Ve čtvrtek 5. července zemřel ve svých devadesáti dvou letech v pařížské nemocnici režisér asi nejpozoruhodnějšího filmu o šoa.

Devítihodinový dokumentární film nazvaný prostě Šoa vznikal dlouhých jedenáct let, ale první práce na něm započaly už v šedesátých letech. Snímek zcela změnil pohled na možnosti využití filmu pro zaznamenání vzpomínek přeživších, ale i pachatelů šoa. Byl to první dokument, který nevyužíval archivní záběry, ale jen výpovědi pamětníků. A byl to také film provokativní v mnoha ohledech. Lanzmann, který se narodil v rodině židovských imigrantů z Ruska, natáčel na místech vyvražďování, ale i na nádražích, odkud odjížděly transporty. Díky tomu, že byl mezi prvními, kdo natáčel vzpomínky pamětníků, působí dodnes film šokujícím dojmem. Snímek byl dokončen v roce 1985.

Filmů, které zaznamenávají výpovědi dojem, že to už přece všechno slyšeli. Nabízet dnes televizi podobný film o šoa je jako nosit dříví do lesa. Bohužel. S postupující dobou ale ubývá pamětníků a sami stárnoucí pamětníci sledovali výpovědi svých souputníků a podvědomě je to mnohdy ovlivnilo v tom, jak své vzpomínky podávat. Zároveň se pachatelé a spolupachatelé válečných zvěrstev začali víc obávat reakce jak úřadů, tak i jen sousedů nebo rodiny.

Lanzmann navíc zachytil i vzpomínky zdánlivě jen přihlížejících lidí, jako byl topič vlaku, který vozil vězně do Treblinky. Klást některé otázky by už dnes nebylo možné, i kdyby žili pamětníci, některé odpovědi i otázky se staly jaksi nevhodnými. Ale pamětníci již většinou nežijí… Sám Claude Lanzmann nesnášel, když se o tomto jeho filmu mluvilo jako o filmu dokumentárním. „V dokumentu oživujete něco, co už existovalo, ale v šoa neexistovalo nic.“ Natočil ovšem další filmy jako „Izrael, proč?“ a „Tsahal“. Poslední film „Čtyři sestry“, který zaznamenává svědectví čtyř přeživších, byl dokončen přesně den před autorovou smrtí.

Lanzmann stále poukazoval na antisemitismus, který nemizí, a na důležitost znalosti historického kontextu, a to nejen samotného šoa, ale i kontextu vzniku státu Izrael.

Osobně si vzpomínám na návštěvu Clauda Lanzmanna někdy v 90. letech v Praze, kdy měl na pražské Židovské obci jakýsi oběd a společenské setkání. Protože jsem tehdy studovala na FAMU, nějak jsem se na setkání dostala. Bylo nás poměrně málo kolem velkého oválného stolu v obecní zasedačce. Vůbec si nepamatuji, co Lanzmann říkal, ale zůstal mi v paměti ten dojem. Budil obrovský respekt a vypadal zachmuřeně, i když pil kávu. Trochu jsem se ho bála a nebyl to žádný bodrý chlapík od filmu. Teď mne mrzí, že jsem si toho nezapamatovala víc.

KATEŘINA MIKULCOVÁ