Přinášíme vám první kapitolu z nové detektivky PETRA EIDLERA Kdo zabije Evu S.?, která je opět situovaná do současného prostředí pražské židovské obce.

Nová detektivka Petra Eidlera Kdo z nás opět zavádí do současného prostředí pražské židovské obce. Eva Stieglitzová dostane výhružný anonym. Na svůj věk je stále aktivní tenistkou, prezidentkou klubu, a má pro strach uděláno. Blíží se tenisový turnaj v areálu na okraji Prahy, který chce spojit s oslavou svých narozenin. Pak však dojde k dalším výhrůžkám, které ji vyděsí, a tak si pozve soukromého detektiva, aby ji tam doprovodil. Na oslavě se sejde rodina a přátelé Stieglitzová všechny obviní, že usilují o její život. Ráno je nalezena ve svém pokoji mrtvá. Podezřelí jsou všichni, ale především detektiv, který souběžně s kriminálkou zahajuje vlastní pátrání, aby se očistil.

Kdo měl zájem zbavit se Evy Stieglitzové? Jakou roli v tom hraje  její válečná minulost ukrývaného židovského dítěte, zrestituovaný  dům či neznámý otec její dcery?

Stejně jako v předchozích třech detektivkách ze židovského prostředí se autor i tentokrát nechal inspirovat vyprávěním přeživších.

Petr Balajka

Toho srpnového odpoledne byla Praha tak rozpálená sluncem, že v ulicích centra se pohybovali převážně jen zahraniční návštěvníci, ale i ti vyhledávali zastíněné strany ulic nebo vysedávali v parcích či pod slunečníky před restauracemi. Nejobvyklejším tématem všech rozhovorů bylo už několik měsíců panující vedro vypalující městské trávníky do písčité barvy. Maiselova ulice však byla plná turistů, hlouček právě postával před historickou budovou židovské radnice a poslouchal slova průvodce. Musel jsem se mezi nimi prodrat, abych zazvonil u vchodu ozdobeného mříží s tepanou Davidovou hvězdou a mezuzou lesknoucí se od dotyků prstů.

Ochranka si mě stále pamatovala, tak jsem mohl bez problémů vstoupit dovnitř. Ovanul mě příjemný chlad a atmosféra, která byla od mé poslední návštěvy radnice stále stejná, jako kdyby se v tomto domě zastavil čas. Prošel jsem vstupní halou, odkud se dalo vejít do obecní restaurace Šalom, kde tou dobou sedělo několik posledních strávníků. Vyběhl jsem po schodech do prvního patra. Kdybych zahnul doprava, dostal bych se do Vysoké synagogy integrované do objektu radnice. Zrovna se odtamtud ozývaly modlitby odpolední minchy. Já však zamířil doleva do nevelké kavárny situované na balkónu nad restaurací. V kavárně bylo jen několik málo starých kulatých stolů a ještě méně lidí. V prosklené chladničce se nabízely na výběr košer sladkosti. Mladá číšnice stála u sloupu a dívala se dolů. Když jsem vstoupil, obdařila mě přátelským úsměvem. Že by si mě i ona pamatovala?

Zamířil jsem k jedinému obsazenému stolku s nadějí, že mladá dívka sedící zády k velkému oknu je tou osobou, která si se mnou telefonicky sjednala schůzku. Podle hlasu jsem čekal někoho staršího. Byla to však ona. Nejspíš byla překvapená i ona, protože si soukromého detektiva zcela jistě představovala jinak. Nemohl jsem za to, jaké typy vybírají tvůrci filmů a televizních kriminálních seriálů za představitele mé profese. Znal jsem hodně svých kolegů, ale žádný z nich nepřipomínal filmové krasavce a drsňáky. Nebyl jsem výjimkou. Zpočátku, když jsem se víceméně nedobrovolně dal na dráhu soukromého očka, jsem se snažil přizpůsobit panujícímu klišé alespoň do té míry, že jsem si opatřil berettu, chodil střílet na sportovní střelnici, i když se moje dovednosti viditelně nezlepšovaly, běhal kvůli lepší kondici, aniž bych se přestal dřív zadýchávat, a mluvil v holých větách po vzoru Phila Marlowa.

