Dvě děvčata, Anna Bendová a Klára Verzichová, si našla čas, aby se s námi podělila o své zážitky z dobrovolnického programu izraelské armády Sar-El. Anička (25) vyjela v rámci Sar-El poprvé, Klárka (31) již opakovaně. Své zkušenosti holky porovnaly během unikátního dvojrozhovoru pro Maskil

Klárko, kolikrát jsi už byla pomáhat v rámci programu Sar-El? Vzpomeneš si, kdy to bylo poprvé?

Byla jsem už třikrát – z toho dvakrát na plný třítýdenní program a jednou jen na týden.

Poprvé jsem odjela v roce 2014. Nebyla to vlastně moc zajímavá základna – ale mně to tehdy přišlo dost zajímavé, protože jsem to všechno viděla prvně.

Je rozdíl mezi uzavřenou a otevřenou základnou. Na uzavřené základně jsou vojáci přes noc, na té otevřené jdou po práci prostě domů. Já jsem byla poprvé právě na otevřené základně, a navíc jsme dělali nezajímavou práci, třídili jsme různé harampádí.

Aničko, ty jsi byla na Sar-El poprvé – kdy jsi odjela a na jak dlouho?

Odjela jsem loni v srpnu (2018) a byla jsem tam na třítýdenním programu uprostřed horkého léta…

Jak jste se o Sar-El dozvěděly?

K: Asi od nějakých spolužáků nebo kamarádů. Už si to přesně nepamatuji.

A: Dozvěděla jsem se to od kamarádů mojí kamarádky, kteří tam byli a vrátili se nadšení.

Už jste byly někdy dřív před Sar-El v Izraeli?

K: Byla jsem v Izraeli už jako turista i student. Ale Sar-El byla příležitost, jak se dostat do Izraele zase jiným způsobem, strávit tam nějakou dobu a nakouknout trochu „pod pokličku“ izraelské armády.

A: Pro mě to byla vůbec první návštěva Izraele. Studuji žurnalistiku, jsem dost zvědavá a zajímá mě, jak věci fungují. V rámci své práce ale sedím většinou v redakci, chtěla jsem tedy vyrazit někam do terénu. Taky jsem chtěla chvíli vypnout hlavu, odpočinout si a pracovat manuálně. Moc jsem chtěla vidět Izrael – ne typicky jako turista, ale zažít ho z trochu jiného úhlu.

Proč Izrael? Jaký k němu máte vztah?

A: Pohybuji se v židovské komunitě a pracuji pro židovské muzeum – takže je to téma, které mě zajímá. Chtěla jsem tu zemi, o níž jsem tolik četla a učila se, poznat a zažít na vlastní kůži.

K: Izrael mě zajímá už od střední školy. Zajímala mě hebrejština, Tanach a židovská literatura, a od toho jsem se dostala ke studiu judaistiky a k Izraeli. Po České republice je to moje nejoblíbenější země.

Proč vás napadlo odjet zrovna na program Sar-El? Proč ne třeba jako dobrovolnice do kibucu?

K: Já bych do kibucu chtěla a uvažovala jsem o tom. Je však složitější se tam dostat a neměla jsem k tomu žádné informace. Zatímco Sar-El to má velice dobře zorganizované a člověk tady má jasné instrukce. Zároveň mě zajímá armáda.

A: Když jsem se já zajímala o možnost jet do kibucu, setkala jsem se s informací, že tam člověk nemůže odjet na dobu kratší než několik měsíců – a to pro mě při studiu nebylo možné. I mě zaujala armáda a očekávala jsem, že to bude zkušenost, která mi ukáže moje hranice – nebo je někam posune.

ANNA BEND OVÁ (*1993) studuje žurnalistiku na FSV UK, je rezidentkou pražského Moishe House a pracuje pro Židovské muzeum v Praze.
KLÁRA VERZIC HOVÁ (*1988) je absolventkou judaistiky na HTF UK, v minulosti příležitostný návštěvník Bejt Simcha a členka Beth Shalom
v Gö

Protože je to fyzicky náročné?

A: Určitě v něčem ano. Přece jen jde o nějaké nepohodlí spojené s armádou, máš šanci vyrazit do terénu a otrkat se.

Pokud by to bylo možné, šly byste pomáhat třeba do české armády?

K: Kdyby byla taková možnost si něco podobného zkusit i v české armádě, tak proč ne. Zajímalo by mě to. Ale v Izraeli je to prostě tradice, ten program má nějakou historii a důvody, proč vznikl.

A: Já bych tedy do české armády nešla. Šlo mi o nějakou dobrovolnickou práci v Izraeli. To, že šlo o armádu, bylo až druhořadé. Ale naskytla se tato možnost a mně to přišlo jako dobrá příležitost si něco zajímavého vyzkoušet.

