Na historické příručky a prů- vodce podrobně mapující nej- různější temná zákoutí druhé světové války, které vycházejí jedna za druhou v nakladatelství Academia, jsme si už zvykli. Většina z nich má stejného autora – Jiřího Padevěta. Jeho nejnovějším dílem je obra- zová publikace lapidárně pojmenovaná ZA DRÁTY. Nejde samozřejmě o příručku pro elektromontéry, ale opět o historického průvodce, kde podtitul knihy vyjadřuje vše: Tábory v období 1938–1945 na území dnešní České republiky.

Padevět, který už léta stojí v čele naklada- telství Academia, jež knihu vydalo, je s tema- tikou dobře obeznámen. Z jeho pera vzešly už obdobně graficky upravené publikace jako Průvodce protektorátní Prahou, Pochody a transporty smrti, Krvavé léto 1945, Anthro- poid nebo Krvavé finále, brzy vyjde i Krvavý podzim 1938. A v každé z knih zabývající se obdobím protektorátu přináší alespoň dílčí nový pohled na dané téma a unikátní fotografie z archivu. Zdánlivě prolínající se tematika ve skutečnosti tvoří ucelený cyklus, v němž zatím chybí monograficky pojatá publikace na židovské téma, které patří v dějinách druhé světové války k těm ústředním. Tragické židovské osudy jsou ovšem dílčím způsobem zachyceny v mnoha knihách včetně této novinky.

Jako historik se Padevět zabývá zejména projevy světové války na našem území, ale vykročil už i do pozdějšího období (viz kniha Odbojová skupina bratří Mašínů) a na válečnou totalitu naváže zkoumáním totality komunistické v chystané knize Průvodce stalinistickou Prahou.

Autor v nové knize mapuje republiku po jednotlivých krajích, od západu na východ, a přináší tu delší, tu zcela kraťoučké údaje o během protektorátu zřízených, ale často doprovodu, který tvoří podstatnou část knihy a pochází z třiceti různých archivů a muzeí, nalezneme i poválečné památníky či pamětní desky, různé plánky, dobovou korespondenci, rukou psané zápisky, kresby… Věru smutné čtení, důležité však pro zachování historické paměti. Je to další zajímavý střípek do mozaiky tragických válečných událostí. O mnoha lágrech, které byly v okolí jejích sídel, možná nic netuší ani jejich dnešní obyvatelé. Bylo by zajímavé knihu doplnit i o kapitolu, která by přiblížila režim, jaký v takových táborech vládl. Nový průvodce je velkého formátu a díky kvalitnímu papíru má i patřičnou váhu, těžko jej tedy vloží turista do svého batohu při výletě. Snad jen drobná oprava autorova omylu – Králíky (něm. Grulich), kde byla jedna z poboček známého koncentračního tábora Gross Rosen (str. 262), neleží v Hradeckém kraji, ale na severovýchodní výspě kraje Pardubického, proto měly být zařazeny v jiné kapitole.

Soudní proces s nacistickým pohlavárem Adol- fem Eichmannem se odehrával v Jeruzalémě, trval řadu měsíců a v onom roce 1961 se o něj zají- mal doslova celý svět. Přesvědčivě totiž dokumento- val neuvěřitelná zvěrstva, která se odehrávala ve 40. letech v civilizované Evropě. Nechvalně známý německý architekt masového vyvražďování Židů byl dopaden po patnáctiletém hledání v Argentině a doslova unesen izraelskou tajnou službou do Izraele – už to zní jako fantastický román. Gideon Hausner, izrael- ský generální prokurátor a rodák ze Lvova (1915–1990), byl v procesu hlavním žalobcem a průběh celého justičního aktu pečlivě popisuje v knize SPRAVEDLNOST V JERU- ZALÉMĚ (Paseka), která nyní vychází poprvé v češtině, ačkoliv už má od roku 1966, kdy vyšla poprvé, za sebou mnoho cizojazyčných vydání.

Hausner na čtyřech stech stranách zazna- menal své osobní svědectví o procesu už od jeho přípravy a pečlivě zachycuje fakta, která vyšla v jeho průběhu najevo. Kniha proto přináší i spoustu konkrét- ních lidských příběhů z války, tragédií, za nimiž v pozadí stálo nacistické vedení s Eichmannem v čele, i když se jich osobně nezúčastnilo. Namátkou – třeba v jednom haličském městečku spáchali po večerní poradě sebevraždu všichni členové židovské rady – odmítli totiž splnit rozkaz gestapa a shromáždit Židy k transportu na východ. Věděli, že by je čekalo to, co v jiné vsi, kde byla celá židovská rada oběšena za nesplnění rozkazů – měli vybrat jména mužů, kteří půjdou do transportu, tedy na smrt. Na smrt vydal soud nakonec i Eichmanna. Jenom čtení rozsudku Nejvyššího soudu trvalo tři a půl hodiny. Nacista si ještě pospíšil se žádostí o prezidentskou milost. Prezident Jicchak Ben-Cvi se s Eichman- novou žádostí uchýlil do ústraní, ozývaly se i v Izraeli hlasy – třeba názor akademika Martina Bubera – že ani tenhle zločinec nesmí Izrael přimět ke zbudování šibenice. Jiní soudili, že nevykonání rozsudku by bylo urážkou spravedlnosti…

Hausnerova kniha je silná v přesných detailech. A tak víme, že popel z těla popraveného Eichmanna byl 1. června 1962 policejním člunem odvezen na širé moře a vysypán… V závěru kniha přináší také ohlasy dobového tisku. Poslední, třetí kapitola knihy je příznačně nazvána Mlýny spravedlnosti…

LUBOR FALTEISEK