Po čase mi došlo, jak bylo ode mě bláhové očekávat, že mi to přinese víc zakázek a obdiv klientů. Když jsem poznal, jak je stylizace zbytečná, přestal jsem nosit bouchačku i sportovat. Zločince jsem nikdy nemusel honit, natož abych po někom střílel. Pistoli jsem však měl doma v trezoru a občas ji promazal olejem. Zbraně jsem měl odjakživa rád.

„Tak vy si o mně teď budete myslet, že slyším trávu růst, že jsem bláznivá neurotická holka, která si dělá zbytečný obavy a ještě s tím obtěžuje druhý lidi,“ sdělila mi v kavárně po pár úvodních slovech a obligátních představovacích frázích Rebeka Stieglitzová. „Že mý babičce žádný reálný nebezpečí nehrozí, ten anonym je jen legrace, nikdo se jí nechystá zavraždit, protože…“

„Nic takovýho vám neřeknu,“ řekl jsem jí klidně, i když mi srdce tlouklo, jako kdybych běžel vytrvalostní závod. A rozhodně to nebylo tím, co mi právě sdělila. Půvab Rebeky byl totiž ohromující. Ano, jsou na světě lidé, kteří jsou tak krásní, že při pohledu na ně si my méně obdaření uvědomujeme vlastní nedokonalost. Nebyl to povrchní půvab všelijakých tuctových královen krásy nebo modelek, za jejími jemnými rysy se dala tušit i duše a rozum. Ale třeba to byl jen mylný dojem, protože tělesná krása klame už samou svojí podstatou, může být pastí na důvěřivé, zvlášť pokud jsou opačného pohlaví. Muži však do této pasti rádi a dobrovolně vstupují. Dostat se z ní už bývá obtížnější a mnohdy za vysokou cenu.

„Dnešní doba je už taková, že se mezi náma pohybujou nejrůznější cvoci, vyděrači nebo psychopati,“ dodal jsem vstřícně.

„Takže si nemyslíte, že jsem paranoidní blázen?“

„Rozhodně ne,“ ujistil jsem ji, „i když o tom anonymu zatím vím jen tolik, že ho dostala vaše babička.“ Zároveň jsem dodal, že na druhé straně není třeba dělat ukvapené závěry.

Nevím, jestli ji to uklidnilo. Napila se ledového zázvorového čaje s bezovým sirupem, pak otevřela kabelku a vyndala naněkolikrát složený list papíru.

„To byste musel znát naši babku,“ povzdechla si. „Dokud mi tvrdila, že jí někdo odposlouchává mobil, že se jí někdo snaží nakazit infekční nemocí, že jí schválně v restauraci dají jídlo, po kterým má zkažený žaludek a málem umře, tak jsem to nebrala moc vážně a vždycky jsem se tomu spolu s ní smála, že se zase dělá zajímavá, ale tohle…“

„Co ona?“

Rebeka Stieglitzová se konečně pousmála, poodhalila své dokonale symetrické a bílé zuby jak z televizní reklamy a pohybem hlavy kolem sebe rozvířila tmavé dlouhé zvlněné vlasy, které jí dodávaly zdání exotičnosti.

„No právě, jak říkám, aspoň z toho odposlouchávání mobilu měla legraci. Že je za tím určitě nějakej její tajnej ctitel, co se k ní chce takhle dostat. Rozčilovalo ji hlavně to, že nevěděla, o koho jde. Co kdyby stál za hřích – to samozřejmě cituju její slova.“

Chvíli jsem na ni nechápavě civěl. Abych skryl svůj zmatek, dlouze jsem se napil cappuccina, které tu měli opravdu vynikající.

„Co se vám nezdá?“ zeptala se mě, i když to musela chápat.

„Vaši babičku sice neznám, ale přece jen nebude z nejmladších.“

„To opravdu není. Narodila se před válkou.“

„Já sice vím, že věk nic neznamená, a i v jejích letech může mít zájem o mužský…,“ řekl jsem a z paměti se mi vynořily tváře několika starších pánů z této židovské obce, s nimiž jsem měl co do činění a kteří si náklonnost k něžnému pohlaví uchovali do dnešních dnů.