K: Ano, to byl i u mě jeden z důvodů proč jsem tam jela. Mé druhé cestě předcházel měsíční studijní pobyt v ULPANU (intenzivní kurz moderní hebrejštiny na izraelské univerzitě, pozn. red.), na který jsem dostala stipendium. Službu v Sar-El jsem pak vnímala do určité míry také jako splacení nějakého morálního dluhu.

Je třeba pro tuto dobrovolnickou práci splňovat nějaké podmínky?

A: Snad bezúhonnost a museli jsme také vyplnit nějaké zdravotní potvrzení. Ale potkala jsem tam třeba 86letou babičku, která mi vyprávěla, že je na programu už poněkolikáté. Takže věkově existuje asi jen spodní hranice 18 let.

A změnila se tato pravidla v průběhu let od tvé první cesty, Klárko?

K: Vůbec. Jen se během let navýšil nějaký poplatek místnímu koordinátorovi. Ještě je ale dobré počítat s tím, že i když zde není věková hranice, tak v rámci skupiny při dlouhodobém programu jsou lidi mezi „mladé“ zařazeni zhruba do věku 30–35 let, a poté už tě zařadí do skupiny společně se „staršími“ – což může být pro některé čtyřicátníky třeba trochu frustrující…

Jely jste samy, nebo jste byly součástí nějaké skupiny?

A: Jela jsem jen se svou kamarádkou. Až na letišti v Tel Avivu jsme pak zjistili, že je nás skupina přibližně osmi Čechů. Člověk má ale možnost zorganizovat vlastní skupinu a v rámci toho pak i víc věcí domluvit předem.

Mohly jste si vybrat, kam pojedete?

K: Ne, to nikdo neví předem, rozdělí se to až na letišti v Izraeli.

A: Ale stejně moc nevíš, kam jedeš. Nám řekli jen: „Pojedeme na jih.“ (smích) A na základnách je pak rušička a ani s „chytrým telefonem“ se toho tedy moc nedozvíš.

K: No, někdy ještě před bránou to funguje a mně se tak podařilo zjistit, kde zhruba jsme – navíc už jsem v Izraeli předtím byla, takže jsem po cestě tušila, kam míříme.

A: Ale teoreticky se může stát, že po celou dobu ani nevíš, kde jsi. My jsme třeba nejdřív přijely na jednu základnu, kde se pak ale ukázalo, že tam pro nás není práce, a tak jsme se druhý den přesunuly jinam. Když jsme potom během pobytu jely na výlet na jednu základnu známou jako Little Gaza, tak se ukázalo, že to je právě ta základna, na níž jsme strávily první dva dny. Tohle jsme ale před tím netušily.

Když přijedeš, tak ještě dostaneš od madrichim (z hebrejštiny, מדריך, מדריכים = průvodce, instruktor, pozn. red.), kteří se o tebe celou dobu tak nějak starají, nálepku s názvem své základny.

K: Naše madricha nám také na základně ukázala po několika dnech mapu a jen velice zhruba lokalizovala, kde se nacházíme. To bylo vše.

Na Sar-El jde především o dobrovolnickou práci. Co jste dělaly? Mohly jste si vybrat?

K: Při mé první cestě to nebyla žádná zábava. Po cvičení záložáků zůstaly na základně hromady vybavení a uniforem, které bylo potřeba vyčistit a vytřídit. Na druhé základně to bylo mnohem zajímavější. Šlo o uzavřenou základnu jedné speciální jednotky. Tam jsme se dozvěděli strašně zajímavé věci – každý den jsme měli zajímavé přednášky různých vojáků specialistů. A taky jsem se dostala k zajímavé práci, když jsem čistila útočné pušky. To jsem původně dělat ani neměla (rozhodně to není standardní práce v rámci programu), ale měla jsem dost drzosti si o to říct a prostě jsem se to naučila. Často ale člověk něco uklízí nebo natírá a dělá další věci, co jsou potřeba.

A: My jsme třeba jeden den třídili uniformy na ty, co jsou ještě použitelné, a ty, co už ne. Druhý den jsme je řadili podle velikosti a třetí den jsme je měli počítat…

K: No, my jsme dělali úplně totéž! (smích)

A: Taky jsme ale chystali vojákům vysílaným na mise balíčky na cestu, počítali jsme a třídili různé věci, stěhovali jsme vybavení a tak dál.

A jak se k vám chovali řadoví vojáci?

A: Obvykle byli moc milí a ptali se se zájmem, odkud jsme apod.

K: Mám stejnou zkušenost. Tihle kluci a holky obvykle nechápou, že tam někdo jede dobrovolně, když pro ně je to nepříjemná povinnost. Někdy se ale našly i tipy holek, co to braly tak, že tam jsme proto, abychom za ně dělaly jejich práci a ony mohly sedět v kanclu s nohama na stole.

