10. března letošního roku jsme dorazily na letiště Ben Gurion. Píši-y, neboť nás bylo devět českých žen. Cíl: program Sar-El čili dobrovolnická práce pro izraelskou armádu. Byly jsme odvezeny na základnu, kde jsme vyfasovaly uniformy, pásky a poněkud hrozné boty. Inu, byl to na nás pohled! A šup do ubytovny a do práce.

Ve skladech pracovali většinou lidé postižení fyzicky či psychicky a důchodci. Přijde mi naprosto úžasné, že armáda dává každému možnost uplatnit se, pracovat pro armádu, mít pocit sounáležitosti. Každý může mít to vědomí, že dělá něco pro obranu země, která je jeho či její ochranou. Která je jedinou židovskou zemí světa.

 Dobrovolníci ovšem nejsou všichni Židé. Lidé ze všech možných zemí, mladí i staří, jezdí i mnohokrát za život do Izraele na program Sar-El.

Mimo celkem nenáročné práce, my jsme třídily a balily různé nářadí, jsme si užívaly přednášky, hry a špacírky po areálu. Měly jsme skvělé „madrišky“, jak jsme si počeštily naše dvě vojenské děvy, které připravovaly programy a měly nás pod dohledem. Jedna byla původně z Uzbekistánu, druhá z Anglie marockého původu. Vzdělané, milé, velmi pozorné dívky.

Ubytování bylo na úrovni chmelových brigád za socíku. Ale to jídlo! Minimálně 12 druhů různě upravované zeleniny, čtyři druhy masa, spousta ovoce, salátů…, drahý mezinárodní hotel by se nemusel stydět. Snídaně milchik, obědy a večeře fleischik.

Na víkend jsme jely do Teláču, jak by řekla Zoša Vyoralová, která zastupuje Sar-El v České republice. Se Zošou je neuvěřitelná legrace na jedné straně, avšak také pocit naprosté jistoty a pohody na straně druhé. Je skvělou organizátorkou s ohromně vyvinutým smyslem pro disciplínu. 

V Tel Avivu lilo, lilo a lilo. Byly jsme ubytovány ve vojenském hostelu, kde jsme s láskou vzpomínaly na ubytování, jídlo a skvělé madrišky ze základny. Onen Bejt Odet raději nebudu komentovat. Ovšem umístěn je na skvělém místě v Jafo. A tak jsme v dešti i sluníčku výletovaly. Tu po Tel Avivu, tu po Jeruzalémě. Skvělé.

Když jsme jeden večer v hostelu mastily karty, ozvaly se sirény a dvě obrovské rány. Izraelci nepanikařili. Vždyť se nic nedělo. Ony dvě rakety vypuštěné na Tel Aviv z pásma Gazy byly úspěšně zlikvidovány izraelskou armádou. Život šel dál.

Gaza je jen 56 km od místa, kde jsme byli my, muži i ženy z Evropy, Ameriky, Austrálie, kteří sakra dobře víme, proč jezdíme do Izraele pomáhat.

Po návratu mi přišel jeden z mailů od Amnesty International. Ráda tuto humanitární organizaci podporuji. Jakási husička mě vyzývala k podpisu petice proti cestovním kancelářím, které vozí turisty na „okupovaná“ území a tím „ubližují“ Palestincům. Ajvajvaj!

Napsala jsem jí o svém zážitku, kdy chrabří Palestinci vyslaly rakety na civilní obyvatelstvo Tel Avivu, které se podstatnou mírou skládá z Arabů. Na turisty, na děti židovské i arabské. Její reakce byla, že se mám poučit z jakýchsi článků, na které mi poslala link. Ach bože, do čehos to duši dal!

Každý člověk má možnost jet do Izraele a vidět, prožít, zažít. Ne si číst kecičky, ale vidět, tudíž vědět.

Sar-El je jednou ze skvělých příležitostí.

SYLVIE WITTMANNOVÁ