Položila mi ruku na dlaň. Vědět, co to se mnou dělá, nechovala by se tak. Ale nic netušila a já neprotestoval. To gesto však nic neznamenalo, bylo spíš bezděčné, protože v jejích očích jsem nenacházel nic, co by se dalo považovat za pouhý náznak koketnosti. Naopak, ten pohled byl oproti tomu, co říkala a jak na mě působila, víc než věcný.

„Babka má svýho přítele, Erik Perner je tak o deset roků mladší, nevím přesně, ale kdybyste je viděl pohromadě, tak co do elánu jsou na tom stejně. Ani nechci vědět, co spolu dělají, když jsou někde o samotě, ale když spolu hrajou tenis, Perner to s ní projede na celý čáře. A babička ho pak trápí, že si bude muset najít nějakýho výkonnějšího chlapa.“

„Obdivuhodná toť žena,“ zadeklamoval jsem.

„Jak se to vezme a jak pro koho. Každopádně si umí užívat života. Kéž bych měla v jejím věku takovou energii. Jako kdyby si teď chtěla vynahradit všechno, co v životě musela prožít.“

„Ta legrace ale nejspíš skončila,“ kývl jsem bradou na papír, který už tak dlouho držela v ruce a jehož obsah jsem neznal.

„No právě, jen jestli si to uvědomuje,“ souhlasila a rozložila ho přede mne.

Text výhružky byl složený z vystříhaných novinových písmen.

TVOJE DNY JSOU SEČTENY. DOBŘE VÍŠ, ZA CO!

„To nevypadá na milostnej dopis,“ konstatoval jsem a podrobně začal anonym zkoumat. Během své praxe soukromého detektiva jsem jich už pár viděl. Většinou bývaly psané rukou, i když pisatel se pokaždé snažil změnit rukopis a někdy dělal i školské pravopisné chyby, aby svedl pátrače na falešnou stopu. Často byly psané na počítači, ale nikdy kromě televizních kriminálek jsem se nesetkal s touto pracnou formou.

„Ten bych si představovala jinak. Proto mě vylekal a sjednala jsem si s váma schůzku. Dostala jsem na vás jako soukromýho detektiva dobrý reference.“

„Nepovídejte,“ zatvářil jsem se udiveně. Moje detektivní agentura Man in Service rozhodně nebyla známá ani renomovaná, už jen z toho prostého důvodu, že jediným zaměstnancem jsem byl já sám. Pravdou však bylo, že v posledních pěti letech jsem se jako soukromý detektiv nachomýtl ke třem případům vražd, které se tak či onak týkaly členů pražské židovské obce. Svůj podíl na jejich vyšetření bych nepřeceňoval, nicméně jsem si díky tomu udělal v této komunitě pár známostí a nahlédl pod její povrch.

„Slyšela jsem o vás, že jste důvěryhodnej a slušnej člověk.“

„Pokud to je pravda, tak jste mi udělala radost,“ poděkoval jsem jí a blesklo mi hlavou, že kdybych já byl na jejím místě a hledal služby soukromého očka, tak důležitější by pro mě byly schopnosti a profesní výsledky dotyčného. To jsem si pochopitelně nechal pro sebe.

Chtěla vědět, co si teď, když jsem se seznámil s obsahem anonymu, o tom myslím.

Řekl jsem, že nejsem věštec ani psycholog, abych z těch pár slov dělal závěry, ale logicky bych soudil, že člověk, který se doopravdy chystá někoho zabít, neposílá své vyhlídnuté oběti předem varování ani anonymy, protože tím vyvolá reakci a riskuje, že se jeho úmysl nepovede. Dokonce se zvyšuje šance na jeho odhalení. Připomněl jsem, že i výhrůžka je trestným činem.

„Takže ji chce jen vystrašit?“ zeptala se Rebeka.

Pokrčil jsem rameny. „Možná rád riskuje a tahle hra ho baví.“

„Takže to může myslet vážně,“ odpověděla sama sobě.