Jak vypadá takové ubytování na základně?

K: Při každém turnusu v tom byl velký rozdíl. Na první základně jsme celou dobu spali na rozkládacích armádních lehátkách, které už hodně pamatovaly… Veškeré mé vybavení bylo to lehátko a křivá polička, z níž všechno padalo. Po nějaké době po mně začali lézt mravenci – takže jsem to lehátko stěhovala každý večer do jiného rohu. Na druhé základně jsme bydleli s vojačkami v jejich baráku, tam to bylo dost fajn, a stejně tak, i když jsem jela potřetí.

Bydlely jste v budově, nebo ve stanech?

K: Já vždy v budově, ale slyšela jsem, že někteří přespávali na jiných základnách ve stanech. Máš tedy jen palandu nebo lehátko a nanejvýš jednu skříňku. Jednou nám ale do pokoje přijela skupina holek, které natáčí propagační videa pro armádu, a ty neměli kam ubytovat, tak spaly s námi. V tu chvíli nás tam v pokoji pro šest bylo snad patnáct.

A co sociální zařízení?

K: To je na chodbě (ne u pokoje). Vždy teče voda, i teplá. Člověk si ale především musí zvyknout na to, že ve sprchách není žádný závěs. A dál bych to asi nerozváděla… (smích)

Jaké jsou tvoje zážitky, Aničko?

A: My jsme měly svůj pokoj a palandy s tenounkou matrací. Dostaneš spacák, ale ten použiješ jen v zimě – jinak to nemá smysl… A krom toho jsme měly prostěradlo.

K: Abych to doplnila, s sebou si vezmeš nějaký šátek nebo tenkou deku. Přivezla jsem si taky povlak na polštář, ale polštář nedostaneš – můžeš si tam nacpat třeba mikinu (smích).

A: Já jsem si s sebou vzala také mýdlo na praní a šňůry na prádlo. Člověk totiž nemá kde prát a pere si jen ve volném čase v umyvadle – a pak jsme to sušily na šňůrách rozvěšených po pokoji.

Koupelna a WC podobné, jako říká Klárka. Když jsem se po dvou týdnech dostala na nějakém výletě do hostelu, tak jsem byla celá vedle z toho, že je tam voňavý ručník a čistá postel.

A jaké bylo jídlo?

A: Výborné! Nikde jsem si nepochutnala tak, jako v izraelské armádě. Pořád nám i při práci nosili různé ovoce a dobroty.

K: Potvrzuji. Skvělé jídlo máš po celý den a nic z toho neplatíš.

Je něco, co vás překvapilo?

A: (přemýšlí) Překvapovalo mě v podstatě vše – protože jsem nikdy nic podobného nezažila. Ale žádný negativní zážitek nebo nepříjemné překvapení to nebylo.

K: Mě třeba překvapilo, jak člověk v armádě pořád na něco čeká – čekáš, až ti někdo dá práci, pak až ti někdo dá vybavení na tu práci atd. atd.

A: No jo. My jsme si taky pořád říkali: „Jsme tu, abychom čekali.“

Mě to upřímně tolik nepřekvapuje, když si uvědomím, jak funguje byrokracie v Izraeli jako takovém – všechny pošty, banky a úřady…

K: To je pravda. A pak byli vždycky v šoku, když jsme začali nějak efektivně pracovat. Pořád říkali: „Zpomal. Nechceš kafe?“

Když to člověk poslouchá, tak se diví, jak mohou mít Izraelci tak úspěšnou armádu…

A: No jo. Nejlepší armáda na světě (úsměv).

Aničko, s jakým očekáváním jsi na Sar-El odjížděla? A chtěla by ses tam zase vrátit?

Asi jsem neměla očekávání, ale spíš jsem byla zvědavá. Do té doby jsem si myslela, že mám nějaké hranice, ale tam jsem zjistila, že to jsou jen moje hranice, které jsem schopná dennodenně překračovat. Taky si člověk uvědomí, že když nejde o život, nejde vlastně o nic. Přemýšlím o tom, že bych jela znovu, a taky o tom, že bychom udělali nějakou vlastní skupinu ve spolupráci s Moishe House.

Klárko, proč ses do armády vracela a která cesta se Sar-El byla nejlepší?

Byl to skvělý způsob, jak strávit prázdniny. Izrael není úplně levná země a dostat se na tento program je v podstatě snadné. Zkusit si život na základně je hodně zajímavé. Člověku se vše smrskne do těch několika hodin „tady a teď“ a do jednoduchých úkonů. Navíc často nemáš na základně signál a není tam internet, takže jsi izolovaná vlastně od všeho. Myslím, že je to dobré třeba pro někoho, kdo má syndrom vyhoření nebo potřebuje zrelaxovat. Tady pracuješ manuálně, máš jasné zadání a nemusíš se starat vůbec o nic. Další benefit je, že si člověk procvičí jazyk – ať už angličtinu nebo hebrejštinu.

