V úhledné ulici rodinných domů jsem na malém trávníku ukazovala dítěti mravence a zároveň jsem pozorovala souseda odnaproti, jak obchází všechny domy a cosi vyjednává s každým, kdo otevřel. Bylo vlhké dopoledne velkých severoamerických jezer. Modré jarní nebe bylo vysoké a husy, které přelétaly nad Francouzským potokem, jak se to tu jmenuje, chraplavě křičely, abych si uvědomila, že jsem tu jenom host.

„Podívej, ty lítají i řvou úplně jinak, než naše divoké husy v Čechách,“ řekla jsem vnučce, která se zamračeně zadívala na malou letku velkých ptáků a vztyčila ukazováček směrem vzhůru.

Mrkla jsem na obcházejícího souseda, zda už není někde blízko domu mých dětí. Občas jsem pozorovala jeho návštěvy, které přicházely s muslimskými pokrývkami hlavy. On sám měl ovšem bohatou hřívu vlasů vždy odkrytou. I jeho žena a dvě větší děti. Co je to asi za rodinu?

Dítě utrhlo trochu trávy a chystalo si ji dát do pusy. Zakročila jsem, a tak spustilo nesouhlasný křik. Moje dcera vyšla z domu a v té chvíli dorazil i temperamentní soused. Dítě ztichlo a muž nás s úsměvem pozdravil, dcera i já jsme mu to stejně usměvavě oplatily. Naučila jsem se tady mnohem víc usmívat na lidi než doma. Naše škarohlídství se tu nějak nepěstuje. Pozorovala jsem, co ten člověk vlastně přináší, a všimla jsem si, že úsměv mé dcery se stal poněkud překvapeným. Vzala si od něj do ruky list papíru a on jí velice srdečně potřásl rukou. Mně i dítěti zamával a odešel.

„Podívej, máme pozvání pro celou ulici na večeři, která se koná před Ramadánem,“ řekla dcera a povytáhla obočí.                         

„Cože?“ otázala se z mé hlavy holka ze severních Čech, Židovka z Prahy a vystrašený Evropan.

Celé odpoledne jsme se dohadovali, co budeme dělat. Zeť věděl, že na něco takového on nejde. Vygoogloval si jméno na pozvánce, a ejhle, je to Turek, který prchnul z vlasti s celou rodinou před Erdoganem.

„No tak to bych chtěla vidět,“ zvítězila moje zvědavost nad všemi židovýčitkami. Koná se to v pátek odpoledne. Připravíme si všechno včas na večer a před začátkem šábesu budeme zpátky doma. Jen tam nakoukneme.

Za chvíli ale nastoupilo špatné svědomí. Není to přece jen naprosto nevhodné? Vzpomněla jsem si jak mi kdysi manžel, rabín, v neděli dopoledne řekl: „Oblékni se, jdeme do kostela.“

„Cože?“ otázala se i tenkrát z mé hlavy holka ze severních Čech, Židovka z Prahy a retetzin.

„Slíbil jsem, já trouba, Sváťovi Karáskovi, že mu přijdu na inauguraci, a on mi přísahal, že se nebudou přitom modlit.“

Znělo to hodně nešťastně, a to jsme ještě nevěděli, že tam bude i půl židovské obce v zadních lavicích. Ovšem nás jakýsi ceremoniář odvedl do druhé řady.

Dnes se mi v ulici mých dětí, kde žijí společně rodiny různých kultur i náboženství, zdálo nepatřičné vyloučit se z toho celku.

Celý pátek od samého rána, připravoval hostitel stoly a výzdobu na travnatém prostranství mezi domy. Vše do tvaru obrovského čtverce. Udivilo mě, že je tam tolik stolů a židlí. Dokonce tam instaloval promítací techniku, švédské stoly s občerstvením a barevné fangle. Dorazil mě – řečnický pultík.

V určenou hodinu se část naší rodiny vypravila na to místo. Jako dar jsme upekli košer koláč, abychom měli co jíst.

U stolů seděli lidé z celé ulice. Indové, Afroameričané, Číňané, Turci, Evropané a já nevím kdo ještě.

Na zeď se promítaly obrázky z Istanbulu a střídali se řečníci. Hostitel děkoval, že ho všichni, u nichž zazvonil, přijali s úsměvem a pozvali ho do svých domovů. Nikdo ho neodmítl.

Po něm řečnil starosta městské čtvrti. Mluvil o respektu a spolužití, o Americe, a já nevím o čem. Najednou mě to dojalo. Prohlížela jsem si ty lidi u jednoho velkého stolu a bylo mi líto, že to v Evropě nikdy asi neuvidím. Musí to přece nějak jít. Na hodinu, na den, napořád. Aby si uměli obyvatelé téhle modré planety sesednout k jednomu stolu. Dívat se ostatním do očí a jíst spolu datle.

Nebo ne?         

RUT SIDONOVÁ