„Může. Řekněte mi o ní víc. Jak se vůbec vaše babička jmenuje?“

„Promiňte, tím jsem měla začít. Eva. Eva Stieglitzová.“

„Stejný příjmení jako vaše.“

„Babička se nikdy nevdala. Ona se odmítá řídit konvencema. Moji mámu měla jako svobodná. Bude to takový naše poznávací znamení, protože maminka se taky nevdala a já neznám svého otce.“

„A vy?“

„Co já? Já si to jméno třeba taky nechám, pokud si někdy někoho vůbec vezmu.“ 

„Takže jste pořád svobodná, to je fajn,“ uklouzlo mi.

„O to tady snad nejde,“ vytáhla proti mně drápky, ale takovým neškodným způsobem, který nebyl urážlivý.

„Omlouvám se.“ Chtěl jsem vědět, jak se k tomu anonymu dostala, jestli jí ho dala babička.

„Já jsem jí ho prostě sebrala. Pravidelně k ní chodím a uviděla jsem ho ležet na stole. Přečetla jsem si ho a zeptala se, co to má znamenat. Že to prý měla vhozený ve schránce.“

„Ve schránce? Kdy?“

„To bude tak týden,“ řekla Rebeka po chvíli přemýšlení.

„Přišlo to poštou?“

„Ne, na obálce ani nebylo napsaný její jméno. Bydlí sama, má svou schránku. Nikdo než ona to nemohl dostat do ruky.“

„Jak na anonym reagovala?“

„Nijak. Podívejte,“ řekla Rebeka Stieglitzová, „i kdyby ji to vyděsilo k smrti, tak to přede mnou nedá najevo. To není ženská, která by přiznala strach. Víte, ona je…,“ opsala výmluvně rukou velký oblouk, „ona je přece někdo. Vydržela v životě tolik, že ji nějaká primitivní výhrůžka nemůže rozhodit. Ji teda určitě ne. Ona se umí se životem poprat.“

„Opravdu umí?“

„Vypadá to tak,“ řekla mnohoznačně.

„Vás ale ten anonym rozhodil. Jinak byste mi nezavolala.“

„Když vám někdo napíše, že jsou vaše dny sečteny…“

„A dobře víte, za co,“ doplnil jsem.

„I máma řekla, že s tím musíme něco dělat.“

„Předpokládám teda, že jste matku o výhrůžce informovala.“

„Samozřejmě. Byla to snad chyba?“

„To si nemyslím,“ řekl jsem. V tónu, kterým mluvila o své matce, mi však znělo cosi neupřímného. Zeptal jsem se, jaký je jejich vzájemný vztah.

„Jsem už dospělá, mám občanku i řidičák,“ odvětila Rebeka vyhýbavě.

„Což znamená, že vztah nic moc?“

„Což znamená, že spolu komunikujeme a já jsem jí řekla, co našla babička ve schránce za svinstvo. A matka usoudila, že by se s tím mělo něco udělat. To je všechno, co k tomu můžu říct.“

Přitakal jsem, i když na mou otázku neodpověděla. Ostatně co mi bylo po tom, jak vychází se svou matkou, důležitá je Eva Stieglitzová. Znova jsem Rebeku požádal, aby mi o babičce řekla víc. Jaký to je člověk, jak by ji charakterizovala. Chtěl jsem, aby řekla bez přemýšlení nahlas to, co ji hned napadne.

„Chtěla by žít věčně.“

„Bojí se smrti?“

„Spíš stárnutí, nemocí, což je vlastně totéž,“ dodala.

S tím jsem v duchu nemohl souhlasit. Stárnutí je proces, smrt je až jeho završení. Tohle ale slečna jejího věku ještě nechápala. Vysvětlovat jsem jí to nehodlal.

„Dělá všechno, aby byla zdravá a fit. Je to úplná posedlost. Obden chodí hrát tenis. Už nejmíň deset roků cvičí každý ráno dřepy, sklapovačky… Jednou mi řekla, že když v lednu v pondělí udělá dvacet dřepů a deset sklapovaček, tak je v úterý musí být schopná zacvičit taky. A když to dělá denně se železnou pravidelností, tak to přece zvládne i další měsíc a další rok. Váží se třikrát denně a někdy si říkám, jestli se i neměří, jestli nevyrostla nebo se nezmenšuje.“

Připustil jsem, že to není nezajímavá úvaha.

