení „krypto-židé“.

Marranos a inkvizice

Jak to v židovské historii bývá, židé přežili i tyto tvrdé podmínky. Portugalská inkvizice byla ustanovena v roce 1536 (říká se, že marranos upláceli Řím, aby odložil její začátek). Oficiálně skončila v roce 1821, byť její moc byla oslabena již dříve v rámci reforem markýze de Pombala (mimochodem: markýz de Pombal je obecně impresivní osobností portugalských dějin. Po požáru Lisabonu v roce 1755 byl „krizovým manažerem“ a řídil přestavbu Lisabonu. V duchu osvícenství prosazoval racionální řízení ekonomiky, v rámci kterého zrušil otroctví v Portugalsku i jeho koloniích a ukončil diskriminaci „nových křesťanů“. Dnes se po něm v Lisabonu jmenuje velký kruhový objezd v centru města a stanice metra, kde se stojí obrovské fronty na vyřízení tramvajenky.) Do Portugalska přicházeli noví židé v 18. století hlavně ze severní Afriky, marranos však zůstávali dále skrytí. K plnému uznání práv židů došlo po republikánské revoluci 1911.

V průběhu let mnoho těchto rodin emigrovalo a stopy po portugalských židech najdeme všude po světě, od americké revoluce po francouzský impresionismus. Mezi emigranty do španělských kolonií bylo tolik nových křesťanů, že „Portugalec“ v nich znamenalo „žid“. V samotném Portugalsku přežilo židovství skrytě v několika vesnicích, nejvýznamnější je Belmonte. Ve dvacátých letech ji objevil polský obchodník Samuel Schwarz, kterému místní nechtěli věřit, že je žid, protože to dával otevřeně najevo. Přesvědčil je až odříkáním Šma Jisrael, ve kterém zaslechli povědomé slovo „Adonaj“ – více jim z hebrejštiny nezůstalo.

20. století

Ve stejné době se začal o „Marrano renesanci“ snažit kapitán Barros Basto, veterán z první světové války. V Portu otevřel synagogu ve druhém patře domu a začal objíždět, někdy i v uniformě a s doprovodem, vesnice a hledat marranos. Hnutí sílilo, podařilo se mu dostat k tisícům lidí a v Portu otevřel ješivu. Ve třicátých letech postavila tato komunita novou synagogu, jež byla dokončena v roce 1938 a je největší na Pyrenejském poloostrově. Kapitán Basto však neskončil dobře – byl postaven před vojenský soud a propuštěn z armády za účast při obřízce, jež byla považována za nemorální. Přezdívá se mu „Portugalský Dreyfus“, v narážce na důstojníka francouzské armády Alfreda Dreyfuse, který byl ve Francii na základě falešných dokumentů odsouzen za velezradu.

Po svém propuštění z armády Basto pomáhal v Lisabonu za druhé světové války židovským uprchlíkům. Portugalsko dovolilo určitému počtu lidí projít při útěku z Evropy Lisabonem. Nelze přesně určit, kolik židů uprchlo z Evropy přes Portugalsko, budou to ale desetitisíce, mezi nimi například i Hannah Arendt. Tato situace byla do jisté míry umožněna podobou portugalské diktatury Antónia de Oliveiry Salazara. Ač fašista, tvrdě nesouhlasil s nacistickou ideologií, byť v ní viděl také způsob, jak zabránit šíření stejně nenáviděného komunismu Evropou. Pozice místních židů v portugalské společnosti nebyla výrazně horší, než ostatních občanů (zdůrazněme zde ale, že ta nebyla nijak dobrá, portugalský fašistický režim byl velmi tvrdý).

Míra antisemitismu v Portugalsku je dnes poměrně malá. Není zde na vzestupu krajní pravice a soudě dle stále silně sdílené nechuti vůči bývalé fašistické diktatuře (1936–1974) je pro ni poměrně malý prostor. Situace samozřejmě není ideální, diskriminaci čelí především romská populace a Portugalci s africkými kořeny. Specifické společenské pnutí panuje ve vztahu k Brazilcům, což je ovšem věc na samostatný rozbor. Osobně jsem se v Lisabonu cítila dobře a velmi vítána. Vůči židům je však portugalská vláda velmi vstřícná – podobně jako Španělsko nabízí portugalské občanství lidem, kteří dokážou, že jsou potomky perzekuovaných portugalských židů. Tuto možnost využilo již tisíce lidí.