Nejvýše hodnotím svůj druhý pobyt, protože to bylo nejzajímavější, a pak třetí, protože tam jsem potkala svého partnera, Itala, takže to má takový osobní rozměr.

Jak vypadá všední den dobrovolníka na základně?

A: Je to rutina. Člověk má vytyčeno – tady spím, tady jím, tady pracuju. Často se nemůžeš volně pohybovat ani v rámci dané základny. Vstává se docela brzy, myslím, že v sedm.

K: My jsme na té druhé základně vstávali mnohem dřív – asi kolem páté ráno. Vše začalo nástupem u vlajky společně s velitelem, který svým vojákům vyčítal kde co (špinavé boty, pomačkanou uniformu apod.). Nás se toto ale naštěstí netýkalo – přitom my jsme byli nejušmudlanější – protože jsme měli jen jednu uniformu, kterou jsme měli možnost prát jen v ruce.

A: My jsme si tu vlajku vztyčovali sami a nástup jsme neměli s ostatními vojáky.

Co jste ještě stihly během svého pobytu? Předpokládám, že na šabat je volno.

A: Volno máš vlastně od čtvrtku odpoledne až do nedělního rána. Já jsem toho, myslím, stihla hodně. Jednak máš možnost být zdarma v Tel Avivu v armádním hostelu Bejt Oded, čehož jsme s kamarádkou využily. Další víkend jsme vyrazily k Mrtvému moři a na Masadu a třetí víkend do Jeruzaléma. Jsou i zajímavé organizované výlety – obvykle v neděli.

K: Když jsem tu byla v roce 2014 poprvé, probíhal právě konflikt s Gazou, a tak se žádné výlety neorganizovaly. Pokud jedeš na týdenní krátký program, tak se také obvykle výlety neorganizují. Ale jak si naplánuješ víkendy, to je vlastně na tobě.

A: Na víkend ale každopádně musíš ze základny pryč. Autobus všechny odveze na smluvené místo (případně přímo do hostelu Bejt Oded), kde je po víkendu zase hromadný sraz a všichni se vrací autobusem na základnu.

Máte nějaký nejlepší nebo naopak nejhorší zážitek?

K: Celá ta moje druhá cesta byla nejlepší. Byla to skvělá skupina dobrovolníků i zajímavá základna.

A: Pro mě to bylo celé opravdu nejlepší zážitek. Byla jsem tam se svou kamarádkou (lze zařídit, abyste byli ubytováni a zaměstnáni na stejném místě s někým, s kým jedete). A moc jsme si to užívaly. Nejhorší bylo snad to, že mi párkrát nebylo dobře z toho vedra…

Doporučily byste cestu ostatním? Na co si mají dát pozor a jak dlouho dopředu je třeba cestu plánovat?

K: Pokud se člověk chystá odjet na letní prázdniny, je ideální to začít řešit dost předem – nejlíp na jaře, protože o léto je velký zájem mezi studenty. Ale určitě je šance vždy i „na poslední chvíli“.

A: Já jsem třeba odjížděla na srpen a začala jsem to řešit až v červnu.

K: Určitě by se měl člověk připravit na to, že nebude mít pohodlí domova a že hygienické standardy jsou prostě někde jinde… Je to přece jen Blízký východ.

A: Co se týče jazykové vybavenosti, tak stačí úplně základní angličtina. Člověk se také rozmluví i na místě. Spousta lidí moc anglicky neuměla.

Co vám účast v programu Sar-El dala?

A: Pocit dobrodružství a nové zážitky. Člověk si zkusí vystoupit z nějaké své komfortní zóny a pozná Izrael z jiného úhlu.

K: Mě to dalo v první řadě životního partnera. Přesně tak – člověk vystoupí ze svého komfortu a pozná Izrael zase jinýma očima.

Takže nelitujete?

A + K: Ne.

A co byste vzkázaly těm, kdo o programu Sar-El uvažují?

K: Hlavně ať se nikdo nebojí a udělá ten krok a fakt vyjede. Ať už je to student, který si chce zlepšit angličtinu, nebo kdokoliv, kdo má plné zuby své práce a chce vypnout a odpočinout hlavu.

A: Ano. Rozhodně bych to doporučila.

PTALA SE RÁCHEL POLOHOVÁ,

Foto archiv Anny Bendové a Kláry Verzichové

Kontaktní osobou programu Sar-El je v České republice Zoša Vyoralová (zosa@email.cz)