„Pravidelně si měří tlak a teplotu, chodí k doktorům na prohlídky, má svoji homeopatku, psychiatra, internistu, i když jim moc nevěří. Utrácí majlant za všechny ty potravinový doplňky, co nabízejí v televizi. Má panickou hrůzu z nachlazení, chřipky, klíšťat, roztočů, vody z kohoutku a smogu. Bojí se tmy a myslím, že i samoty. Maso jí jenom na obci. Ne že by byla ortodoxní a držela košer kuchyni, ale je přesvědčená, že z košer masa nebude mít střevní potíže.“

Řekl jsem, že když jí to vyhovuje a dělá jí to dobře, tak proč ne.

„Nevěřím, že by se po tom anonymu mohla cítit dobře, i když to nepřiznala.“

Znova jsem naznačil, že za tím dopisem může být jen pokus o blbý vtip.

„Takhle se přece nežertuje.“

Mám jí dělat přednášku, vykládat o lidské zlobě, škodolibosti? Mají tisíce podob a anonymy představují jednu z nejčastějších. A to ani nemluvím o sociálních sítích zamořených hejty, pomluvami, lžemi, které dávají nahlédnout do skrytých zapáchajících žump lidských duší.

„Co ten pisatel myslel tím, že ona ví, za co?“

„Netuším. Ten člověk musí být šílenec.“

„Často jde o hodně nešťastný lidi, kteří mají svý problémy a věří, že jim bude líp, když na tom jinej bude ještě hůř. Možná ale někomu opravdu ublížila a ten se teď mstí.“

„Bábi? Že někomu naservírovala pár es při tenisu? Kvůli tomu se snad nevyhrožuje vraždou.“

„Mohlo to být něco jinýho,“ nadhodil jsem. „Za tolik roků života si člověk může stačit udělat pár nepřátel, i když se chová jako anděl. Nikdo vás nenapadá, kdo by si chtěl vyřizovat osobní účty?“

O nikom konkrétním nevěděla, babička se jí se svým soukromím příliš nesvěřuje. Stará důchodkyně přece ale nemůže nikomu překážet.

„Víte, spíš ona by mohla mít důvod se někomu mstít. Jejího otce, strýčka a tetu zavraždili v koncentráku, její matka měla po válce psychický problémy, protože si jako manželka Žida vytrpěla za okupace svý. Komunisti babičce po osmačtyřicátým sebrali barák v Dušní, co po válce zdědila, protože jí z rodiny skoro nikdo nezůstal. Z kádrových důvodů ji pak vyhodili ze studií na vysoký a musela se živit jako dělnice. Komu ona mohla ublížit?“

Připustil jsem, že může mít pravdu. Někdo se Evě Stieglitzové přesto chce pomstít. Nebo aspoň nahnat strach. Třeba to ani nesouvisí s minulostí, ale se současností. Záminka může být malicherná.

„Kdyby se bral anonym vážně a pisatel byl schopný provést i to nejhorší, kdo by měl ze smrti vaší babičky prospěch?“

Ta otázka Rebeku překvapila.

„Prospěch? Kdo by mohl mít z něčí smrti prospěch?“

„Třeba finanční,“ nadhodil jsem. „Je zámožná?“

Rebeka se pousmála. „Dalo by se říct, že je daleko za vodou. Patří jí třeba krásnej čtyřpatrovej dům v Dušní ulici.“

I já se pousmál a řekl, že pak chápu, proč chce Eva Stieglitzová žít věčně.

„Ale barák po její smrti zdědí jako nejbližší příbuzná moje matka.“

„Tak bude taky za vodou.“

„Máma jí ten anonym neposlala.“

„O tom nepochybuju, když ho jednou zdědí. Pokud ovšem vaše babička někdy opustí tenhle pozemskej svět,“ zažertoval jsem, abych ji uklidnil. „Co si představujete, že pro vás můžu udělat?“

„Ochránit ji. Zjistit, kdo stojí za tím svinstvem.“

Řekl jsem jí, že to jsou dvě rozdílné věci. Ochránit by znamenalo, že jí bude pořád někdo nablízku, bude ji sledovat na každém kroku a totéž platí i pro monitorování jejího okolí. To je časově, personálně, a tudíž i finančně náročná záležitost.

