O festivalu, který se snaží přiblížit židovskou minulost města Mikulov nejen místním obyvatelům a letos se konal již pojedenácté, jsme si povídali s Barborou Leskovjanovou ze Spolku přátel židovské kultury v Mikulově. Festival se konal 21. až 23. září a kromě prohlídek židovského hřbitova nebo synagogy nabídl návštěvníkům i ochutnávku košer vína nebo workshop izraelských tanců.

Kdy a jak festival vznikl?

Již v roce 2007, z podobného důvodu jako Spolek přátel židovské kultury v Mikulově – z potřeby připomenout tradice a historii, která je podstatnou součástí města, ve kterém žijeme. Že se jednalo o důležitou součást, dokazuje řada památek: jeden z nej- větších historických židovských hřbitovů v České republice, Horní synagoga, mikve, domy na ulici Husova. Festival s těmito památkami a jejich historií samozřejmě sou- visí, navíc si ale klade za cíl přiblížit návštěv- níkům to, co samotné budovy nedokážou, totiž život v nich – jídlo, hudbu, tance…

Jaký byl letos program, co bylo největší „atrakcí“?

Tradičně jsou velkým lákadlem pro návštěv- níky ochutnávky židovské kuchyně a košer vína. Každý rok se snažíme představit něco nového, sváteční i všední pokrmy, sladkosti. Oblíbené jsou i koncerty a komentované prohlídky. Příjemným překvapením bývá účast na workshopu židovských tanců. Letos počasí umožnilo pořádat jej venku a zapojilo se do něj mnoho lidí.

Chodí na festival místní nebo spíš přijíždějí lidé odjinud?

Jsme rádi, že se festivalu účastní místní. Téměř pokaždé se na prohlídce židovského hřbitova stane, že se někdo „přizná“, že sice je z Mikulova, ale na židovském hřbitově je poprvé. Část programu věnujeme studentům místních škol. V kině jim promítáme film, letos se jednalo o snímek režiséra Mateje Mináče Všichni moji blízcí. I pro ně je připravena ochutnávka židovské kuchyně, bramborový latkes měl letos velký úspěch. Stejně tak ale festival navštěvují i lidé odjinud, někteří jsou zrovna v Mikulově a náš program je osloví, jiní přijíždějí vysloveně kvůli festivalu, což nás samozřejmě těší.

Něco o vašem Spolku přátel židovské kul- tury v Mikulově, kdo a jak ho založil? Jsou v Mikulově nějací Židé i dnes?

Spolek vznikl v roce 2000 jako iniciativa pár místních, kteří chtěli oživit mikulovské židovské památky. Nejednalo se o Židy, proto se také jmenujeme spolek „přátel“ židovské kultury. Není tady židovská komunita, která by se o židovské památky ve městě starala, a my máme pocit, že by někdo měl. Že to všechno, počínaje těmi budovami a pomníky a konče příběhy konkrétních lidí, kteří zde žili, k nám patří. Jedna z prvních akcí, kterou spolek organizoval, bylo setkání mikulovských židovských rodáků u příležitosti otevření naučné stezky židovskou čtvrtí. Dnes žijí v Mikulově lidé, kteří mají židovské předky, ale jde o jednotlivce.

Mikulov je židovskými památkami vyhlášen a je také oblíbeným cílem izraelských i jiných židovských turistů, mnohdy ortodoxních. Jak to vnímají místní?

Množství Židů z celého světa, kteří Mikulov navštěvují, je opravdu velké, a navíc každým rokem roste. Ortodoxní Židé se v Mikulově ovšem málokdy zdrží, protože tu není pro ně dostatečné zázemí (košer restaurace například). Většinou přijedou až před bránu hřbitova a po jeho návštěvě zase odjíždějí, aniž by se třeba prošli po náměstí. Místní tak s nimi často do styku nepřijdou. My jako členové spolku máme různé zkušenosti. Ortodoxní Židé často navštěvují hřbitov v noci, a tak pro nás nejsou noční telefonáty s prosbou o otevření hřbitova ničím výjimečným a to i na 1. svátek vánoční, který pro ně samozřejmě nic neznamená. Snažíme se všem vycházet vstříc, ale občas jde o náročnou disciplínu. Já osobně si pamatuji, když jsem poprvé viděla skupinu asi čtyř ortodoxních Židů v Husově ulici, která bývala centrem židovského ghetta. Byl to pro mě silný zážitek, napadlo mě, že mám možnost vidět tu ulici takovou, jaká byla před sto lety, a z jejich přítomnosti jsem měla dobrý pocit.

Jak se změnil přístup města i obyvatel k židovským památkám (a případně i lehkému oživení života, že tam občas i nějaký Žid je k vidění) po roce 1989?

Nevím, do jaké míry jsme schopni posoudit přístup města a obyvatel před rokem 1989.

Řada z našich členů v Mikulově v té době nežila, já jsem se v tom roce narodila. Mikulov se za poslední roky stal jedním z nejoblíbenějších turistických cílů v republice a ruku v ruce s tím sílí i zájem o židovské památky. Myslím si, že místní si cení toho, v jakém městě žijí, včetně jeho bohaté historie, a tedy i židovských památek. Existuje také více možností, jak tyto památky podporovat. Na jednotlivé projekty přispívá město, kraj, Federace židovských obcí v České republice, Nadační fond obětem holokaustu i Evropská unie. Je skvělé, že je pak možné památky prezentovat v důstojném stavu a podobě, která je věrná té původní. Pří- kladem je i památník židovským vojákům z Mikulova padlým během I. světové války, který byl nedávno zrekonstruován. Během festivalu tak mohl proběhnout slavnostní ceremoniál, který tyto muže společně s výročím ukončení války připomenul.

Co vás na festivalu a vůbec na spolkové činnosti nejvíc baví?

Těch věcí je více, na festivalu je to především interakce s návštěvníky, ta je důležitá, i když např. provádíme skupiny po židovském hřbitově. Mám pocit, že právě v dialogu s lidmi, kteří se chtějí o židovských památkách, historii, tradicích i kuchyni dozvědět více, udržujeme židovskou kulturu v Mikulově alespoň obrazně živou. Spolková aktivita tkví ale i v jiných činnostech (například mapování hřbitova, tedy zakreslování polohy jednotlivých náhrobků a jejich propojení s pohřební knihou), které jsou zase příjemným odreagováním od běžné práce. Jejím oceněním je, když jsme pak schopni mezi čtyř a půl tisíci náhrobky najít právě ten jeden, který se do Mikulova vydal hledat potomek mikulovských Židů.

PTALA SE KATEŘINA MIKULCOVÁ