Židé v dnešním Lisabonu

Židovský život je v Portugalsku stále živý. Strávila jsem semestr v Lisabonu v rámci programu Erasmus (studentský výměnný program v rámci EU), a protože si nedokážu představit život bez židovské komunity, vydala jsem se ji hledat. Jakožto česká židovka jsem zvyklá na malou komunitu – ta lisabonská je ale ještě o mnoho menší. Existují zde dvě synagogy, klub Makabi, dětské mládežnické hnutí a košer obchod. To bylo vše, co jsem dokázala najít (pro porovnání doporučuji nalistovat článek o Judafestu, který představil šíři českého židovského života). Synagogy se liší, jak jen se synagogy lišit mohou. Shaarei Tikva je tradiční ortodoxní synagoga, která následuje sefardský ritus a sídlí v krásné, dobře udržované budově v centru města. Druhá synagoga je skoro skrytá a mnoho lidí z komunity o ní ani neví. Sídlí v bytě v okrajovější části Lisabonu. V jedné z místností je modlitebna, v další kancelář, pak malé muzeum a samozřejmě nechybí neoficiální centrum – kuchyň, kde se lidé přirozeně před modlitbou scházejí.

Jakožto česká židovka jsem zvyklá na malou komunitu – ta lisabonská je ale ještě o mnoho menší.

Tuto synagogu založili v roce 1934 polští židovští emigranti, kteří sem začali přicházet ve dvacátých letech. Byla to jediná aškenázská synagoga v Portugalsku. Za druhé světové války pomáhala synagoga uprchlíkům, kteří přes Lisabon utíkali pryč z Evropy. Diktatura nebyla k židům příliš přátelská, nebyla však ani otevřeně antisemitská a synagoga tak mohla pokračovat. Její úpadek začal s generační obměnou a také porevolučním společenským neklidem. První generace ubývala a nová již byla integrována do větší Comunidade Israelita de Lisboa (Izraelitská komunita v Lisabonu). Ke konci se v Ohel Jaakov již v pátek scházeli jen tři muži.

V devadesátých letech se zformovala skupina „bnei anusim“, kteří se chtěli navrátit k judaismu a hlavní komunita je odmítla. Přišli do Ohel Jaakov, která je přijala a předala jim klíče od synagogy. V nultých letech se v záležitosti Bnei anusim angažovalo konzervativní hnutí Masorti, na jejichž počest se synagoga drží aškenázského ritu. Dnes se kongregace hlásí k progresivnímu judaismu, je součástí EUPJ a používá reformní brazilské sidury. Vládne v ní neuvěřitelně přívětivá atmosféra, každý návštěvník je vřele a se zájmem uvítán. Povinnou součástí návštěvy je prohlídka „muzea“ – místnosti se starými svitky Tóry a jinými důležitými dokumenty. Mnoho z nich bylo zanecháno v Lisabonu uprchlíky před nacismem.

V této synagoze jsem se skutečně cítila doma. Navštěvovala jsem ji během svého pobytu pravidelně. Zažila jsem několik šabatových modliteb s kytarou, mnoho šabatových večeří, kam každý něco přinesl, a pesachový seder, na kterém byla v malé jídelně hlava na hlavě. Židovský svět je malý, a tak jsem na druhém konci Evropy potkala maďarského bývalého vedoucího ze Szarvase (židovský letní tábor v Maďarsku, kam jsem sama několik let jezdila) nebo člena děčínské židovské komunity. Zastavuje se v ní mnoho turistů a cestovatelů, kterých v Portugalsku rychle přibývá. Pokud se i vy ocitnete v Lisabonu, vřele doporučuji její návštěvu.

HANA ŠIKOVÁ

Kontakty (pro návštěvy synagog je třeba se předem ohlásit): Synagoga Ohel Jaakov: info@hehaver-oheljacob.org, Synagoga Shaarei Tikva: seguranca@cilisboa.org