„To chápu,“ připustila, „ale kdybych se s tím obrátila na policii, tak neudělají nic, tím jsem si jistá.“

„Je to tak. Výhružný anonymy dostávají stovky lidí. Nemůžou ke každýmu postavit bodyguarda.“

„Co teda uděláme?“

„Sama jste to naznačila. Pokusíme se zjistit, kdo jí to hodil do schránky.“

„Dokážete to?“

„Bylo by ode mě neseriózní vám slíbit, že se to podaří, ale můžu se do toho pustit. Výsledek je ale hodně nejistej.“

Slečna Rebeka Stieglitzová přimhouřila oči a upřela na mě svůj elektrizující pohled.

„Má to jeden háček,“ řekla tiše.

„To vždycky,“ odtušil jsem se zlou předtuchou.

Zavrtěla se na židli a přehodila nohu přes nohu.

„Babka nesmí o ničem ani tušit. O tom anonymu neví kromě ní, mámy a mě nikdo.“

„A pisatele,“ dodal jsem pro úplnost.

„A vás. Tak to musí zůstat.“

Teď se i z mých očí staly dvě škvíry.

„To chápu, souhlas, ale to ostatní, co chcete, je absurdní. Nemůžu pátrat, pokud si s ní nepromluvím. Chápete, že to je nemožný. To je, jako kdybych měl komentovat film, co jsem neviděl. Proč by se neměla dozvědět, že něco podnikáme v její prospěch?“

„Jednak by ji to mohlo vystrašit, ale hlavně by s váma nespolupracovala. To byste ji musel znát. Nesnáší, když se něco dohodne za jejími zády, a je alergická, když ji někdo kontroluje. To by mi nikdy neodpustila.“

Řekl jsem, že právě součinnost je základní předpoklad, abych se k něčemu dopátral. Promluvím s ní, prověřím její známé, ale musím v první řadě vědět, s kým se stýká. Musím vědět, co si o kom myslí, koho podezřívá…

„Myslela jsem, že ji budete jen nenápadně sledovat a všímat si jejího okolí.“

Vysvětlil jsem jí, že to je naivní představa; tak by to nefungovalo.

Odpověděla, že pak neví, co dělat, ale její babička prostě nesmí mít podezření, že se kolem ní něco děje, natož že je sledovaná.

„Pak je mi líto,“ vysoukal jsem ze sebe a byla to smutná pravda z více důvodů. Jedním z nich bylo to, že už nebudu mít příležitost se s Rebekou Stieglitzovou vidět.

„To myslíte vážně?“

Přikývl jsem a dodal, že žádný seriózní soukromý detektiv by případ za těchto nestandardních okolností nevzal. Dodal jsem, že podle mých zkušeností sebeodpornější výhrůžný anonym ještě nemusí nic znamenat. Mezi výhružkou a jejím naplněním nebývá přímá souvislost.

Skoro vykřikla, že přece dostanu zaplaceno. Zavrtěl jsem hlavou, že peníze nejsou rozhodující. Myslela si, že jsem zboží a že stačí položit peníze na stůl, aby je dostala.

Rebeka vstala a na rozloučenou mi podala ruku. Konečně jsem viděl celou její postavu. Byla sice menší, než jsem očekával, ale její štíhlé figuře nebylo absolutně co vytknout.

„Doufám, že se na mě nezlobíte.“

„Zlobím, ale chápu vás. Určitě je od vás poctivější mi to říct na rovinu, než předstírat, že něco podnikáte, abych se uklidnila. A doufám, že máte pravdu a já si dělám zbytečně starosti.“

Pak přivolala servírku a přes můj protest zaplatila za nás oba.

PETR EIDLER

Kniha vyjde počátkem příštího roku v nakladatelství Moba